Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Každý den mě hledají, aby mě mohli zbít“. Dětští uprchlíci v Calais údajně čelí policejní brutalitě

„Každý den mě hledají, aby mě mohli zbít“. Dětští uprchlíci v Calais údajně čelí policejní brutalitě

Pomáhat a chránit? Francouzská policie má zřejmě o svojí službě jiné představy, zvlášť co se týče chování k uprchlíkům. Alespoň to vyplývá z výzkumu, který se uskutečnil mezi běženci v Calais. Policejní brutalita je podle nich téměř běžnou součástí dne a hlavně noci. Nejvíce ohrožení jsou přitom ti nejmladší. Děti prchající bez doprovodu a mladí, kteří se nepohybují ve skupině. Obvyklé je bití obušky, které končí až zlámanými kostmi, i aplikace pepřového spreje rovnou do obličeje.

Výzkumníci se ve svojí studii zaměřili na uprchlíky v oblasti francouzského Calais a okolí. Povedlo se jim vyzpovídat 53 % lidí v místě, proto by výpovědi neměly být zkreslené nedostatečným vzorkem respondentů. A výsledky jsou alarmující. 89 % dotázaných se setkalo s policejní brutalitou. 84 % zažilo útok slzným plynem a polovina (53 %) fyzické násilí. Potyčky vzrostly potom, co byl v místě zrušen uprchlický tábor zvaný Džungle. Někteří uprchlíci se z něj přesunuli do Paříže, jiní zůstali v ulicích Calais, kde musí přespávat, kde se dá.

Policisté se zaměřují na děti

Nejpravděpodobnějšími obětmi násilí jsou přitom údajně děti pod 18 let, které utíkají samy bez příbuzných. „Jednou uprostřed noci, když jsme přespávali pod mostem, na nás policisté pustili slzný plyn. Jindy mě dva policisté chytili a byli obušky,“ popisuje pro The Independent situaci ve francouzském přístavu 17letý Eritrejec. Praxi nočního násilí, kdy policisté budí a bijí uprchlíky, potvrdilo 92 % oslovených.

Násilí přitom není nahodilé. „Policisté už mě poznávají po vlasech a každý den mě hledají, aby mě mohli bít. Několikrát na mě použili i slzný sprej,“ doplňuje 17letý mladík ze Súdánu. Dvě z deseti dětí vypovídají, že útoky slzným plynem zažívají každý den. Mnoho respondentů výzkumu potvrdilo, že mělo po zásahu policie vykloubené končetiny, ramena, prsty a podobně. Podle zjištěných informací používají strážníci na uprchlíky také elektronické tasery.

Osamocené děti, které tvoří 99 % mladistvých uprchlíků, přitom často nemíří jen do neznáma. 42 % z nich potvrzuje, že má rodinu ve Velké Británii. Dublinský systém by měl přitom právě těmto uprchlíkům umožnit, aby se snáze a rychleji setkali se svojí rodinou. 3 % ale povolení nedostalo a 19 % z nich zatím rozhodnutí nezná.

K násilí se připojují i místní

Zastání nemají ale uprchlíci většinou ani u místních. 59 % oslovených se setkalo s násilím ze strany běžných občanů. Někteří dokonce potvrzují, že policie to nijak neřešila. V místech se prý také pohybují skupinky příznivců radikální pravice, kteří se snaží vyhledávat osamocené uprchlíky jako ideální terč pro rasově motivované útoky. „Mého kamaráda srazilo černé auto. Najelo do něj zezadu, zůstalo mu vykloubené rameno. Řidič ujel a nikdo to neřešil,“ vypovídá mladík původem z Afghánistánu.

Místní policie obvinění odmítá a považuje je za nepodložené. Ani Generální policejní inspektorát údajně žádné stížnosti na postup strážců zákona neeviduje. Nahlášené případy násilí ale údajně často nikdo neřeší. Pokud jsou násilníci sami policisté, není v podstatě kam se obrátit. I další agresoři často uniknou trestu. Uprchlíci totiž potvrzují, že na sebe nechtějí příliš upozorňovat, bojí se, že problém by jim znesnadnil další cestu, nebo případně získání azylu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek