Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Izrael má tajný plán, jak se zbavit uprchlíků. Vyváží je do Afriky a dává od nich ruce pryč

Izrael má tajný plán, jak se zbavit uprchlíků. Vyváží je do Afriky a dává od nich ruce pryč

Izrael dlouhá desetiletí poskytoval azyl uprchlíkům z celého světa. V posledních letech však proud migrantů zesílil a židovský stát začal svůj postoj k uprchlíkům přehodnocovat. Novináři z časopisu Foreign Policy zjistili, že Izrael potají vyváží uprchlíky do Afriky, kde je nechává svému osudu.  

Čekal na ně na letišti ve rwandském hlavním městě Kigali. Představil se jako John a tvrdil o sobě, že je rwandský imigrační úředník, který jim má pomoci s aklimatizací. Afie Semene a dalších jedenáct Eritreanů právě vystoupili z letadla, které je z Tel Avivu dopravilo do nové země zaslíbené. Tak jim to alespoň říkali izraelští imigrační úředníci. Jejich rwandský kolega od skupinky mužů vybral cestovní doklady a provedl je kolem imigrační přepážky, kde se mezitím seřadili zbylí pasažéři. Nikdo je nezastavil, nedostali žádné razítko.   

Krátce se zastavili u pásu se zavazadly, aby si vzali svoje tašky. Během sedmi let, co žil v Izraeli, toho Semene ve svém bytě nashromáždil hodně. Ale když ho úředníci na počátku roku 2014 zavřeli do nechvalně proslulého detenčního zařízení pro žadatele o azyl Holot, protože se mu rozhodli neprodloužit povolení k pobytu, jež mu několikrát předtím prodloužili, rozdělil většinu svého majetku mezi přátele, protože si nebyl jistý, jestli se ještě někdy vrátí. Nakonec mu zůstal jen kufr s trochou oblečení.

Společně s dalšími muži Semene vyšel z letištní haly přímo do vlhké rwandské noci. Už na ně čekal pickup, kam se jeden po druhém naskládali a vyrazili na cestu. Po několika kilometrech zastavili před domem barvy pistáciového oříšku s bílou verandou. Krátce před svítáním konečně zapadli do postelí a mohli si trochu odpočinout. Semene si ještě pamatuje, jak ho zalil pocit úlevy. John se zítra vrátí, aby nám pomohl vyplnit žádost o azyl. A možná už přijde rovnou s papíry, které nám dají status uprchlíka, honilo se mu hlavou.

Další den Semeneho ale čekalo velké zklamání. Žádná víza ani pracovní povolení neexistovaly, natož doklad o udělení azylu. John nepřinesl nic z toho, co izraelské úřady před několika týdny mužům slíbily, aby přijali jednosměrnou letenku do Rwandy. Místo toho jim bylo nabídnuto, že je propašují do sousední Ugandy, kterou jim John vykreslil jako „svobodný národ“.

Legálně hranice přejít nemohli, protože na letišti nedostali razítko do dokladů, které jim za tímto účelem vydaly izraelské úřady. John je uklidňoval, že je do Ugandy převede bez jakýchkoli obtíží, jen mu musí zaplatit poplatek ve výši 250 dolarů. „Mám všechno, co je potřeba. Kontakty s tamní vládou i s tou izraelskou. Pokud se něco stane, zavolám do Izraele a oni pro vás něco udělají,“ chlácholil je.

Pokud by se rozhodli zůstat v domě ve rwandském Kigali, byli by dle Johna pod neustálým dozorem. Museli by platit nájem, ale neměli by z čeho, protože bez dokladů by je nikdo nezaměstnal. Semeneovi a dalším bylo brzo jasné, že nemají jinou možnost, než se nechat od Johna dovést do Ugandy. Sotva ale ujeli několik kilometrů od hranic, které dělí Ugandu od Rwandy, zastavil John u kraje silnice a vyhnal je ven. To bylo naposledy, kdy ho viděli.

Semene už jednu zkušenost s nelegálním přechodem hranic měl. Před sedmi lety zaplatil pašerákům téměř 3 tisíce dolarů, aby ho dopravili přes sinajskou poušť do Izraele. Posledních několik metrů musel sprintovat pod palbou egyptských pohraničníků, ale do vysněné země se mu povedlo dostat ve zdraví. Doufal, že je to naposledy, kdy něco takového dělá. O sedm let později se tajně plížil do Ugandy a v těle mu doutnal vztek ze zrady izraelské vlády, u níž hledal bezpečí.  

Izrael a uprchlíci

Izrael po desetiletí přijímal uprchlíky z celého světa, včetně těch, kteří se nehlásili k judaismu. Země byla jedním z prvních signatářů, kteří v roce 1951 podepsali Úmluvu o právním postavení uprchlíků; ochotu židovského státu podávat pomocnou ruku jinověrcům stvrdil v roce 1977 premiér Menachem Begin, který hned po nástupu do úřadu souhlasil s poskytnutím útočiště šestašedesáti Vietnamcům, které na moři zachránila izraelská loď či premiér Ehud Olmert, který v roce 2007 podepsal dočasné povolení k pobytu téměř pěti stům súdánských žadatelů o azyl.

V následujících letech ale začalo migrantů přibývat a izraelská ochota přijímat uprchlíky začala povážlivě upadat. Podle ministerstva vnitra dorazilo do Izraele mezi lety 2006 a 2013 takřka 65 tisíc cizinců – většina z nich z Afriky. Přetížené izraelské úřady bojovaly s náporem migrantů, azylová řízení se začala protahovat a spousta uprchlíků mezitím hledala útočiště v chudých a přeplněných čtvrtích v jižní části Tel Avivu. Desítky jich také celé týdny bivakovaly v parku naproti hlavnímu autobusovému nádraží, začaly se objevovat zprávy o násilných incidentech a zloba izraelského národa, u mnohých živená obavami o ztrátu práce, začala narůstat.  

V roce 2013 zloba vyhřeznula v otevřené nepřátelství. Izrael pod premiérem Benjaminem Netanjahuem uzavřel hranice s Egyptem a začal zavádět řadu opatření, které měly ztížit život žadatelům o azyl, kteří už se nacházejí na izraelské půdě. Někdy v této době úřady potají zahájily tlak na Eritrejce a Súdánce – tedy nejpočetnější skupiny migrantů v zemi – aby odešli do jiných zemí. Izrael o této praxi mlží, novinářům časopisu Foreign Policy se však po ročním vyšetřování povedlo odkrýt, co vlastně židovská země stranou pozornosti světové veřejnosti i mezinárodních organizací s uprchlíky provádí.

Nekalá hra s životy uprchlíků začíná u izraelských úředníků, kteří migrantům – drženým v detenčním centru – vykreslí, jaké na ně ve Rwandě a Ugandě čekají příležitosti. Tvrdí jim, že dostanou pracovní povolení i povolení k pobytu. Jakmile souhlasí, úředníci je naloží do letadla, které je dopraví do hlavního města jedné z těchto zemí. Zde je vyzvedne někdo, kdo se představí jako zástupce vlády, provede kolem imigračních úředníků a dopraví do nějakého domu nebo hotelu. Ten se rychle změní ve vězení, kde je na uprchlíky vyvíjen nátlak, aby opustili zemi. Eritrejci musí ze Rwandy do Ugandy, Súdánci z Ugandy do Jižního Súdánu či Súdánu. Vše je vymyšleno tak, aby izraelská, rwandská nebo ugandská vláda nemohla být hnána k politické či právní odpovědnosti.

Většina uprchlíků nakonec tlaku podlehne a souhlasí s nelegálním přechodem hranic, který je vystavuje nemalému nebezpečí. Prakticky jsou vydáni na pospas pašerákům a bezpečnostním složkám, u nichž existuje riziko, že budou uprchlíky vydírat a vystaví je fyzickému násilí. Někteří se rozhodnou pokračovat dále na sever a zkouší se dostat do Evropy. Riskantní počin se už některým nevyplatil, buď je zajali a zabili bojovníci Islámského státu, nebo se utopili ve Středozemním moři.

Novináři Foreing Policy žádali odpovědná ministerstva v Izraeli, Rwandě i Ugandě o komentář. Všechny odmítly a výše uvedenou praxi popírají. Podle časopisu však takřka identické zkušenosti žadatelů o azyl, kteří přijíždějí do Rwandy a Ugandy, stejně jako schopnost jejich průvodců obejít standartní imigrační kanály a příležitostně obstarávat oficiální dokumenty ve všech zemích, svědčí o jistém posvěcení z vládních míst, pokud ne rovnou o jejich přímém zapojení.  

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek