Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Francouzští Arabové mohou rozhodnout prezidentské volby a dostat Le Penovou k moci

Francouzští Arabové mohou rozhodnout prezidentské volby a dostat Le Penovou k moci

Jsou jich více než dva miliony a rétorika francouzských prezidentských kandidátů je jim buď nakloněná, nebo se naopak staví proti nim. Buď jak buď, představují v Evropě sílících populistických stran a protiimigračních nálad velké téma. Řeč je o Francouzích arabského původu, jejichž hlasy by se mohly v nadcházejících prezidentských volbách ukázat jako klíčové. Podle oficiálních statistik žije ve Francii 66 milionů obyvatel, z toho 5 milionů arabsko-islámského původu. Přičemž přibližně 2 miliony z nich jsou registrovanými voliči, a to už je dostatečně slušný počet, aby se kandidáti měli důvod snažit se je přilákat svými volebními programy. 

Pro muslimy jsou potenciálně nejvolitelnější centrista Emmanuel Macron, levicový Benoît Hamon a komunista Jean-Luc Mélenchon. Devětatřicetiletý Emmanuel Macron se dokonce aktivně pokouší získat francouzské Araby na svou stranu vstřícnými výroky – například tím, že je nutné přestat spojovat islám s terorismem.

Macron může jen doufat, že jeho potenciální voliči budou věřit spíše jeho slovům než okřídlenému rčení nomen omen. Macron se totiž do arabštiny přepisuje doslova jako Mákrún, což – na politickém poli obzvlášť příhodně – znamená „prohnaný“ či „vychytralý.“ K jeho největším konkurentům budou podle všeho patřit představitel pravice a bývalý premiér François Fillon, který se ovšem na adresu islámu nevyjadřuje zrovna láskyplně. Sice není žádná Marine Le Penová, i tak ovšem není pro muslimy zrovna přijatelný.

Le Penová se na první pohled může zdát pro komunitu francouzských Arabů absolutně nevolitelná, podle deníku al-Arab by však nikoho nemělo překvapit, že ultrapravicová politička najde své příznivce i mezi nimi. A to především v druhé generaci imigrantů, kteří sebe sama vnímají pouze jako Francouze a politickou podporou Le Penové demonstrují svůj definitivní rozchod s kulturou svých předků. To samé se ostatně poštěstilo Donaldu Trumpovi, kterého navzdory jeho názorům volilo nemálo amerických muslimů.

Alžírské hlasy

O tom, že sílu arabské voličské základny není radno podcenit, by mohl vyprávět Nicolas Sarkozy. Ten v prezidentských volbách v roce 2012 prohrál se socialistou Françoisem Hollandem o pouhých 3,28 %, tedy o méně než 1 140 000 hlasů. Kdyby měl tehdy Alžířany na své straně, nemusel vyklízet prezidentskou kancelář.

Sarkozy se rozhodl poučit se z chyb a v době, kdy republikáni vybírali svého budoucího kandidáta na prezidenta, se vypravil do pařížské Velké mešity, největší svého druhu v zemi, která spadá do alžírské sféry vlivu. Podle Abdalláha Zekrího, prezidenta francouzské společnosti bojující proti islamofobii Collectif contre l’islamophobie en France, se bývalý prezident na shromážděné Alžířany obořil s tím, že v roce 2012 volili proti němu: „Vy všichni jste tím, že jste nedali hlas mně, zvolili Hollanda!“ Reakci, která se mu podle Zekrího dostala, měl bývalý prezident očekávat. Podle přítomných si totiž svou nepopularitu mezi francouzskými muslimy vysloužil svými tehdejšími antiislámskými projevy.

Sarkozy navíc obvinil alžírského prezidenta Abdalazíze Boutefliku, že navedl 1,2 milionu Alžířanů, kteří si po nezávislosti země v roce 1962 ponechali francouzské občanství a mohou tak na alžírských francouzských konzulátech stále volit, aby hlasovali proti němu.

Je na místě připomenout, že Francie vnímala Alžírsko během koloniální nadvlády trvající od roku 1830 do roku 1962 jako integrální součást svých zámořských území. Alžířané, kteří měli francouzské občanství, byli považováni za občany druhé kategorie a aby je bylo možné snadno odlišit od křesťanských Francouzů, byli označování jako „lid“ či „muslimové“.

Pomozte si sami

Podle Kamála Sanhádžího, kterého bývalý prezident Jacques Chirac vyznamenal za zásadní přínos na poli výzkumu AIDS v roce 2006 řádem čestné legie, se většina mladých Alžířanů s francouzským občanstvím voleb nehodlá zúčastnit. „Nepřipadáme si jako Francouzi, nemáme pocit, že to jsou naše volby, francouzská národnost je pro nás jen pas a povolení k pobytu.“ Sanhádží vidí kořeny tohoto přístupu v pohrdání, které se mladým ve společnosti dostává a v jejich vystrkování na samotný okraj. „Je ovšem veliká chyba nejít volit,“ dodává, „obzvlášť když mají mladí lidé pocit, že jsou zásadně kráceni na svých občanských právech.“

Sanhádží podotýká, že kandidát socialistické strany Benoît Hamon se ve své rétorice vrací k politice, kterou jeho strana zastávala v 70. a 80. letech, tedy do doby, kdy k otázce islámu a muslimů přistupovala mnohem otevřeněji. Hamon se nechal slyšet, že je zastánce práva muslimek na nošení hidžábu, což mu může získat celou řadu důležitých hlasů. Protikandidát Macron ovšem nezůstává v získávání sympatií potenciálních voličů nijak pozadu – během své cesty po Alžírsku totiž mimo jiné prohlásil, že kolonizace byla „zločinem proti lidskosti“.

Kdo nově usedne v Elysejském paláci, se dozvíme po druhém kole voleb, které se koná 7. května. Poté, co ve Spojených státech zvítězil Trump a v Holandsku a Německu sílí populistické strany, mohou francouzští muslimové jen doufat, že vyhraje někdo, kdo je nebude chápat jenom před volbami.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek