Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Když se střely zarývají až do duše. Příběhy z pozapomenuté ukrajinské fronty

Když se střely zarývají až do duše. Příběhy z pozapomenuté ukrajinské fronty

Navzdory příměří zní na východě Ukrajiny dál s železnou pravidelností střelba. Rána za ranou nechává poranění nejen na těle, ale i na duši lidí, kteří žijí poblíž frontové linie. Pro řadu z nich nepřipadá v úvahu odejít z míst, kde strávili celý život. Jejich děti tváří v tvář stejné situaci často volily útěk za jistějším osudem. Rodiny se rozpadly, z tradic zůstaly vzpomínky a na místní dopadly tíživé myšlenky.

Každý z obyvatel se snaží s válkou za humny vypořádat po svém, každý se snaží najít recept na to, aby jej konflikt zasáhl co nejméně. Všichni však zůstali víceméně sami, stranou zájmu, v malých či větších obcích daleko na východě.

„V průběhu ostřelování jsme si postupně s manželem zvykli sedět v obýváku stranou od oken, úplně potmě. Nad hlavami se nám přitom třesou zhasnuté lampy. Říkali jsme si, že je důležité, abychom u toho něčím zaměstnali hlavu, že to pomůže zmenšit strach. A tak v těchto chvílích hrajeme hry a luštíme hádanky,“ říká dvaapadesátiletá Valentina Viktorovna.

„V průběhu ostřelování hrajeme s manželem hry nebo luštíme hádanky.“
Valentina Viktorovna (52), Pavlopol

Spolu se svým manželem bydlí ve vesnici Pavlopol vzdálené jen několik kilometrů od fronty. Tamní škola, kde Valentina Viktorovna pracovala jako učitelka, je v současnosti zavřená. Učitelský sbor si tak musel zvyknout na nový aspekt v životě – nezaměstnanost. V oblasti byla dřív pro lidi práce samozřejmostí; ti, které konflikt o zaměstnání připravil, to nesou velmi těžce. Stále více z nich se obrací na lékaře s žádostí o psychologickou pomoc. Většinou se jedná o starší lidi a ženy, mladí v drtivé většině případů odešli z postižených oblastí hledat lepší život jinam.

„Spousta čtyřicetiletých a padesátiletých se najednou ocitla bez práce. Na východě Ukrajiny je přitom silná pracovní morálka, takže tito lidé jen velmi těžce snášejí skutečnost, že najednou nemají co dělat,“ vysvětluje Jelena Pylajevová, jež je jako psycholožka při organizaci Lékaři bez hranic k dispozici místním, kteří potřebují pomoci. Spolu s lékařem a zdravotní sestrou je součástí posádky mobilní ambulance, jež dojíždí přímo za pacienty.

Kromě nezaměstnanosti vidí Pylajevová i další problém, který zvyšuje stres obyvatel a má špatný vliv na jejich psychiku. Je jím rozpad rodiny v tradičním smyslu. Rodina totiž měla v této oblasti odnepaměti klíčovou roli v životě lidí. V současnosti však většina mladých odešla, zůstali jen jejich rodiče a prarodiče.

„Když jejich děti najednou uprchly před válkou a ony se ocitly bez zaměstnání, zhroutil se řadě žen jediný svět, který znaly. K tomu se v souvislosti s konfliktem přidala zvýšená konzumace alkoholu, především u mužů. Tlak na ženy se tak ještě zvýšil, protože často musely v rámci rodiny převzít role svých manželů,“ říká psycholožka a prozrazuje, že značná část její práce spočívá v tom, ukázat lidem, jak se s novou životní situací vyrovnat.

„Když jejich děti najednou uprchly před válkou a ony se ocitly bez zaměstnání, zhroutil se řadě žen jediný svět, který znaly.“
Jelena Pylajevová, psycholožka při Lékařích bez hranic

Návštěva mobilní kliniky bývá často prvním krokem, jak prolomit svou izolaci. Lidé sem většinou nepřicházejí prvoplánově vyhledat pomoc psychologa. Při čekání na lékařskou prohlídku ale obvykle mluví s ostatními pacienty, a tak se často dostanou i k Pylajevové. Díky tomu zjišťují, že nejsou v podobné situaci sami, což samo o sobě znamená mnoho. Odborníci jim kladou na srdce, aby si našli i v obtížné situaci nějakou činnost, jíž se mohou věnovat.

„Nemůžu si na to zvyknout, na ten pomalý rytmus. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, je to, jako když v rychlovlaku zatáhnete za záchrannou brzdu. Teď se snažím zaměstnat při dobrovolnických pracích a také zjišťuji, jestli nepotřebuje pomoc někdo další z vesnice. Právě v tom se snažím najít nový smysl vší té každodenní rutiny – v pomoci druhým,“ říká Valentina Viktorovna, jejíž dům byl před časem poničen při ostřelování.

