Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Matka ji drží za nohy a ví, že je konec." Blok lékaře Tomáše Šebka o zoufalé záchraně v Jižním Súdánu

V totálním zoufalství podávám další dávku diazepamu do žíly. Alespoň na pár vteřin povolil tetanický stisk žvýkacích svalů té mladé slečny pode mnou. Strčím ji mezi zuby vzduchovod, dokonce se mi ho podařilo dobře umístit hned napoprvé. Když vytahuju, zkousne můj prst mezi zubem a vzduchovodem. Svinská bolest. A hlavně svinská síla tetanických svalů, proti kterým jsem v momentálních podmínkách prostě krátký! Holka je napnutá jak luk, vypjatá přes záda. Pěsti sevřené. Marně se snaží udýchat ten strašlivý celotělový stah. Je to moment, kdy svaly bojují proti vlastnímu tělu. A přináší tím smrt ...

Večer jsem dopisoval předchozí kapitolu, když mi začaly v desetiminutových intervalech chodit malarické děti v horečkách. Přijali jsme jich během hodiny celkem šest. Naštěstí ani jedno zoufale rozsypané. To by znamenalo v takhle krátkém sledu pohromu. Dávkujeme antimalarika, infuze na dehydrataci z průjmů a zvracení. Ordinujeme testy krevního cukru, který může při malárii významně klesnout. Začínám se v tom trochu orientovat, a tak mám radost, že nad těmito pacienty jen nepostávám a nepokládám stupidní otázky svým kolegům. Za chvíli máme tuhle mateřinku od jednoho do tří let věku uloženou na naší stabilizační jednotce hluboko v poušti Jižního Súdánu. Když hnětu těsto na páteční pizzu, volají mě zpět. Emergency.

Na resuscitačním lůžku leží osmnáctiletá holka. Bůhví proč se chtěla zabít. Otrávila se nějakým místním make-upem, údajně hodně toxickým. A následně se šla pro jistotu oběsit na střechu. Odřízl ji a přinesl otec. Jsou na cestě od jedné odpolední. Je sedm. Holka je zmatená, dezorientovaná, agresivní a zoufale ztuhlá. Zatímco ostatní zápasí s kanylami, já se ji snažím vyšetřit a zajistit dýchací cesty. Je to nemožné, zuby má secvaknuté, jak kdyby byly slepené. Marný zápas ukončuji ve chvíli, kdy máme žílu. Pět miligramů diazepamu ve vteřině relaxuje celé její tělo. Můžeme si ji pořádně uložit, napíchnout další kanylu, zajistit dýchací cesty. Zatím nepotřebuje ventilovat, saturaci kyslíkem (procento okysličených červených krvinek) má výbornou. Výplach žaludku neúspěšný, žaludeční sondu nelze zavést. Po zajištění ji dáváme do postele.  

Pizza se povedla jen napůl, těsto je ze shora spálené a zespoda nedodělané. Bude mi blbě. Ale stejně to sežeru. Jdu si lehnout. V noci se budím po půlnoci s totálně vyschlým krkem. Větrák mi naplno funí do pusy. Už podruhé z toho mám rýmu. Bolí mě svaly a klouby. Rýmička. Nachlazeníčko. V půl páté ráno mi volá Wiliam, jeden z našich CO. „Tome, ta holka desaturuje.“ Má nízkou oxygenaci červených krvinek. Postupně sbírám z postele celého Šebka a jdu s ním na Stab Unit. Saturace 60 procent! Kurva, to je ale probuzení! Tetanická, opocená, vytřeštěná, neklidná. Další dva miligramy diazepamu a úprava polohy krku v posteli s plným otevřením dýchacích cest. Matka jí cpala pod hlavu polštář a tím mechanicky zavírala dýchací cesty. Za tři minuty máme 100 procentní saturaci. Poučím její matku, ať hlídá otevřené dýchací cesty, žádný polštář. A jdu si lehnout.

Původně chci řízeně zaspat. Prostě se dneska na tu vizitu vysrat! Je mi blbě. Ale kdo dělá doktora, ví, že máme nad sebou pořád vyšší moc. Moc odpovědnosti a skutečné hrůzy z toho, že nebudeme tam, kde nás bude někdo opravdu potřebovat, nás nutí stále něco dělat. Obléknu se, udělám si hodně silný a po vzoru Afghánců hodně sladký čaj a jdu do kanceláře vedle stabilizační jednotky. Po celém komplexu se rozléhají zoufale hlasité vzdechy té holky, jak se její plíce snaží ventilovat proti odporu tetanických svalů. Po chvilce mi to nedá a jdu se na ni mrknout. Saturátko je němé. Když ho rychle umístím správně, hlásí okysličení pod 50 procent. Doprdele! Mobilizuji Melanii, hlavní sestru a expatku ze Švýcarska. Je skvělá! Potřebuju vzduchovod, ambuvak, adrenalin, diazepam, infuze a hlavně pomoc, protože ta holka se ve smrtelném záchvatu strašně pere ...

Už to nepomáhá. Prstama cítím její extrémně přepjaté svaly na lících. Poslední skulinou ve vzduchovodu odsávám manuální odsávačkou velké množství hlenu, které brání dobré ventilaci. Její matka ji drží za nohy a ví, že je konec. Její sestra ji drží za ruce a ví totéž. Obě začínají tiše plakat. (Já neřval. Jsem cvičený profesionál. Já řvu až teď, když to píšu.). A je to tady. Skoro překusuje ten vzduchovod vedví. Postupně se zpomaluje dýchací frekvence. Tělo povoluje. Srdce přestává bít, puls je na hlavních tepnách nehmatný. Když ochabne, zahajuji resuscitaci. Masáž srdce, ventilaci již povolených cest. Od úst jí doslova stříká bílá pěna s každým dalším stlačením hrudníku. Adrenalin. Všichni víme, že tuhle smrt nepřemůžeme. Poctivě ale třicet minut resuscitujeme.

Asi se otrávila nějakým derivátem kurare? Dneska by nám pro sebevražednou holku stačily léky pro svalovou relaxaci, laryngoskop, kterým se do dýchacích cest zavede endotracheální trubice, a pro delší ventilování než tetanické spasmy povolí, by bodnul ventilátor. Jinak bychom ji museli manuálně desítky hodin ventilovat, ale i to se dá. Nic z toho nemáme. Nemůžeme si nic vyčítat. Oběhnu rychle vizitu a pro rozptýlení celého pacientského a příbuzenského osazenstva, které všechno téhle hrůze přihlíželo, fotím jednu "abuba". To je babička jednoho z našich malých pacientů. Lidé se zase smějí. Já se omlouvám kolegovi a dekuji se do tukulu. Nevím, jestli jsou to fyzické známky nemoci anebo mě prostě bolí duše. Chce se mi zvracet...

Navečer si jdu prohlédnout Mercedes Unimog. Zatímco v období sucha referujeme pacienty do Agoku klasickými LC a trvá to tři hodiny, v období dešťů přichází na řadu náklaďák Unimog. A ještě častěji pásové Haglundy. Podobné těm, co vás vytáhnou na Luční boudu v Krkonoších. Cesta pak trvá třikrát déle, po uši v blátě. Mám na Unimog řidičák. Ale tady nejsem autorizovaná osoba, takže si ho nezařídím. Nicméně producírování kolem něj a sezení za volantem mi po dnešku udělalo docela dobře. Je to řádná kára a na expediční cesty na stará kolena myslím vynikající. Ukládám si do wishlistu. Před spaním ještě zalévám kytky. Předchozí obyvatelka mého tukulu zasadila kolem nějaké listnáče, tak by bylo škoda, kdyby to chcíplo. Možná kdyby každý tady zasadil strom, zabrzdíme vysychání Afriky. Standa Lékárník Havlíček říkal, že je to jeden z oficiálních světových plánů.

Tomáš Šebek
Vystudoval všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jako chirurg pracoval v Nemocnici Hořovice, irském Dublinu a v současnosti v Nemocnici Na Františku v Praze. S Lékaři bez hranic vyjíždí na mise už sedm let. Dvakrát s nimi pomáhal pacientům na Haiti, dvakrát v Afghánistánu, teď je v Jižním Súdánu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek