Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Obávané impérium za oponou. Íránské revoluční gardy jako vládce byznysu, na nějž zákony nestačí

Obávané impérium za oponou. Íránské revoluční gardy jako vládce byznysu, na nějž zákony nestačí

Svět je zná ze snímků, na kterých pochodují mladí, sveřepě se tvářící vousatí bojovníci v ukázkových řadách. Jejich propagandistická videa jsou demonstrací síly a nově i ryze vlasteneckého odhodlání chránit Írán. Revoluční gardy jsou ale mnohem více: slouží nejen jako inkubátor režimních vůdců, ale i jako mamutí holding a také pašerácká mafie rutinně obcházející zákony vlastní země.

„Dnes můžeme oznámit, že nepřátelské akce v ulicích našich měst skončily,“ napsal na web gard jejich velitel Muhammad Alí Džafárí. „Většina záškodníků proškolených kontrarevolučními silami byla zatčena a byla proti nim podniknuta přísná zákonná opatření,“ pokračoval.

Režimní média konstatují, že gardisté spolu s ostatními úřady pozatýkali asi 530 údajných opozičníků.

Je ale otázka, zda největší nepokoje této dekády opravdu hned skončí. Džafárího slova je nicméně třeba vážně: řídí organizaci, která ve složitém íránském politickém systému diktuje nejen občanům a politikům, ale živí miliony Íránců a je třeba i spolutvůrcem zahraniční politiky.

Šance pro chudé (a) venkovany

Islámská revoluce z roku 1979 byla jistě politická a stala se kořistí radikálních (šíitských) teokratů, měla ale i sociální důsledky. K revoluci a především jejím gardám se přidali mladíci z chudých rodin a venkovských oblastí, kteří ucítili příležitost. Jejich nenávist k teheránským (a obecně městským) elitám šáhova režimu má nejen ideologické, ale i sociální kořeny.

Typickým příkladem takového gardisty je současný hrdina režimních médií, generál a údajný vítěz nad Islámským státem Kásim Sulejmání, který se před revolucí živil jako stavební dělník a trenér v posilovně.

Když Saíd Ghasemínežád, íránský autor usazený ve Spojených státech, označuje tyto revolucionáře za „chudé, na okraj odstrčené výtržníky s velkou chutí k násilí“, pak jistě paušalizuje, jistý pozorovací talent mu ovšem upřít nelze. Gardy si podporu na chudém venkově snaží udržet i v současnosti. Nejen rozsáhlým programem veřejných prací, ale i náborem ambiciózní mládeže.

Basídž

Organizace známá jako Basídž, celým názvem Mobilizace sil odporu, totiž sdružuje zřejmě přes 11 milionů dobrovolníků a její profesionální aparát dosahuje až stovky tisíc zaměstnanců. Je pod přímým velením gard. Snad lze říci, že je přímo jejich součástí. Basídž několikrát sehrál klíčovou roli při potlačování protivládních nepokojů, a to hlavně mimo centra. Organizace poskytuje mladým z méně majetných rodin a odlehlých regionů stipendia stejně jako možnost získat oceňované dovednosti (IT, moderní technologie).

Lze snadno odhadnout, komu jsou takoví příslušníci nových elit posléze vděční. Mnozí z nich se vyšvihli do nejvyšších pater politiky, kde se obvykle o politicko-ekonomickou mocenskou gardistickou síť přirozeně opírají.

Stát ve státě, nebo spíše nad státem

Už v roce 2007 měly gardy roční příjem ze svých legálních ekonomických aktivit asi ve výši 12 miliard amerických dolarů, tedy zhruba 240 miliard korun. Alespoň to napsal deník Los Angeles Times. Jde o spíše skromný odhad a nejsou v něm patrně započítané všechny gardistické výnosy.

Mnozí islámští revolucionáři totiž po převratu rychle pochopili, kudy ven z bídy. A shromáždili do svého impéria majetky emigrantů včetně některých aktiv šáhova dvora. Ekonomický pragmatik Akbar Hášemí Rafsandžání, prezident v letech 1989 až 1997, jejich počínání posvětil tím, že podporoval ekonomickou soběstačnost režimních organizací.

Mahmúd Ahmadínežád

Konzervativně populistický prezident Mahmúd Ahmadínežád, který sám vzešel z organizace Basídž a vládl v letech 2005 až 2013, pak gardám velice přál. Tedy, přinejmenším v počátečním období své vlády. Jeho ministři, často bývalí gardisté, přidělovali důležité státní zakázky revolucionářskému holdingu bez výběrového řízení. A nešlo jen o vojenské dodávky. Ahmadínežád nabídl gardě peníze třeba i z těžebního průmyslu. Obvykle s globálně populárním vysvětlením korupčníků, podle kterých projekt spěchá a nesmí být zdržován zbytečnými administrativními průtahy.

Výčet gardistických ekonomických aktivit je proto impozantní: skrze své nadace nebo prostřednictvím sítě bývalých a patřičně motivovaných spolubojovníků podnikají v komunikacích (MTC), automobilovém průmyslu (Bahman), těžbě surovin (Sepanir), stavbě lodí (SADRA), zemědělství (AFIO) i bankovnictví (Ansar Bank). Firmy uvedené v závorkách přitom nejsou jediným subjekty, které patří do neformálního holdingu.

Gardistické firmy postavily i terminál mezinárodního letiště v Teheránu a jednu z linek metra tamtéž, razí tunely a staví přehrady. Podle zprávy organizace RAND Corporation měly zakázky i v Libyi a Emirátech, expandují na Blízký východ, do Afriky, Jižní Asie a postsovětských republik včetně Ruska.

Jeden nákup za všechny: v září roku 2009 prodala vláda gardistům 51 procent strategicky klíčové Íránské telekomunikační společnosti za 7,8 miliardy dolarů (cca 160 miliard korun).

720p 360p
Saúdská Arábie vs. Írán

Pašerácká mafie, která stát obchází

O pašeráctví gard kolují nejen v Íránu nesčetné legendy. Na svá letiště, do vlastních přístavů, případně přes hranici s Irákem prý hlavně v době embarga dovážely nejen potřebné komponenty pro jaderný a raketový výzkum, ale i nedostatkové zboží, nelegální alkohol a zakázané drogy nevyjímaje. Mimochodem, práce s jádrem a střelami patří do působnosti vousatých revolucionářů.

Ven pak prostřednictvím gardistické logistiky údajně putovaly nerostné suroviny a zbraně, přičemž příjmy z první komodity pomáhaly islámským vojákům ve vývozu vybavení pro spřátelené radikální milice na Blízkém východě.

Gardistická zařízení stát nekontroluje, což samozřejmě platí i pro celníky. Šok proto způsobila slova Mahdího Karrúbího, někdejšího šéfa parlamentu a kandidáta prezidentství v roce 2009, který o dva roky dříve nepřímo, přesto zcela jasně obvinil revolucionáře alespoň z daňových úniků.

„Naneštěstí asi třetina dováženého zboží se do Íránu dostane načerno v nákladových prostorách ´neviditelných´ letadel. Patří institucím, které nedodržují vládní nařízení a mají k dispozici vlastní nástroje moci. Tyto organizace jsou určeny převážně k vojenským účelům,“ cituje Karrúbího slova Rádio Fardá, íránská sekce stanice RFE/RL. Další poslanec v témže roce 2007 dodal, že „tyto neviditelné stroje v rukou neviditelné mafie přepraví do země 68 procent všeho importovaného zboží“. Gardisté prý pro tento účel používají šest desítek letadel.

Chameneí na archivním snímku na výstavě Íránských revolučních gard vedle ukořistěného amerického stroje a jeho íránské kopieChameneí na archivním snímku na výstavě Íránských revolučních gard vedle ukořistěného amerického stroje a jeho íránské kopieautor: Profimedia

Další kapitolou jsou Jeruzalémské jednotky, které se při svých zahraničních operacích do podsvětí zavrtaly ještě hlouběji. Tyto sbory patří k tajné elitě Revolučních gard a jsou kromě jiného zodpovědné za boj v cizině, nyní třeba v Iráku a Sýrii.

Když americké úřady v roce 2011 odhalily atentát na tehdejšího saúdského velvyslance v USA, jinak současného ministra zahraničí Adíla Džubajra, obvinily z jeho organizování právě Jeruzalémské jednotky. Při plánování útoku ale gardisté údajně spolupracovali s mexickými drogovými kartely, přičemž plnění není zcela jasné. Mexičané by každopádně nepracovali zadarmo.

Mimochodem, při podobných akcích Íránci obvykle spolupracují s lidmi z Hizballáhu, libanonského hnutí radikálních šíitů, kteří na řadě míst světa vytvořili poměrně rozsáhlou a funkční síť agentů. Netřeba dodávat, že Hizballáh je na íránské podpoře životně závislý.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek