Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nejlepší je pátek, to nás Francouzi občas propašují. Reportáž z italské čekárny pro uprchlíky

Nejlepší je pátek, to nás Francouzi občas propašují. Reportáž z italské čekárny pro uprchlíky

Železniční depo čtyři kilometry od centra italské Ventimiglie. Město sem z očí veřejnosti uklízí trosky povozů z letošního karnevalu. A migranty. Do tábora Červeného kříže na prostranství mezi kolejemi a dálnicí dennodenně míří stovky mužů. Pomlácená figurína Spidermana jako by připomínala, že cesta do Evropy není jednoduchá – pro superhrdiny, natož pro obyčejné lidi.

Parné srpnové odpoledne. Vzduch už se hodiny nepohnul, stejně jako většina obyvatel tábora. Před paprsky se ukrývají pod mostem nebo ve stínu obytných buněk. Ospalou atmosféru tu a tam rozvíří nově příchozí. Jméno, příjmení, datum narození, původ a otisk prstu. Kdo chce být v táboře, musí se registrovat, aby měl Červený kříž přehled a mohl své obyvatele identifikovat, kdyby se jim něco stalo.

Otisky – dát, nebo nedat?

Otisky prstů jsou ve Ventimiglii téma číslo jedna. Mnoho z migrantů kvůli nim do tábora vůbec nedorazí. Většinou už je totiž dali při vylodění na jihu Itálie, podle mezinárodních dohod je tak první zemí, do níž vstoupili a kde by měli požádat o azyl, což se většině nelíbí. Bojí se, že jim registrace do tábora akorát přihorší, a tak raději zůstávají na nádraží nebo v centru u řeky Roya. Třeba Said z Afghánistánu, který je na útěku před Tálibínem už rok. Říká si Forrest Man, protože letos strávil sedm měsíců v srbských lesích. Jedl, co přinesli dobrovolníci a naučil se od nich i obstojně anglicky. "Do tábora nejdu, nechci, aby mě někde registrovali, chci za známým do Paříže, kde bych možná jednou mohl studovat medicínu. V daleké budoucnosti bych si navíc přál dceru, ta by to v Afghánistánu měla těžké, už se tam rozhodně nevrátím,” říká daleko před branami tábora. Hranice s Francií zkoušel přejet prvním ranním vlakem, policie ho ale vrátila zpátky. "Spali jsme všude možně, přešli hory, nějaká kontrola na hranicích je oproti tomu nic, zkusím to znova.”

Otisky řeší i ti, co už v táboře jsou, tentokrát z jiného důvodu. "Když jsem měl otisknout prst, bral si na mě rukavice, asi abych ho nenakazil nějakou smrtelnou nemocí, to nemyslí vážně,” rozčiluje se Stéphane na hlídajícího policistu. Ten se odvolává na protokol. Slovní výměny prý policie v táboře řeší denně, k větším konfliktům ale podle ní nedochází. Situaci vysvětluje vedoucí tábora Fiamma Cogliolo: "Občas je problém, že muži pocházejí ze znepřátelených komunit, většinou se tu pak utvoří klany podle jednotlivých zemí, ale přicházejí sem natolik vyčerpaní, že nemají sílu ještě vyvolávat nějaké potyčky.”

Lůžko, jídlo i holič

Rázná žena má pod palcem zařízení s kapacitou 360 míst, které je otevřené denně od 8 do 10 hodin večer. Migranti se tu můžou vyspat, najíst, umýt a vyhledat lékařskou péči. V koutě pod mostem vznikla modlitebna ohraničená zátarasy. Je tu i provizorní odpočinková zóna s fotbálkem a televizí. Jeden z příchozích v táboře zakotvil jako kadeřník a pod slunečníkem holí a stříhá každého, kdo si přeje. "Víc než chování musíme řešit problémy s hygienou. Nejsou zvyklí na náš typ toalet a sprch, házejí do nich všechno, neumí se sprchou zacházet a tak ji ničí, jednou za měsíc musíme komplet vyměnit všechna hygienická zařízení,” upřesňuje Cogliolo. 

Zpoza plotu ji přerušuje mladý muž: "Hej, celou noc jsem nespal, potřebuju se hned oholit,“ Cogliolo ho klidní se slovy, že se nejdřív musí zaregistrovat, a pak dostane potřebné vybavení. Muž chvíli protestuje, ale pak se nechá zapsat. "Je strašné horko, jsou unavení, přijdou a hned by chtěli, abychom se o ně starali, navíc taky pak dáte něco jednomu, a najednou kolem sebe máte dav lidí, co chtějí to samé, někdy je to celkem zážitek,“ říká vedoucí tábora.

Do Francie v pátek

Většina lidí se tu zdrží průměrně týden a pak zkouší štěstí při přechodu hranic. V Itálii nechce zůstat nikdo. Francouzské kontroly ve vlaku je ale většinu zastaví a vrátí do Itálie. Běženci pak nově zkouší náročnou cestu přes hory, nebo čekají, až se nějaký řidič smiluje. "Nejlepší den je pátek, kdy Francouzi jezdí do Itálie za levnějšími nákupy, na zpáteční cestě často někoho naberou,“ těší se na víkend Omowa z Nigérie. 

Spolu s dalšími několikadenními přáteli teď na lavičce ve stínu poslouchá zvukový záznam v telefonu, z něhož se ženským hlasem ozývá: "Podle nejnovějších informací Libye zastaví všechny lodě z Afriky, takže už bude přicházet míň migrantů a konečně se o vás v Evropě postarají lépe.“ Odkud nahrávka pochází, nikdo neví, prý jako mnoho dalších koluje mezi známými. O její pravdivosti nepochybují. Tvrdí, že jejich informace jsou správné a že naopak nesprávně informovaní jsou lidé v Evropě.

Stéphane to chce dokázat na svém příběhu. "Není to tak, že bychom se hrnuli do Evropy. Nebo rozhodně ne všichni. Problém je, že ze střední Afriky utíkáme kvůli lokálním válkám mezi jednotlivými kmeny a jdeme za prací na sever Afriky a tam se najednou připletete do podivného businessu. Mě třeba dvakrát unesli v Libyi, musel jsem jim dát všechny peníze, co jsem měl. V zajetí mi zabili kamarády a já je pak nosil v pytlích do auta. Nikdo si to nedokáže představit. Když jsem pak utekl do Tunisu, už jsem nemohl tam ani zpátky. Řekl jsem si, že prostě risknu Evropu, že už hůř být nemůže. Ale nikomu bych to teda nedoporučoval.“ Své známé se prý často snaží od podobné cesty odradit, ale marně. 

Ventimiglia tak nejspíš ještě pár měsíců zůstane čekárnou, kde proud příchozích čeká na svoji šanci, obyvatelé města na řešení a vedení tábora na pomoc, která bude možná potřeba už brzy, až prefektura přesune do speciální části kempu i ženy a děti z centra města.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek