Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na řadě je Libanon. Rezignace premiéra připravila půdu pro nové bojiště na Blízkém východě

Na řadě je Libanon. Rezignace premiéra připravila půdu pro nové bojiště na Blízkém východě

„Libanonský lide, stojím před vámi s těmito slovy,“ začal libanonský premiér Sa’ad al-Harírí svůj sobotní projev, v němž oznámil rezignaci. Syn podstatně známějšího otce, který stanul v čele vlády už v letech 2009-2011 a podruhé se úřadu ujal v prosinci loňského roku, tak učinil něco, co Libanon od svého vzniku v roce 1943 nezažil. Složil úřad. Jako důvod uvedl obavy o svůj život, připomněl atentát na svého otce a tvrdě se opřel do Íránu a do libanonské ší’itské organizace Hizballáh, která podle něj buduje stát ve státě. „Írán jen ničí, devastuje a působí rozkol – v Libanonu, Iráku, Bahrajnu, Jemenu a Sýrii,“ pokračoval al-Harírí. Neseděl přitom v Bejrútu, jak by se dalo čekat, ale v hlavním městě Saúdské Arábie. Jindy suverénní Sa’ad byl při tom silně pobledlý, nezvykle se zadrhával a před kamerou saúdské televize al-Arabíja vůbec nevypadal jako někdo, komu se dvakrát ulevilo, že je konečně v bezpečí. Spíš naopak.

Celkem nepřekvapivě se okamžitě objevilo podezření, že Saúdové al-Harírího pořádně „zmáčkli“. Jeho rodina má přitom se saúdským vládnoucím rodem dlouholeté velice dobré vztahy a sám Sa’ad al-Harírí má vedle libanonského i saúdskoarabské občanství. Podle Saúdy financovaných novin al-Arab nestál za šířením těchto „nestydatých pomluv“ nikdo jiný, než vůdce libanonského Hizballáhu Hasan Nasralláh. Ten také údajně vypustil do světa informaci, jež spojovala Sa’adovu rezignaci s rozsáhlou čistkou v saúdské královské rodině, k níž došlo týž den (a překvapivě také v Rijádu). Cíl mělo to celé údajně jen jediný: konsolidaci moci následníka saúdskoarabského trůnu.

Jako v roce 2005

Podle zdrojů blízkých nyní už bývalému libanonskému premiérovi, stál Sa’ad po poslední kole rozhovorů se saúdským korunním princem Muhammadem bin Salmánem před dvěma možnostmi: buď bude dál krýt aktivity Hizballáhu a zůstane premiérem, nebo podá demisi. Tím z činnosti ší’itské organizace sejme vládní masku a předvede světu, co se v Libanonu vlastně děje. Sa’ad zjevně zvolil druhou možnost (pokud se v takovém případě vůbec dá hovořit o možnosti), údajně i proto, že atmosféra v zemi připomíná čím dál více tu z roku 2005, kdy byl na svatého Valentýna spolu s dalšími jednadvaceti lidmi zavražděn při bombovém atentátu jeho otec Rafíq al-Harírí. Libanonci dodnes nezapomněli a stále se dožadují objasnění smrti miliardáře a bývalého premiéra, muže, jenž se po skončení patnáctileté občanské války mezi křesťany a muslimy významně zasadil o obnovu země. Obvinění z vraždy al-Harírího staršího postupně padlo na kdekoho, odsouzen nebyl nakonec nikdo. Původní verze, podle níž za bombovým útokem stála tajná služba Bašára al-Asada se teď už jaksi nehodí do krámu, a tak je vina připisována aktuálně příhodnějšímu Hizballáhu.

Podle katarské televizní stanice al-Džazíra Sa’adova nečekaná rezignace přiživí dlouhodobé nepřátelství Teheránu s Rijádem a navíc povede k eskalaci napětí v rámci Libanonu samotného. „Rezignace je to podivná, a to jak místem, tak načasováním, cestou i obsahem,“ napsal na twitter po Sa’adově projevu libanonský ministr spravedlnosti Salím Džrísátí, člen Svobodného vlasteneckého hnutí, politické strany, v jejímž čele stojí prezident země a která podepsala v roce 2006 s Hizballáhem dohodu o porozumění.

Jak už to tak bývá, část veřejnosti premiérovu rezignaci vítá, část se staví proti ní, všichni se pídí po jejích motivech a pokoušejí se ji zasadit do širšího kontextu. Nad tím vším se vznášejí obavy z následků, respektive z možnosti dalšího válečného konfliktu v regionu. Sa’ad al-Harírí totiž ve svém projevu hovořil o „íránských rukách v oblasti, které je nutné useknout“ a stejnou rétoriku použil na svém twitterovém účtu krátce poté saúdský ministr pro záležitosti v Perském zálivu, když napsal, že „paže zrádců a agresorů je nezbytné utnout“. Jelikož likvidace oné íránské paže předpokládá v malém měřítku minimálně lokální ozbrojený konflikt (v tom velké rovnou válku na několika frontách), lze alespoň podle Amína Muhammada Hably z al-Džazíry tyto výroky považovat za jistý stupeň přípravy na válku. Izraelský ministr obrany Avigdor Lieberman navíc vzápětí po Sa’adově rezignaci potvrdil připravenost izraelské armády postavit se v případě nutnosti Íránu a jeho spojencům.