Příbytek dvaaosmdesátileté vdovy Tajsiji Gregorjevny, která pochází ze stejné vesnice jako o třicet let mladší bývalá učitelka, takové štěstí neměl. Stará žena, která trpí poruchou srdečního rytmu, se kvůli opakovanému ostřelování musela na čas odstěhovat. Válka ji ale zastihla i v místě jejího někdejšího dočasného azylu.

„Nevybavím si přesně, kdy byl můj dům poprvé zasažen střelami, ale dokonale si pamatuji, jak moc jsem byla vyděšená. Dvě střely zasáhly silnici přímo před mým vchodem a výbuch šrapnelu zničil zdi a část oken. Podruhé to bylo v zimě. Byla jsem v domě sama a venku byla hrozná tma. Zasáhli střechu a ta se propadla, zničilo to některé místnosti. Všechna okna to zničilo. Zavolala jsem dceři do Mariupolu a druhý den jsem odešla. Bylo by moc nebezpečné, zůstat tam sama,“ vypráví vdova.

„Bože, tys mě už po třetí zachránil, protože jsem se nikdy ničím neprovinila.“
Tajsija Gregorjevna (82), Pavlopol

Ani u své dcery se ale nevyhnula válce. „Jednou v noci jsem šla do kuchyně, když ji najednou zasáhla střela. Pamatuji se, že jsem se modlila: ‚Bože, tys mě už potřetí zachránil, protože jsem se nikdy ničím neprovinila.‘ Byla jsem tak vděčná, protože můj vnuk kuchyň opustil jen chvilku předtím. Vůbec nechci myslet na to, co by se jinak mohlo stát,“ vzpomíná Tajsija Gregorjevna, která se nakonec vrátila do Pavlopolu. Ve svém domě, který jí pomohla rodina provizorně opravit, ale zůstává nadále sama.

Po nejbližších se stýská také Valentině Viktorovně. „Konflikt přetrhal rodinné vazby. Spousty lidí opustily vesnici, řada z nich pak dokonce i zemi, jako můj nejstarší syn. A ti, kteří zůstali poblíž, mají strach přijít na návštěvu, protože situace je sice klidnější, ale stále velice nestabilní. Nevidím své syny a vnoučata často, tak mám tady na zdi jejich fotky a obrázky, abychom se mohli cítit, jako že jsou stále s námi. Moc mi chybí,“ přiznává žena.

„Pavlopol byl tak krásné místo k životu.“
Tajsija Gregorjevna (82), Pavlopol

Na stěhování ale nepomýšlí. „Všechny mé vzpomínky jsou spojené s touto vesnicí. Tady jsem se zabydlela, vybudovala si svůj život, vychovala s manželem naše dva syny. Bývalo to tak krásné místo; lidé sem k řece jezdili trávit léto, dokonce tu měl vzniknout turistický resort. A pak vypukl konflikt,“ popisuje změnu ve svém životě Valentina Viktorovna.

Tajsija Gregorjevna jí dává za pravdu. „Pavlopol byl tak krásné místo k životu. Ale od chvíle, co přišla válka, se zavřela škola, protože se poblíž střílelo. Jen dva malé obchůdky časem znovu otevřely. Pro mě je to i tak zlepšení, protože byly zavřené dlouhé měsíce. Tehdy jsem měla velké štěstí, protože mi mé děti nosily každý týden jídlo,“ popisuje vdova.

Náročné podmínky, které popisují obě ženy, ubírají lidem sílu den za dnem. Není tedy divu, že pomoc psycholožky za dva roky vyhledalo několik desítek tisíc lidí. „Život ve vzdálených vesnicích byl tvrdý už před válkou,“ zdůrazňuje Pylajevová. „Lidé jsou unavení. Často se mě ptají: ‚Kdy už to skončí?‘ Energie, se kterou čelí krizi, pramení z jejich naděje. Naděje na to, že jednou budou opět moct žít v míru. Ale poté, co musejí tak dlouho zvládat nejistotu a nebezpečí kolem, už v jejich případě mluvíme o posledních zbytcích sil,“ konstatuje psycholožka.

„Situace je teď trochu klidnější, a tak se cítím o něco lépe. Dokážu se zase věnovat každodenním činnostem. Mám špatné srdce, ale snažím se dělat, co mohu. Zaměstnává mě péče o dům a zahradu, starám se o svá kuřata. Kdybych celé dny nic nedělala, už bych zemřela dávno,“ uzavírá svůj příběh dvaaosmdesátiletá vdova z Pavlopolu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek