Káhirské děti ulice: tři generace nejhlubší chudoby

Jitka Jeníková

Na rušných káhirských ulicích člověk velmi snadno přehlédne malé postavičky, které se bosé a špinavé potulují buď kolem svých žebrajících matek, anebo se v džungli dvacetimilionové metropole pokoušejí přežít na vlastní pěst. Jsou to děti, pro něž je ulice jediným domovem. Podle odhadů mezinárodní organizace UNICEF jich v Egyptě žije přes  milion, a tvoří tedy 1 % celosvětového počtu dětí bez domova (oficiální údaje nicméně hovoří o „pouhých“ 16 tisících). Takové děti nemají rodné listy, ani žádné jiné dokumenty, nemohou proto chodit do školy, nemají přístup k veřejné zdravotní péči a pro většinu společnosti zkrátka neexistují. 

Jedním z nich je i Ádil, který se o svůj životní příběh podělil s pracovníky UNICEF: „Otec mě denně po návratu z práce zbil, i když jsem doma dělal všechno, co bylo potřeba. Pořád se zlobil a tloukl mě vším, co mu přišlo pod ruku. A já už to nedokázal dál snášet.“ Po čtyřech letech strávených na ulici už ale někdejší modřiny a šrámy nebolí zdaleka tolik a Ádil by se rád vrátil domů. „Když vidím jiné děti, jak jdou do školy, přeji si být jako ony. Na ulici mě nečeká žádná budoucnost.“ Žádný domov už však nemá.

Záhadná smrt Magdy v Egyptě: Policie má nečekanou stopu

sinfin.digital