Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je naivní si myslet, že migranty zastaví nějaké kontroly, říká kněz, který je ubytovává

Je naivní si myslet, že migranty zastaví nějaké kontroly, říká kněz, který je ubytovává

Kněz Don Rito Alvarez v rodné Kolumbii pomáhal dětem zneužívaným kokainovými gangy, v italské Ventimiglii u hranic s Francií teď poskytuje útočiště těm, kteří migrují do Evropy. Loni v květnu jim otevřel brány svého kostela. Dnes jím prochází stovka lidí denně, nehledě na náboženské vyznání. 

V posledních dnech přicházejí zprávy o narůstajícím počtu lodí mířících z Afriky do Evropy, projevilo se to už na severu Itálie?

V létě obecně přichází víc lidí, tak to bylo i loni. Ale podle počtů, co máme k dispozici, i podle našich odhadů, nás přece jen čeká větší vlna. Největší nápor čekáme teď v srpnu, září a říjnu.

Kolik lidi můžete ve vašem kostele ubytovat?

Máme kapacitu 90 míst, někdy máme ráno 30 lidí a večer třeba 70. Mění se to. U nás konkrétně přijímáme ženy, děti, rodiny a nemocné. Muži musejí do tábora Červeného kříže na kraji města. Ten má kapacitu asi 400 míst. Další stovky migrantů se pohybují volně ve městě. Většina lidí u nás zůstane v průměru čtyři dny, můžou se vyspat, umýt, najíst, dochází k nám take dobrovolní lékaři z města a psycholog Lékařů bez hranic. Skauti a dobrovolníci pak připravují hry pro děti nebo jazykové kurzy.

Z jakých zemí přichází nejvíc lidí?

Nejvíc máme Súdánců, dále Eritrea, Nigérie, Pobřeží slonoviny, ČAD, Afghánistán, Sýrie, Irák.

A kam nejčastěji míří?

Do Francie, Velké Británie, Německa a severních zemí. V Itálii nikdo zůstat nechce. Ventimiglia je vyloženě přestupní stanice. Je to tu jako v dopravní zácpě, chvíli si postojíte, zabíjíte čas a jedete dál.

Francie už ale víc než rok hranice přísně kontroluje, neodrazuje to migranty?

Vůbec, oni mají jasný cíl, vědí, kam a za kým míří.  A snaží se tam dostat všemi cestami. Je naivní si myslet, že je nějaké kontroly zastaví. Když je chytí ve vlaku, zkusí to ještě párkrát, a když to nevyjde, vydají se pěšky podél trati nebo přes hory. Nebo zkusí přemluvit někoho, kdo jede přes hranice autem.

Jak se tato situace odráží ve městě?

Přísnější kontroly hranic nám akorát přihoršily, protože z Ventimiglie se stala základna lidí, co chtějí přes hranice. Neustále sem přicházejí další a my nemáme kapacity se o tento neustálý proud lidí starat. Letos se navíc potýkáme s novým a závažným problémem. V lednu byl totiž tabor Červeného kříže chvíli zavřený kvůli technickým problémům a migranti si zvykli kempovat u řeky přímo v centru města. Spí tam, vykonávají potřeby a hlavně pijou vodu z řeky, takže pak snadno onemocní. Bohužel se z toho stal trend, který přetrval i po obnovení provozu tábora.

Lidé u řeky nebo korzující po městě, navíc jiné barvy kůže, co na to říkají místní?

Ventimiglia je klidné město, převládá tu spíš starší populace, takže je to samozřejmě velké téma, i když už tu migranty vídáme asi tři roky. V zásadě jsou tři reakce. Zaprvé lidé, co pomáhají a zapojují se, druhá skupina je proti a svádí na migranty všechny problémy města, a třetí jsou lhostejní, těch je asi nejvíc, bohužel nejvíc slyšet je skupina odpůrců.

Lidé, co jsou proti, takto reagují na základě nějakých konkrétních problémů? 

Ze zpráv, co máme, tak reálné problémy nejsou, například výrazně nenarostla kriminalita. Je to spíš o strachu. Hlavně rodiče dívek se bojí, když po městě chodí stovky mladých mužů, jiní lidé si zase stěžují, že jim kvůli migrantům klesá cena nemovitostí. My tyto obavy částečně chápeme, ale rozhodně je nesdílíme.

Dotkl se vás nějak tento strach konkrétně?

Bohužel ano. Už delší dobu řešíme v okolí kostela stížnosti sousedů. Na jejich základě prefektura nakonec rozhodla, že musíme skončit. Ženy a děti budou v budoucnu přijímány v nové části tábora Červeného kříže, kterou pro ně speciálně vybudují. Už jen čekáme na pokyn, během pár týdnů musíme skončit.

Je to podle vás dobrý nápad umístit ženy a děti do tábora s muži?

Toto nemůžu moc komentovat, je to rozhodnutí prefektury, nemáme na výběr. Problém je, že do tábora musíte ujít pár kilometrů, pro ženy a děti může být komplikované se tam dostat. Navíc odsun z očí veřejnosti možná krátkodobě uklidní sousedy, ale absolutně chybí nějaké dlouhodobější řešení.

Jaké je to řešení podle vás?

Podle mě je z velké části zodpovědná francouzská vláda. Měla by otevřít hranice. Lidé, co chtějí do Francie, se tam stejně dostanou, a teď při tom akorát riskují životy. Další problém jsou určitě finance. Organizace Caritas ani my nedostáváme jedinou podporu na pomoc migrantům. Všechno funguje na bázi darů, charity a dobrovolnictví. Caritas přitom denně připravuje 400 snídaní pro lidi u řeky, dřív zkoušeli i obědy, ale už na to nemají prostředky. Neuvěřitelně pomáhají dobrovolníci z Francie, Monaka i Španělska, zapojuje se taky část místních, ale už začínají být vyčerpaní.

Co se týče materiální pomoci, co nejvíc chybí aktuálně?

Určitě oblečení velikostí S a M, ti muži jsou hodně hubení. Lidé si často představují pomoc tak, že vysypou skříň starého zimního oblečení, kterým se pak probíráme a nakonec vybereme dvě použitelné věci. Praktičtější je poslat třeba jen dvoje kalhoty, ale v dobrém stavu, a také se řídit ročním obdobím. Chybí i boty, spodní prádlo a hygienické prostředky. Tím, že jsme průchozí stanice, máme opravdu velkou spotřebu.

Nejaký závěrečný vzkaz do České republiky?

Přestože patříte mezi mladé evropské země, je potřeba si uvědomit, že máme nějakou společnou historii a společnou zodpovědnost. Musíme mluvit o aktuálních problémech, vyhledávat informace a nenechat se klamat zastrašujícími zprávami. Z mé zkušenosti pak můžu říct, že když vidíte ty konkrétní lidi, hlavně děti, tak by jim jen málokdo zavřel dveře.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek