Naděje i panika. Fidelova smrt dělí Kubu na dvě generace

Naděje i panika. Fidelova smrt dělí Kubu na dvě generace

V jednom z nejslavnějších nočních klubů Havany se z ničeho nic zastavila hudba. O hodiny dřív než je obvyklé, bez varování. Do nastalého ticha zazněla jediná věta: Fidel Castro je mrtvý.

Mladé ženy v minisukních, mladíky s nagelovanými vlasy začala policie vyvádět ven. Nikdo neplakal, nikdo nejásal. Někteří podle listu The New York Times předpovídali, že jim teď bude lépe, že budou svobodnější. Říkali to ale potichu, jakoby se báli, že jim jejich naději někdo vezme.

O pár desítek metrů dále, nedaleko slavného Hotelu Nacional, stála jiná skupinka. Tři sousedi, ve věku okolo 50 let, kteří se navzájem utišovali.

55letá Concepcion Garciová se na mladé lidi okolo sebe zahleděla se zklamáním. „Jak bohatou zkušenost jsme měli, zažili jsme dvě období Kuby – kapitalismus a socialismus,“ řekla novinářům New York Times. „Představte si, jak se my Kubánci cítíme. To nejcennější, co jsme měli, zemřelo.“

Jsou to dva pohledy na stejnou věc. Stejně jako jsou rozdělené tyhle dva hloučky obyvatel Havany, je rozdělená i většina Kuby. Vedle sebe stojí nezájem, úleva, naděje, bolest a překvapení. Fidelova smrt vyvolává podobné emoce jako jeho život. Rozporuplné.

Noviny na jedenáctimilionovém ostrově vyšly v černé, přestože si oficiální deník Granma nikdo v jiné než červené barvě nepamatuje. Vlajky visí na půl žerdi, jsou zakázané koncerty i svatby, nesmí se prodávat alkohol. Urna s popelem Castra se ve středu vydá napříč zemí. Bude kopírovat cestu, kterou Castro absolvoval během svého revolučního tažení ze Santiaga de Cuba do Havany v roce 1959.

V to, že smrt 90letého vůdce něco okamžitě změní, věří jen hrstka Kubánců. Fidelova smrt představuje spíše psychologický zlom. Odpoutání od kubánské minulosti a od osobnosti, která jí po desetiletí dominovala.

Dá se ale očekávat, že tlak na proměnu ostrova, bude přibývat hlavně od studentů a mladých lidí. Chtějí nové svobody, lepší životní úroveň.  „Lidé už jsou tu hrozně unavení. Zničil tohle místo," řekl v Havaně vysokoškolský student inženýrství, který si nepřál uvést jméno, aby neměl problémy ve škole. „Asi je třeba podívat se na to dobré i na to špatné, ale toho špatného bylo víc," dodal.

Jak se v sobotu ráno šířila kubánskou metropolí zpráva o smrti dlouholetého vůdce, neobjevily se nikde žádné známky nepokojů, ale - což je možná výmluvnější - ani moc spontánních projevů smutku a truchlení. Kubánci pokračovali ve svých životech ve světě, který je do značné míry Castrovým dílem. Šli nakupovat do státních obchodů, čekali ve státních nemocnicích a pustili si (nebo vypnuli) neustálý proud chvalozpěvů na Castrovu adresu, který se linul ze státní televize.

„Tohle není jako smrt Stalina nebo Mao Ce-tunga, kdy se lidé vyhrnuli do ulic a mysleli si, že se zhroutil svět," řekl Aurelio Alonso, sociolog a zástupce šéfredaktora kubánského listu Casa de Las Americas. "Bylo to něco, co čekali. Jistě, lidé truchlí. Ale Fidel Castro měl dlouhý život."