720p 360p
Co je Islám? Animace vysvětluje spor mezi sunnity a šíity

Proč teď, proč vůbec?

Rezignace Sa’ada al-Harírího má nejspíš jeden z následujících důvodů. Oficiální: podle něj měl teď již bývalý premiér obavy o svůj život. Jeho strach se však zdá být poněkud iracionální. Podle nezávislého novináře a analytika Tawfíqa Šúmána nikdo z premiérova okolí o tomto riziku nikdy nemluvil. Navíc byla podle něj „al-Harírího vláda naprosto vyvážená, bez jakýchkoliv excesů, v zásadě průměrná a neobjevily se tudíž absolutně žádné náznaky plánování jakéhokoliv útoku“. Šúmán navíc připomněl, že rezignace z Rijádu přiměla al-Harírího okamžitě přijmout saúdskoarabskou rétoriku a nepřátelský postoj vůči Íránu.

Podle libanonského novináře Júsufa Dijába je rezignace důsledkem neschopnosti vlády, kterou Sa’ad sestavil, a jež si nedokázala získat důvěru velké části libanonského veřejnosti. Během necelého roku svého působení vzbudila u veřejnosti dojem, že vliv Hizballáhu je natolik silný, že s al-Harírím nejednají jako s klíčovým partnerem u moci, ale vládnou si v Libanonu podle libosti. Podle Dijába byl dosud Libanon vnitřně stejně rozdělený, jako je celý region – tedy podle osy Saúdská Arábie / Írán, což reprezentoval Sa’ad al-Harírí jakožto premiér a Michel Na’ím Awn jako prezident. Připomeňme, že se Sa’ad al-Harírí vrátil do vlády jako premiér poté, co se s prezidentem. Sa’ad slíbil bývalému armádnímu generálovi a spojenci Hizballáhu, že ho podpoří v prezidentské volbě a ten jej pak na oplátku jmenuje premiérem. Kompromis, který tito dva politici představovali, ale se Sa’adovou demisí skočil.

Na vyšší úrovni může Sa’adova rezignace snahou Saúdské Arábie, přimět Írán, aby vycouval z Jemenu a Bahrajnu. Obzvlášť Jemen se po posledních saúdskoarabských vojenských a politických neúspěších začíná stávat hodně nepříjemnou záležitostí. Místo velkolepé ukázky vojenské síly a rychlého vítězství mají před sebou Saúdové nyní v Jemenu sovětskou afghánskou perspektivu.

„Saúdská Arábie nemá pro svou zahraniční politiku žádnou strategii. Její strategie by se dala nazvat ‚strategií revoluce‘,“ komentuje situaci Saláh al-Qádirí z Evropského institutu humanitních studií. To je další možný pohled na věc. Podle al-Qádirího nevzešla iniciativa k al-Harírího rezignaci ani od něho samého, ani od Hizballáhu ani od Saúdské Arábie, ale od Američanů. „Strategické cíle Spojených států se po nástupu Donalda Trumpa k moci změnily. Poté, co Írán sehrál roli, již mu USA určily, a rozšířil svůj vliv do Iráku, Sýrie a Jemenu, mu Trump nakreslil hranice vlivu v oblasti,“ tvrdí al-Qádirí. Saúdská Arábie podle něj rychle ztrácí vliv v Libanonu a v blízké budoucnosti v této oblasti žádný mít nebude. Toho využijí spojenci Íránu a pokusí se zformovat novou vládnoucí garnituru.

Izrael zasáhne

Tvrdit, že je situace v oblasti napjatá, by byl vypjatý eufemismus. Zvlášť když vojensky nejsilnější země široko daleko, Izrael, nebude nečinně přihlížet dění. Už den před Sa’adovou rezignací se nechal slyšet izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že Tel Aviv za žádnou cenu nedopustí, aby se íránský vliv rozšířil po celém Blízkém východu. Zopakoval, že Teherán nepředstavuje hrozbu jen kvůli svým mocenským choutkám v regionu, ale i kvůli svému odhodlání vyvíjet jaderné zbraně. V čemž, jak neopomněl Netanjahu dodat, Íráncům jen napomáhá dohoda o omezení jejich íránského programu z roku 2015. Ta je zřejmě největším diplomatickým počinem bývalé americké administrativy 2015 a – světe div se – té současné v čele s Donaldem Trumpem se vůbec nezamlouvá.

Jedno je každopádně jisté. Stejně jako každou další událost v oblasti, není možné ani rezignaci Sa’ada al-Harírího vnímat pouze jako lokální, libanonskou záležitost bez přesahu do okolních států. Blízký východ i severní Afrika jsou jedna velká šachovnice, na níž mají některé státy o něco silnější figurky než jiné. Saúdská Arábie zatím ztrácí na všech frontách, na nichž se rozhodla o svůj vliv bojovat (al-Harírí je zmínil všechny: Sýrie, Irák, Jemen, Bahrajn, Katar) a každý její dílčí nezdar nahrává Íránu.

Jestli za zvýšenou saúdskoarabskou aktivitou skutečně stojí snaha následníka trůnu Muhammada bin Salmána konsolidovat vlastní moc, může to nejen Rijád přijít opravdu hodně draho. Zvlášť jestli se potvrdí spekulace a Donald Trump se zbaví ministra zahraničí Rex Tillersona a americkou zahraniční politiku bude řídit osobně.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek