Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Írán vře. 5 klíčových otázek a odpovědí ve stínu velkých protestů

Írán vře. 5 klíčových otázek a odpovědí ve stínu velkých protestů

Íránem zmítají největší protesty této dekády. Zemřeli při nich první lidé a režimní média i konzervativní politici vyhrožují opozičním demonstrantům tvrdou odplatou. Proč se Íránci bouří? Proti komu? A jak obstála reformistická vláda prezidenta Hasana Rúháního? Přinášíme odpovědi na hlavní otázky týkající se posledního vývoje, který je v Íránu poměrně vzácnou událostí.

Proč se Íránci bouří?

Jejich ekonomice se nedaří. Míra nezaměstnanosti vzrostla na 12,4 procenta. Inflace se blíží deseti procentům. Ceny vajec a drůbeže vzrostly o 40 procent, Íránci platí více také u čerpacích stanic. I proto některé z nich lidé v ulicích zapálili. Mimochodem, nikoli poprvé.

Záhy se ale demonstrace obrátily proti islámskému režimu. Ten je podle aktivistů nejen autoritářský a represivní, ale i notoricky zkorumpovaný stejně jako elitářský. V několika městech proto aktivisté napadli nejen policejní stanice, ale třeba i sídla prokuratury a další vládní budovy.

Lidé v ulicích odmítali také zahraniční angažmá své vlády v zahraničí, které považují v nynější ekonomické situaci za příliš nákladné. Šíitský Írán vojensky i ekonomicky podporuje režim syrského prezidenta Bašára Asada, libanonské hnutí Hizballáh a řadu další šíitských organizací.

Proti komu se bouří?

Studenti Teheránské univerzity v sobotu provolávali smrt náboženskému vůdci Sajjidu Alímu Chameneímu, který má v íránském politickém systému poslední slovo. A který je strážcem striktně konzervativních islámských hodnot.

Hněv demonstrující mládeže se ale obrátil i proti Hasanovi Rúhánímu, reformistickému prezidentovi, do kterého především svobodomilovní, ale i pragmaticky uvažující Íránci vkládali mnohé naděje.

Objevily se ale také slogany proti islámskému režimu jako takovému.

Souvisí nové hnutí s protesty z roku 2009?

Zřejmě zčásti ano. Tedy, podle výkladu íránského režimu jistě.

Před osmi lety zažil Írán masové bouře poté, co lidé vyšli do ulic, aby odmítli prý zfalšované výsledky prezidentské volby. Demonstrace tehdy krvavě potlačily Revoluční gardy, tedy paralelní armáda zodpovídající se přímo náboženskému vůdci. Do násilí proti opozici se zapojili i s gardou svázané dobrovolnické organizace. Podle vlády zemřelo 36 lidí, opozice mluví o dvojnásobku. Úřady zatkly čtyři tisíce lidí a soudy s nimi využily k propagandě, která připomínala organizovanou hysterii československých politických procesů z 50. let.

Události z roku 2009 otřásly režimem do té míry, že rok co rok organizuje pochod na podporu konzervativního směřování islámské republiky. Ten se koná vždy devátého dne perského měsíce dej, který letos připadl na sobotu 30. prosince. Prorežimní demonstrace má každoročně připomínat vystoupení konzervativců v roce 2009, kdy se měli prý spontánně vydat do ulic vzdorovat opozičníkům. Svědci ale tvrdí, že vystrašená vláda tehdy povolala do ulic nejen své stoupence, ale i úředníky, státní zaměstnance a další na státu závislé Íránce, o revolučních gardistech v civilním oblečení nemluvě.

Ale jak už bylo řečeno, demonstranty letos do ulic patrně vyhnala i zcela současná ekonomická a politická situace země.

Jak reagují režimní konzervativci a jejich média?

Nejtvrdší zastánci islámské republiky už demonstrantům vyhrožují tvrdou odplatou, což v jejich slovníku znamená násilím a inscenovanými soudy. Hrozí odpojením sociálních sítí, což už se začalo projevovat v praxi, kdy se uživatelé nemůžou připojit k Telegramu nebo Instagramu. Státní televize Press TV pateticky referuje o „milionech Íránců, které po celé zemi“ veřejně projevují oddanost islámské republice.

Další média hovoří o zahraničních agentech, kteří prý revoltu podněcují. Odmítají především výroky prezidenta USA Donalda Trumpa, který opoziční skupiny slovně podpořil. A z destabilizace obviňují i militantně sunnitský Islámský stát.

Právě při zásahu Revoluční gard zřejmě zemřeli dva demonstranti, jejichž smrt potvrdily i íránské zdroje. Gardy jsou tedy patrně připraveny zasáhnout, i když na rozdíl od bigotních konzervativců uvažují pragmatičtěji a po roce 2009 zvolily vstřícnější přístup vůči mladým. Ve svých médiích nyní apelují často na vlastenectví, přičemž už tolik nezdůrazňují náboženské motivy svého vzniku (gardy vznikly na obranu islámské revoluce v roce 1979).

Naplnila vláda reformního prezidenta Rúháního očekávání svobodomyslných Íránců?

Ne docela. Dohoda o jaderném programu z roku 2015, kterou Rúhání uzavřel se světem a která předpokládá postupné rušení sankcí vůči Íránu, ještě nepřinesla ekonomické výsledky. Tedy takové, které by se významněji odrazily v každodenním životě Íránců.

Opozice vyčítá Rúhánímu také fakt, že bez reptání financuje zahraniční dobrodružství Revolučních gard v Sýrii, Iráku i jinde. V íránském systému je ovšem přímo volený prezident odpovědný převážně za ekonomiku a každodenní chod státu vůbec, zatímco o strategických cílech islámské republiky rozhoduje náboženský vůdce a hlavně lidé s ním spříznění. Včetně vysokých velitelů Revolučních gard.

Z vlastních návštěv země vím, že především kosmopolitnějším Íráncům se za vlády reformistů vždy uleví: padají kulturní omezení a striktní společenská pravidla se vykládají méně úzkostlivě. Mnozí z reformistů ale bývají zklamáni pragmatickými postoji svých politiků, kteří z režimu vzešli a s lidmi z establishmentu bez rozpaků vyjednávají o rozdělení moci.

I Rúhání tedy neujde testu loajality vůči režimu. V předvolební kampani slíbil významně rozšířit svobodu projevu. Pokud schválí drsný zásah proti demonstrantům a hlavně reformním médiím, který podle všeho přijde poté, zpronevěří se svým slibům. Nutno však dodat, že mu v rozhodování – cynicky řečeno – patrně pomohou revoluční gardisté, kteří prý nejednou hrozili pučem, pokud volení politici neschválí zásah proti opozici.