Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Libyjec Ausman pro INFO.CZ: Revoluci v Libyi jsem věřil. Díky ropě bychom mohli postavit nový New York

Když před šesti lety vypukla v Libyi revoluce, vrátil se Ozzy Ausman ze zahraničních studií do rodné země pomáhat. „Společně jsme bojovali a říkali si, jak to všechno změníme, jak dáme všem stejná práva, skončí domácí násilí. Bude rovnoprávnost pro homosexuály, ale i Židy nebo křesťany a muslimy. To byl můj sen. Jenže pak začali vykřikovat saláfisté a džihádisté na ulicích,“ říká mladík Ozzy Ausman v rozhovoru pro INFO.CZ. Situace v Libyi ho nakonec dovedla až k tomu, že požádal o azyl ve Finsku. „Tehdy jsem ale opravdu věřil tomu, že přineseme velkou změnu, postavíme lepší školy a nemocnice, budeme mít svobodný život. Libye je jedna z nejbohatších zemí na planetě. Máme více ropy než vody. Mohli bychom postavit nový New York v Libyi, ale nemáme na to myšlení,“ popisuje.

Pocházíte z Libye, ale dnes žijete ve Finsku, kde jste získal azyl. Jaká byla vaše cesta do severské země?

Přestěhoval jsem se do Finska před zhruba rokem a půl kvůli tomu, co se děje v Libyi. Požádal jsem tu o mezinárodní ochranu.

Získal jste vízum, nebo jste musel podniknout cestu přes Středozemní moře?

Měl jsem dokumenty, díky kterým jsem mohl zemi opustit a nemusel jsem cestovat přes moře.

Kdo je Ozzy Ausman?
Na vlastní kůži prožíval události revoluční Libye. Po pádu Kaddáfího vkládal velké naděje do změny v demokracii. Místo toho se situace ještě více zkomplikovala. Na dění doma nahlíží očima ateisty, za kterého sám sebe považuje, a který jako by nepatřil do silně nábožensky založené země. V současnosti žije v azylu ve Finsku. Italský režisér Antonio Martino o něm natočil dokument Černá ovce. V Praze se snímek promítal v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět.

Vidíte pro sebe ve Finsku budoucnost?

Ano, viděl jsem ji ještě předtím, než jsem tam přišel. A nyní jsem si tím jistý. Na začátku byl největší překážkou jazyk. Většina lidí ve Finsku mluví anglicky, ale finštinu se samozřejmě musíte naučit. Takže nejdříve projdete jazykovými kurzy. Poté se úřady podívají na vaši dosavadní kariéru a schopnosti a zhodnotí, kde byste se mohl uchytit. Pokud chcete tvrdě pracovat, podaří se vám to. Já jsem byl po zkouškách z finštiny přijat ke studiu stejného oboru, kterému jsem se věnoval v Libyi. Takže vlastně pokračuju ve své kariéře, jen finským způsobem.

Někteří migranti se ale rozhodnou po nějakém čase v Evropě vrátit do rodné země. Rozumíte jim?

Určitě. V Evropě jsem potkal mnoho lidí, kteří se rozhodli vrátit do svých původních zemí. Někteří z nich nebyli žadatelé o azyl, ale měli tu například partnera. Když máte jinou kulturu a přestěhujete se do země, kde je velký chlad, lidé moc nemluví a neotevírají se druhým tak rychle, je to těžké. Někteří migranti tomu nerozumí. Trvá nějaký čas, než se stanete součástí společnosti. Další věcí je také kultura a náboženství. Někteří lidé s odlišným náboženstvím se nemohou začlenit, protože nemohou dělat to samé, co dělají ostatní. Takže jsou izolovaní, zůstanou uzavření v komunitách, nenaučí se jazyk. Potkal jsem lidi, kteří žijí ve Finsku deset let, ale stále se nenaučili finsky. Protože se o to nechtěli ani pokusit, vzdali to. Někteří se pak rozhodnout jít zpátky.

Ozzy AusmanOzzy Ausmanautor: Michael Tomeš

Jak se vyhnout tomu, aby cizinci zůstávali žít uzavřeně v komunitách?

Samozřejmě tak nežijí všichni. Potkal jsem báječně lidi z Iráku, Sýrie nebo Somálska. Integrovali se dobře, ale většina má problémy. Pokud se podíváte na země, z nichž azylanti pochází, tak některé z nich mají problémy se vzděláváním. A pak je pro cizince těžké naučit se finsky a třeba ještě anglicky. Nezačínají v nové zemi od nuly, ale ještě o něco níže. Finské děti mluví třeba třemi jazyky a vy jako mladý cizinec se nedomluvíte ni jedním. Nebo je vám třicet let a budujete kariéru, přitom mladá generace už to vše má. Někteří cizinci pracují v restauracích nebo úklidových službách, protože nemají schopnosti začít znovu. Kvůli vládě v původní zemi, která nechce vzdělané lidi, nezískali vzdělání.

Myslíte, že Evropa dělá svou část práce?

Částečně ano, ne všechnu. Nevím, jak to chodí na jiných místech Evropy, mohu mluvit jen o těch, které jsem viděl na vlastní oči. Nezažil jsem, že by se na mě někdo díval z vrchu. Mám dobrou zkušenost. Samozřejmě ve všech koutech světa můžete potkat rasistu, ale to neznamená, že pokud je jeden takový, tak jsou takoví všichni. Mluvím o systému. Když chcete žít svobodě a věříte v to, tak můžete v Evropě žít. Ale pokud chcete žít pokrytecky a být jen na půl svobodní a něco si uchovat ze své kultury, tak to nejde. Buď to všechno opustíte a začnete nový život, nebo to nejde.

Dokument, který o vás natočil italský režisér Antonio Martino, se jmenuje Černá ovce. Tak jste se cítil v Libyi?

Stále se tak cítím, každý den. Zemi změníte, ale nemůžete se narodit znovu. To, co jste prožil v dětství nebo jako teenager, co se stalo s vaší rodinou nebo přáteli, násilí ve válce, to všechno ve vás zůstane. Nemůžete se jednoho dne prostě probudit a smýt to ze sebe. Ale když jste chytrý, tak to pro vás zůstane varovným signálem, připomenutím, že musíte tvrdě pracovat, abyste se k těmto věcem nevrátili.

Co byl ten moment, kdy jste se rozhodl, že opustíte Libyi?

Když jsem se stal stoprocentně jistý tím, že nejsem muslim. Od mala jsem měl pochybnosti. Ale možná jsem neměl dostatek odvahy říct to přede všemi. Netvrdím, že mám jedinou pravdu. Nejsem perfektní. Ale to, jak vypadám, věci, které chci, jsou jiné. Ještě než jsem přišel do Finska, tak jsem studoval v Americe. Chtěl jsem tam studovat a vybudovat si kariéru. Jenže pak vypukla válka v Libyi a já jsem se rozhodl vrátit a pomoct. Ten stejný týden, kdy jsem se rozhodl vrátit, Kaddáfího milice napadla město, kde žila má rodina. Vždy jsem ale přemýšlel o tom, že bych svou zemi opustil, protože jsem tam nenacházel to, co jsem hledal jako lidská bytost. Za Kaddáfího režimu jsme nemohli svobodně mluvit. A pro mě je to svoboda, nebo nic. Když přišla revoluce, tak jsme společně bojovali a říkali si, jak to všechno změníme, jak dáme všem stejná práva, skončí domácí násilí. Bude rovnoprávnost pro homosexuály, ale i Židy nebo křesťany a muslimy. To byl můj sen. Jenže pak začali vykřikovat saláfisté a džihádisté na ulicích. Řekl jsem si, že se to nikdy nezmění. Dejte hlupákovi zbraň a zničí celý svět.

Na začátku arabského jara jste ale věřil tomu, že můžete zemi změnit?

Říkal bych tomu jaro svobody, protože já nejsem Arab a bojoval jsem za svobodu. Nebo to můžeme nazývat severoafrické jaro. Celý svět se díval na to, jak trpíme. Kaddáfí své lidi zabíjel čtyřicet let a nikdo se ani nehnul. Proč? Jde o byznys, o ropu, o politiku. Pak už nás unavilo trpět a vybuchli jsme. Problém byl ten, že jsme sice byli unavení tímto režimem, ale neměli jsme připravená jiná řešení. Nikdo nemyslel na to co udělat, až bude Kaddáfí odstraněn. To bylo zapříčiněno 40 lety špatného vzdělávání. Tehdy jsem ale opravdu věřil tomu, že přineseme velkou změnu, postavíme lepší školy a nemocnice, budeme mít svobodný život. Libye je jedna z nejbohatších zemí na planetě. Máme více ropy než vody. Mohli bychom postavit nový New York v Libyi, ale nemáme na to myšlení. A to se nedá koupit, musí se vybudovat. Nová generace je ale formována džihádisty, Islámským státem a dalšími extrémisty.

Třeba z Evropy zaznívají hlasy, že silná ruka autoritářských vládců jako Kaddáfí byla lepší než současný chaos. Minimálně pro Evropu.

To prohlášení je naprosto správné a já musím uznat, že předtím to bylo lepší. Ale pro koho? Pro Evropu, ne pro nás. Evropa dnes platí cenu za to, že sledovala to, co se dělo v našich zemích po čtyřicet let a nic neudělala. Teď vidíte, co se děje v Sýrii, v Iráku, v Libyi a dalších zemí. Dřív to bylo daleko. Teď to přichází k vám. Kdo podporoval Kaddáfího? Amerika, Francie a další. A pak šli proti němu, protože se rozhodli, že už ho nepotřebují. Ale Kaddáfí zabíjel své lidi na ulicích, televize to natáčela, nikdo ani nemrknul. V New Yorku měl projev v OSN a každý mu tleskal. Nyní za to Evropa platí cenu. Vidíte, co se děje v Belgii, Francii a Německu. A to se bude opakovat. Nechci to, ale bude se to dít.

Je v Libyi šance na změnu?

Ovšem, ta je vždy, ale ne pokud budeme pokračovat stejnou cestou. Ta to jen zhorší.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek