Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

"Měli se dobře a přišli o všechno," říká o syrských uprchlících český parazitolog, který jim pomáhal v Libanonu

"Měli se dobře a přišli o všechno," říká o syrských uprchlících český parazitolog, který jim pomáhal v Libanonu

Hizbaláh. Uprchlické tábory, které praskají ve švech. Když parazitolog Václav Pech (30) balil kufry do Libanonu, netušil, že se nakonec nejvíc bude bát, aby se neudusil výpary z kamen nebo ho nepostřelili na svatbě.

Proč jste na misi s Lékaři bez hranic odjel?            

Chtěl jsem vystoupit z rutiny, chtěl jsem skloubit dvě věci - dělat něco co má smysl a cestování s poznáváním nových míst a kultur. Oslovily mě i knihy od Jana Trachty (pediatra z motolské nemocnice, dlouholetého spolupracovníka Lékařů bez hranic - pozn, redakce). To když si přečtete, tak balíte kufry a jedete. A já už k tomu směřoval od VŠ. Tam jsem si vybral přesně takový obor, abych mohl být Lékařů bez hranic užitečný.

Kde přesně byla Vaše první mise?

V Libanonu, konkrétně v Tripoli a pak v údolí Bikáa. V lékařských zařízeních, která se starají o syrské uprchlíky. Obě místa, kde jsem působil, byla pár kilometrů od syrských hranic. Že je v Sýrii válka, ale člověk v této oblasti ani moc nepozná. U města Tripoli téměř vůbec, v údolí Bikáa a blízkosti hranic už bylo libanonských vojáků mnohem víc. 

Byla to Vaše první cesta s Lékaři bez hranic. Měl jste obavy? 

První informace kterou jsem si zjistil, že v údolí Bikáa byla unesena skupina Čechů – tak to začal blikat vykřičník. Pak se mi dostal do ruky dokument, kde lékaři z naší organizace shrnovali rizika. Byly tam výbuchy, střelba – to samozřejmě příjemné není. Nakonec jsem si řekl, že se nějak zeptám lidí, kteří tam již byli. Ti mi potvrdili, že do Libanonu se jezdí „za odměnu“ po těžkých misích, jako je třeba ta v Jižním Súdánu. Strach jsem přesto trochu měl, doma jsem to ale jen oznámil a na názor jsem se raději ani neptal. Nepátral jsem příliš po tom, co a jak tam bude, informace čerpám od místních, Tripadvisor nečtu. Navíc jsem věděl, že Lékaři bez hranic pracují za přísných bezpečnostních opatření, a já se rozhodl jim plně důveřovat.

Co přesně jste pro Lékaře bez hranic dělal?

Byl jsem zodpovědný za otevření dvou laboratoří. Jednalo se o pilotní projekt. Když se uchytí, možná otevřeme další. V každé laboratoři jsme měli dva nové přístroje. Provádí třeba rozbor krve. Údaje pak pomáhají lékařům sledovat, jak se vyvíjí diabetes nebo jaké je riziko infarktu. Mým úkolem bylo zorganizovat přemístění přístrojů z Bejrútu do terénu, provést instalaci a vyškolit personál. Libanon má výhodu, že lékařský personál je vzdělaný, není výjimkou, že někteří mají dvě vysoké školy. Mluví anglicky a francouzsky. Provoz v nemocnicích se od těch našich příliš neliší.

Jak Vás místní nemocniční personál přijal? Berou, že jste jeden z nich, nebo jsou přece jen cítit místní specifika?

Údolí Bikáa je v muslimské části země, Tripoli je zase spíše část křesťanská. Má to svá specifika. Když jsme v uprchlickém táboře zjišťovali, zda má někdo svrab, musel jsem počkat před stanem. Syrské ženy mohly vyšetřit jen moje kolegyně. Nebo když se odebírala krev, tak jsem někdy nemohl vidět ani odhalenou kůži na ruce, udělala to sestra. V Tripoli vadilo, když jsem přišel v kraťasech. Dělali si ze mě srandu, že mám pěkné nohy. Jako pracovník Lékařů bez hranic jsem samozřejmě musel respektovat místní kulturní zvyky.

Jsou lékařská zařízení jen pro uprchlíky nebo i pro místní?

Největší podíl našich pacientů představují syrští uprchlíci. Většina zdravotnických zařízení jsou tam totiž soukromá a uprchlíci na vyšetření v nich často nemají peníze. UNHCR jim v řadě případů uhradí 75 % nákladů za lékařskou péči, zbytek ale musí hradit sami. Lékaři bez hranic poskytují péči bezplatně. Status uprchlíka v Libanonu neexistuje. Uprchlíci žijí v neformálních táborech, jsou z plachet, igelitů, nebo osidlují prázdné domy. Většinou rozestavěné stavby. A všude musí platit nájem, každá půda či dům má svého majitele. Podle libanonských kolegů je obvyklé, že se v Sýrii v případě ohrožení zvedne celá vesnice a komunita následuje svého vůdce, za hranicemi se zase společně usadí.

Jak často jste se dostal do uprchlických táborů?

Občas jsem se přidal ke kolegům “health promoterům“. To je něco jako osvěta. Vysvětlují dětem, jak si správně čistit zuby, nebo jak si mýt ruce. Když jsem měl volno, jel jsem s nimi. Na severu nedaleko Tripoli jsme zjišťovali, jestli děti nemají kožní problémy, konkrétně leishmaniózu, což je nemoc, která postihuje kůži a někdy i vnitřní orgány. V Sýrii jsou území, kde se onemocnění endemicky vyskytuje.

Jak Syřané vnímají válečný konflikt? Chtějí se vrátit, nebo je Libanon jen přestupní stanice a cílem je Evropa?

Když jsem se o tom bavil s lidmi na klinice, řada z nich se mnohdy rozbrečela. Je to těžké, většina z nich měla dobrý životní standard a najednou přišli o všechno. Teď musí žít na bahně pod plachtou, zejména potupné je to pro otce od rodin. Mnoho z nich má příbuzné v Evropě, ale můj pocit byl, že se chtějí vrátit, i když tam o všechno přišli.

Jakými nemocemi uprchlíci trpí? V poslední době jsme si mohli přečíst mnoho výrazných titulků, nebo i varování WHO. 

Podle kolegů z akutní péče, lidi z podmínek v táborech tady v Libanonu mohou mít svrab, průjmy, vyrážky, popáleniny. V Tripoli byla i zmíněná leishmanióza, parazitické onemocnění. Pro ni jsou typické vředy na kůži, na obličeji nevyjímaje. Pokud se neléčí, nepříjemně hyzdí obličej ošklivými jizvami. Děti trpí spalničkami nebo zarděnkami. Uprchlíky ze Sýrie trápí vesměs podobné věci jako nás. Často se jedná o chronická onemocnění, jako je astma, cukrovka, vysoký krevní tlak atd. Nic extrémního, co by mě posadilo na zadek.

Mluvili jsme o dětech, jak ony snáší pobyt v uprchlických táborech?

V tom je to dětství asi kouzelné, i když žijí na bahně a mají mnohdy jen jednu botu, nebo jim chybí obě, vypadají spokojeně. S kolegy “health promotery“ byly aktivní, všechny se hlásily, překřikovaly se, předvádí se. Chtěly, abych si je vyfotil, pak mi za to vnutily mandarinku. Občas jsem tak opouštěl tábor s ovocem, což mi bylo trochu hloupé, ale ony to tak chtěly. Děti tam chodí do škol, jdou do tříd ale až poté, co jsou libanonské školy prázdné. Jinde je třeba velký stan, kde se učí angličtina. Často si hrají s mobilními telefony. 

Mobilní telefony? V Česku se to s oblibou skloňuje, jak je možné, že válka a mobilní telefony jdou dohromady.

Když jsem viděl děti s mobily, aniž by třeba měly boty, to byl divný kontrast. Na druhou stranu ti lidé vedli v Sýrii normální život, tak mě nepřekvapilo, že si ten mobil vzali s sebou. Spíš mě zajímalo, kde ho nabíjí, elektřina není vždy standardní výbavou. Nepřišel jsem na to dodnes.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek