Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nutili nás házet kameny po oběšencích, jedli jsme červy. Svědectví z pracovního tábora v KLDR

Ten svět byl pro desetiletého kluka naprosto nepochopitelný. V severokorejském pracovním táboře číslo 15 byli chlapci, často o mnoho let starší než byl sám, o dost nižší. „Kromě toho byli i kost a kůže, jeden z následků brutální podvýživy, která v táboře panovala. Neměli boty, místo oblečení jen pár hadrů. Vypadali hůř než žebráci,“ je první vzpomínka na převýchovný lágr Kang Cheol Hwana, který v táboře strávil své dětství.

Hwan měl smůlu. Jeho děda se kvůli kritice poměrů v roce 1977 znelíbil vládnoucímu režimu, ten ho proto nařknul ze špionáže pro Japonsko a poslal do pracovního tábora spolu i se třemi generacemi jeho rodiny. Včetně desetiletého Hwana.

Ke Hwanově první práci v táboře patřilo nošení dřeva ze tři kilometry vzdáleného lesa. „Téměř jsem pod váhou toho dřeva omdlíval,“ vzpomíná nyní. Jenže polevit nemohl, věděl, že by přišel okamžitý trest. Nikoliv však od stráží, ti si nepotřebovali špinit ruce a jenom mrazivým hlasem vykřikovali pokyny. „Pokud někdo neplnil normy podle představ strážných, nebyli to oni, kdo vás potrestal. Byli to vaši spoluvězni,“ vypráví nyní Hwan.

Strážným se odporovat nesmělo, to byla pro přežití v táboře zásadní znalost. Pokud to někdo přeci jen udělal, většinou končil na jedné z nejhorších samotek, které svět vězeňství pamatuje. Místnost byla veliká jen asi dva metry čtvereční a vězeň tam byl umístěn na půl roku. „Většina jich to nepřežila, museli sedět ve studené páchnoucí vodě. A těch pár, kteří přežili, měli maso doslova prohnilé,“ vypráví dnes už dospělý muž.

„Ta nejhorší vzpomínka pro mě byla, když jsem poprvé uviděl oběšeného muže. Nebylo to jenom tím, že by byl oběšený. Stráže ale nutili ostatní spoluvězně, aby po něm házeli kameny. Pak ho tam ještě nechali týden viset do doby, než z něj ptáci neoklovali všechno maso,“ otřásá se odporem Hwan.

I to byl důvod, proč se tolik lidí raději nepokoušelo o útěk – každodenní realita z člověka vysála veškerou naději a možné důsledky byly naprosto brutální. „Vězně popravovali každou chvíli,“ přisvědčuje Hwan. Sebevražda přitom nebyla řešení - režim to vnímal jako únik před trestem a zlost si vybil na někom z rodiny sebevraha.

Přesto však byla nejčastějším důvodem úmrtí podvýživa. „Třetina lidí, kteří do kempu přišli, nepřežila ani tři měsíce. Jediné jídlo, které jsme dostávali, byla kukuřice a sůl. Zbytek jsme si museli hledat sami. V lese jsme tak jedli vše, co se nám dostalo pod ruku. Hady, krysy červy i žáby. Pocit hladu byl i přesto permanentní,“ tvrdí bývalý vězeň.

Vězni samozřejmě i za těchto podmínek museli pracovat, práce se rozdělovala podle ročního období. „Buď se jednalo o dřinu v dolech, těžbu dřeva, stavění domů nebo rýžování zlata. Vstávalo se každopádně denně v pět hodin ráno a několik dní v týdnu byly přednášky Kim Ir Senových děl, které trvaly až do deseti hodin do večera,“ vypráví Hwan, který jako jeden z mála vězňů svůj desetiletý trest přežil.

Na svobodu byl propuštěn v roce 1987, jen krátce poté si pořídil nelegální rozhlasový přijímač a začal poslouchat jihokorejské rádio. Zjistil, že svět okolo KLDR vypadá jinak, než jak mu soudruzi vyprávěli - pět let po svém propuštění se tak odhodlal k útěku. Nejprve do Číny, potom do Jižní Koreje.

Svůj život nyní zasvětil boji proti severokorejským lágrům a tomu, aby do KLDR pašoval informace o tom, jak vypadá okolní svět. To se mu k velké nelibosti severokorejského režimu daří. I proto jej chce tajná služba KLDR odstranit, a Hwan tak u sebe musí mít neustále bodyguardy. 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek