Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mám tmavé vlasy a bradku. Češi se mě bojí, že jsem terorista, říká pro INFO.CZ Turek žijící v Česku

Mám tmavé vlasy a bradku. Češi se mě bojí, že jsem terorista, říká pro INFO.CZ Turek žijící v Česku

Do České republiky se dostal náhodou. Po skončení vysokoškolského studia chtěl vycestovat na zkušenou do zahraničí, ale osud ho zavedl do Prahy, kde už zůstal a nyní tu podniká. I přesto, že Češi mají strach z uprchlíků, jejich vztah k cizincům se za posledních deset let výrazně zlepšil, říká pro INFO.CZ šestatřicetiletý Turek Yalin Yuregil. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nikdy uprchlíky do Evropy nepustí. Vydělává na tom. Nejen o Erdoğanově politické hře mluví v rozhovoru Yuregil.

Čím si vás Česká republika tak získala, že jste zanechal rodinu v Turecku a začal žít a podnikat tady?

Líbí se mi místní životní styl a zjistil jsem, že mám radši sám sebe v Praze, než v Istanbulu. V Česku je mnoho příležitostí, co mohu dělat.

Kdo je Yalin Yuregil?
Yalin Yuregil se narodil v roce 1980 ve městě Adana v jižním Turecku. Po absolvování univerzity dostal v ČR nabídku od česko-nizozemské společnosti, které pomáhal s expanzí na turecký trh. Po návratu do Istanbulu na Česko nezapomněl a po dvou letech se sem opět vrátil. Rozhodl se tu založit vlastní společnost a rozvíjet obchodní vztahy mezi Tureckem a ČR. V současné době působí i jako člen představenstva Česko-turecké smíšené obchodní komory.

Poprvé jste Českou republiku navštívil před deseti lety. Co se tu ve vašich očích změnilo?

Lidé byli tehdy mnohem uzavřenější, konzervativnější a introvertnější. Vůči cizincům se nechtěli příliš otevírat a nechtělo se jim mluvit anglicky. Číšnici v restauracích nekomunikovali a lidé na ulicích se báli pohlédnout do očí. Tohle se určitě změnilo. A nemluvím jen o Praze, setkal jsem se s tím i v jiných městech v Česku. Dokonce bych řekl, že v menších městech jsou lidé vůči cizincům přívětivější a mnohem více stojí o kontakt.

Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že za tu dobu získali větší sebedůvěru. Generace rodičů dnešních třicátníků ji neměla, protože je o ni připravil život v komunismu. Na všechno kolem se dívají příliš negativně, a myslí si, že Česká republika je malá země, o kterou se nikdo nezajímá. Mohl za to také vzdělávací systém, ze kterého si Češi odnesli pořádné břemeno. Jsou totiž přesvědčení, že neuspějí, pokud nebudou perfektní. A od začátku si proto nevěří. Nová generace už taková není. Je mnohem otevřenější vůči příležitostem a jde si za nimi.

Jak velká je turecká komunita žijící v ČR?

Když jsem sem v roce 2007 přijel poprvé, tak oficiální čísla mluvila zhruba o tisícovce lidí. Od té doby se komunita rozrostla na 2500. Podotýkám ale, že jde o přibližný údaj, protože v ČR studuje hodně tureckých studentů a jsou tu také stážisté, kteří nejsou do statistik započítáváni.

Jak se Turkům daří integrovat do většinové společnosti?

Za sebe mám pocit, že jsem dostatečně integrovaný, ale myslím, že je to případ tak každého desátého Turka žijícího v Česku. Stoprocentní integrace ale stejně není možná. Přátelím se s velkým počtem cizinců, kteří žijí dlouhodobě v Česku, a spousta z nich si tu za ty roky nenašla žádné české přátelé. A je dost možné, že se jim to nepovede nikdy.

Proč?

Kvůli rozdílnostem v mentalitách. Cizinci, a nemusí jít jen o Turky, kteří tady žijí, mají hodně zažitých stereotypů, které jim brání v plné integraci. Myslí si třeba, že čeština je tak těžký jazyk, že se ho radši ani nezačnou učit. Nebo o Češích říkají, že jsou uzavření, a proto vůbec nemá smysl se k nim přibližovat a navazovat nějaké vztahy, protože to stejně nevyjde a nebude mít cenu.

Vztah Čechů k cizincům žijícím v ČR zejména v poslední době ovlivňuje migrační krize. I když drtivá většina Čechů nepřišla s migranty do styku, mají k nim negativní postoj. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Zcela jednoznačně za to mohou politici a média. To, že do Turecka a Evropy začali ve velkém přicházet uprchlíci ze Sýrie, je selhání nás všech. Dostat se například do Německa, nebyl pro ně velký problém. Žádná z velkých zemí nebyla schopná to zastavit. Česká média to ale od začátku nafukovala, když tvrdila, že se na vás valí tisícovky uprchlíků. Vždyť nikdo z těchto lidí do Česka ani nechtěl, oni ani netuší, kde ČR leží. Velkou lekcí pro českou vládu byl pokus o přesídlení skupiny iráckých křesťanů. Nakonec se ukázalo, že tu nechtějí být. Nejde tedy o náboženství, ale o životní standard.

Tohle všechno tedy přispělo k tomu, že tu lidé začali smýšlet negativně. Zvlášť pokud vypadáte jako já, tedy tmavovlasý muž s bradkou. Ihned jste pro ně cizinec.

Máte nějakou negativní osobní zkušenost?

Naštěstí jen dvě. První zážitek jsem měl asi před třemi měsíci na pražské poště, kam chodím každý den. Za přepážkou v běžné otevírací době seděla paní a já byl ve frontě první na řadě. Ona si ale vyndala svačinu a začala jíst. I když mi to přišlo zvláštní, čekal jsem několik minut, a když se se nic nedělo, tak jsem jí slušně česky požádal o pomoc s podpisem na formuláři. Nepřestala jíst a pak z ničeho nic začala křičet, že jsem terorista. Musel jsem se smát.

A co ta druhá zkušenost?

To bylo na horách v Harrachově, kam pravidelně jezdím. Viděl jsem tam plakát na koncert s rockovou hudbou, tak jsem vyrazil. Byl jsem ale překvapeni, protože kapela rock, který slibovala, vůbec nehrála. O přestávce jsem proto za muzikanty zašel a poprosil je, jestli by nemohli zahrát aspoň něco z toho, co měli na plakátu. Zpěvák se otočil a do mikrofonu řekl, že jsem ho poprosil, aby hráli americkou rockovou hudbu, ale on že nezná slova, tak bude zpívat česky. Souhlasil jsem. Po první písničce ale kapela hrát přestala a zpěvák děkoval obecenstvu v několika jazycích. Když se podíval na mně, tak zakřičel Alláh akbar!

Před malou chvílí jste říkal, že se postoj Čechů k cizincům mění. Omlouvám se, ale tyto příhody mi do toho nezapadají…

Za tím, co jsem říkal, si stojím. Tohle se běžně na ulicích neděje. Jako cizinec to tam necítím. Je to tam úplně jiné.

V čem konkrétně?

Lidé třeba chtějí více mluvit anglicky, to jsem dříve neznal. Stává se mi to stále častěji, třeba v autobuse nebo v taxíku. Koupit si v trafice lístek na tramvaj pro mě kdysi bývalo noční můrou.

Pocházíte z Turecka, které nedávno zažilo puč a prezident Erdogan tam začal ještě více utahovat režim. Jak situaci hodnotíte?

To, co Erdogan nyní dělá, není nic nového a koneckonců to můžeme vidět i jinde. Je to stejný příběh jako to, co dělal v posledních 15 letech Vladimir Putin v Rusku. Abych byl upřímný, Erdogan není to, co by mě v dnešním Turecku nejvíce trápilo, i když je toho podstatnou součástí. Netrápí mne tolik ani jeho strana AKP. Stejně jako on totiž jednou prohraje a odejde. Mnohem větší obavy mám z Erdoganových pokusů od kořene přestavět tureckou společnost.

Můžete to popsat?

Představte si, že jste čerstvý absolvent turecké univerzity. Je vám 25 let, máte celý život před sebou, ale posledních 15 let jste žil pod Erdoganovým režimem. Logicky se vám to dostane pod kůži a stane se to součástí vaší mentality. Jedná se o mentalitu, která je silně orientovaná na národ a je silně konzervativní.

Jaké to může mít dopady?

Turecko je směsice různých národností, kultur a náboženství. Žije tu také mnoho menšin. Myslím si, že to celé povede k tomu, že část země bude smýšlet a žít podle toho, co jim říká režim, a zároveň podle toho, čemu sami začali díky němu věřit. Společnost bude rozdělená, mnohem více než je tomu dnes. Projeví se to v rodinném životě, ve školství, obchodním životě lidí, prostě ve všem. Lidé budou uzavřeni ve svých skupinách a nebudou komunikovat s těmi ostatními. Je to přesně to, co potkalo Írán.

Věřili někdy Turci, že se jednoho dne opravdu stanou členy EU?

Ano, věřili. Já však ne.

Jak to?

Jednoduše proto, že nejsme Evropané. Zaprvé nežijeme v geografické Evropě a nejsme součástí Evropy z nejrůznějších důvodů, například z pohledu náboženství nebo stupně rozvoje infrastruktury. Pokud bychom se měli stát součástí EU, tak pak by do ní musela vstoupit třeba i Indie. Na druhou stranu ale říkám, že v jiných ohledech, které jsou pro EU důležité, jsme mnohem evropštější než některé země, které vstoupily do EU v nedávné době, například Polsko, Rumunsko, Bulharsko nebo Chorvatsko, nebo země, které se stanou členy později, například Srbsko.

V čem Turecko plní evropské standardy lépe než tyto země?

Naše ekonomika je rozvinutější a máme vyšší životní úroveň.

Proč už tedy Turecko není členem EU?

Integrovat země ze střední a východní Evropy je mnohem snazší než Turecko. To je prostě realita.

Proč jiní lidé v Turecku věřili, že se země jednou opravdu stane členem EU?

Protože si přáli, aby se Turecko přiblížilo Evropě – ve způsobu vládnutí, spravování státu nebo třeba právě životní úrovni.

Věřil někdy Erdogan, že se Turecko stane členem EU?

Ne, tohle si nemyslím. Role Turecka je a vždy byla jiná. Díky své geografické poloze se nachází mezi Evropou, Asií a Blízkým východem a má proto blízko ke všem třem regionům. Není možné ho jen tak vyjmout a zařadit ho natrvalo pouze do jednoho regionu. To by nedávalo smysl. Na území Turecka žije v dnešní době hodně Arabů, Syřanů, Iráčanů, Řeků, Kavkazanů a dalších národností. Erdogan tohle všechno ví a vždy to bylo součástí jeho politické hry. Stejně tak to ale bylo součástí hry evropských politiků. Kdybych vaši otázku převrátil a zeptal se, zda EU věří, že se někdy Turecko stane jejím členem, tak bych si na to také nevsadil.

Na druhou stranu platí, že EU Turecko potřebuje a stejně tak Turecko potřebuje EU. Je to ale komplikovaný vztah a nyní se oba sobě navzájem vzdalují. Je to pochopitelné, protože obě strany se dívají po jiných příležitostech a také mají jiné problémy, které musí nutně a co nejrychleji řešit. Pokud bych byl premiérem jedné z evropských zemí, myslíte, že by pro mne nyní byly prioritou číslo jedna vztahy s Tureckem a nikoliv uprchlická krize, Brexit, bezpečnostní situace nebo ekonomika? Odpověď je jasná.

Evropská unie ale přece Turecko potřebuje, protože je klíčovou součástí řešení migrační krize.

Dohoda je od začátku součástí Erdoganovy hry. Když před šesti lety vypukla uprchlická krize v Sýrii, Turecko bylo první zemí, kam směřovaly uprchlíci. Od začátku ale bylo jasné, že to není provizorní řešení, ale že tam tito lidé zůstanou natrvalo. Erdogan jim začal rozdávat občanské průkazy a na spoustě míst v Turecku si rozjeli svůj byznys. Problém je ale ten, že jsou i přesto pořád považováni za hosty v naší zemi a nemají žádné povinnosti, například neplatí daně. Místní Turky to štve.

Když i v českém tisku čtu, že Erdogan hrozí tím, že začne do Evropy znovu pouštět uprchlíky, musím se smát. Nevěřím tomu, že to udělá. Erdogan uprchlíky potřebuje, třeba kvůli tomu, že tím získá miliony dalších hlasů ve volbách, nebo levnou pracovní sílu. Zapomíná ale, že do budoucna to bude pro Turecko znamenat obrovský problém. Polovinu z uprchlíků tvoří děti. Co s nimi bude, až vyrostou? Co budou dělat? Kde budou pracovat? Neumí jazyk a ani nemají pořádné vzdělání. Jak s nimi budeme komunikovat? Tohle vše by se mělo řešit už nyní.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek