Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Občas potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili,“ říká futuristický mnich Bruno Marion

„Občas potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili,“ říká futuristický mnich Bruno Marion

Předpověděl boom asijských ekonomik, radí vrcholovým manažerům firem jako je Hermés, Airbus či Total a na vizitce má místo povolání napsáno „Futuristický mnich“. Naposledy hovořil na pražské konferenci Reactions o globálních trendech, inovacích i o své teorii chaosu. 

Můžete svou teorii chaosu představit?

Začalo to tím, že jsem toužil dozvědět se víc o světě, ve kterém žijeme a který se strašně rychle mění. Chtěl jsem ho pochopit, porozumět mu. Měl jsem sice titul z fyziky, hodně jsem četl a měl jsem skvělou práci, ale na mnoho otázek jsem stále odpověď neznal. A touha po poznání byla silná. Proto jsem si před dvěma dekádami umanul, že se každý rok vydám do světa na poznávací cestu. Během ní jsem se setkával s tisíci lidmi - s výkonnými řediteli bank, ale i s guru z Indie a ze Silicon Valley, s umělci, herci ale třeba i s vězni.

Pomohlo vám to v něčem?

Samozřejmě. Paradoxně v tom, že čím více jsem cestoval a čím více lidí jsem potkával, tak tím méně jsem světu okolo sebe rozuměl. Čím více totiž víte, tím více si uvědomujete komplexitu světa okolo. Chtěl jsem najít odpovědi, ale místo toho jsem nalézal stále více otázek. Byl jsem z toho frustrovaný, říkal jsem si, že svět je jeden velký chaos.

Takže to bylo pro vás to Newtonovo slavné padající jablko?

Ano. I když myslím, že na počátku jsem vnímal chaos tak jako většina dalších lidí – jako změť nepřehlednosti. Jenže pak jsem si uvědomil, že v rámci toho chaosu umím nacházet vzory a že dokáži nalézat prostředky, abych tyto vzory zvládl popsat ostatním. A tomu se nyní věnuji.

Podobně jako mnozí další. Co vás odlišuje například od velkých think-tanků či univerzit?

Já se nevymezuji, neosobuji si na něco patent. Mojí prací futuristy je čerpat z různých systémů, knih a názorových proudů a skládat jejich jednotlivé myšlenky k sobě. Udělat je stravitelné. Abych toho byl schopný, musel jsem nasát mnoho informací, a pak je vypustit ven ve formě, která bude pochopitelná pro každého. Nevidím do budoucnosti, jen zjednodušuji velké problémy tak, že si lidé mohou dávat dohromady jednotlivé spojitosti.

A pak radíte vrcholovým manažerům…

To je jenom malá výseč toho, co dělám. Můj hlavní úkol je přesvědčit lidi, že žijeme ve skvělém, i když velmi rychle se měnícím světě. Sem do Prahy jsem přiletěl bez mapy a znalosti češtiny, přesto se tu pohodlně domluvím anglicky a telefon mi stačí na vše, co potřebuji – abych si zavolal Uber, našel cestu do hotelu, vytipoval si dobrou restauraci či zorganizoval setkání s přáteli. A to vše se změnilo jen za posledních 15 let. Uvědomuji si, že čelíme velkým rizikům, ale i ohromným možnostem.

Máte recept, jak se rizikům vyhnout a možnosti naplnit?

Myslím, že je podstatné, abychom každý začali u sebe. Abychom dělali pro společnost něco přínosného a nakonec jako lidstvo uspěli. I to je například důvod, proč jsem svou poslední knihu nechal ke stažení zdarma – chci pro lidskou komunitu něco udělat, něčím přispět.

„Myslím, že Google s Facebookem do deseti let skončí“

Z něčeho ale žít musíte.

Můj byznys model je velmi jednoduchý. Já si buď nechám za své přednášky zaplatit opravdu hodně peněz, a to je v pořádku, protože to platí velké firmy, které na to peníze mají, anebo je dávám zdarma – pro veřejnost či neziskový sektor.

Kromě toho se věnujete i mentorování vysokých manažerů. Na co se vás nejčastěji ptají?

To beru jako okrajovou činnost, ale je pravda, že tuto službu také nabízím. Většinou začínáme tím, že mluvíme o jejich osobním životě. Jsou to lidé, jako každý jiný. Byť pobírají závratné platy, tak mají vcelku běžné starosti. Postupně začínáme zobecňovat, hovoříme o stále širším okruhu témat a zabýváme se důvody, proč se věci dějí určitým způsobem.

Tvrdíte, že svět se neustále zrychluje. Co to znamená pro velké firmy?

Svět se stává exponenciálním místem. Podívejme se třeba na Google. Je světová jednička ve svém oboru, a proto se stává stále větší a mocnější. Paradoxně mu to umožňujeme my, dodavatelé jeho dat, které mu věnujeme zdarma. Ale to platí jen krátkodobě, za nějakých deset let už tu firmy jako Google či Facebook nemusí být.

Proč myslíte?

Protože si lidi uvědomí, že tyto firmy nás vykořisťují, tyjí z našich dat. Jakou by měly hodnotu bez nich? To samé bude platit pro sdílenou ekonomiku – Uber, Airbnb. Lidé si uvědomí, že nesdílí doopravdy mezi sebou, ale že podstatná část zisku jde zase opět ke korporaci. Žijeme ve světě ekonomiky, kde vítěz bere vše. A s nástupem nových technologií, například blockchainu, už nebudou potřebovat, aby jim takovéto centralizované firmy ubíraly z jejich zdrojů.

„Občas potřebujeme dostat jenom dost velkou facku, abychom se probudili“

Jak to podle vás bude fungovat?

My nepotřebujeme institucionalizovat a centralizovat činnosti, jako je sdílení aut či pokojů. Potřebujeme jen zajistit novou stránku nebo aplikaci na bázi blockchainu, a ty současné společnosti, které na tom vydělávají, již nebudeme nepotřebovat. Naše nová aplikace bude decentralizovaná, bezpečná a především – tu přidanou ekonomickou hodnotu budou sdílet lidé, ne nějaká firma. To bude skutečná sdílená ekonomika.

Myslíte, že taková vize sdílené ekonomiky je pro lidstvo dlouhodobě udržitelná?

Myslím, že je to část naší budoucnosti. Ale je to v podstatě jen detail. Ten hlavní problém naší budoucnosti je snaha o technologickou singularitu, která dle mého přijde. A podstatné bude také to, jak spolu jako lidé vyjdeme. Bohatí, chudí, černí, bílí.

Jste optimista?

Mám dobré dny a špatné dny. V podstatě ale myslím, že mohou nastat dva základní scénáře – buďto civilizační kolaps, nebo průlom. Já doufám v to druhé. Ale občas mě napadá, že jenom potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili.

Jak moc velkou?

Třeba jako bylo to ohromné tsunami v Indonésii v roce 2004. V následujících dnech a týdnech se ukázalo, že ještě nikdy nebylo posláno tolik peněz obětem jedné katastrofy. A to i ze zemí, které samy bankrotovaly. Tehdy jsem vnímal, že se zde rodí nějaké globální uvědomění, bral jsem to jako slabý signál toho, že jdeme dobrým směrem. A takových signálů je okolo více. Třeba porozumění. Pokud třeba nyní vezmeme náhodné dvacetileté lidi z České republiky, USA, Číny a Jihoafrické republiky, tak ti budou mít mezi sebou více společných věcí, než kolik jich mají se svými rodiči. Tohle ještě před pár dekádami bylo naopak.

Jsme tedy podle vás na nějaké křižovatce, kdy se musíme rozhodnout, kam jít?

Nemyslím, že je to ten typ křižovatky, kde si volíme, kam půjdeme a kde skončíme. Řekl bych spíše, že si můžeme zvolit, zda a do jaké míry se té chůze vůbec chceme účastnit. Jestli chceme dělat něco pro to, aby nastal průlom. To může každý z nás. Kdysi, když chtěl člověk něco velkého změnit, musel být buď bohatý, nebo mocný. Dnes už nepotřebuje být ani jedno. V dnešním chaotickém světě může i ono pověstné mávnutí motýlích křídel změnit velké věci a nepotřebuje k tomu být prezident ani velkotovárník.

„Demokracie nefunguje!“

Vy máte již pár měsíců nového prezidenta, Emmanuela Macrona. Myslíte, že on pracuje na civilizačním průlomu?

Politika je podivná. Půl roku před volbami jsem myslel, že se ve druhém kole střetne Le Penová a Mélenchon. Dva extrémy. A předtím jsem si myslel, že v USA bude volba mezi Donaldem Trumpem a jeho levicovým protipólem, Bernie Sandersem. Evidentně i futurista se může plést. Ta podstatná otázka nyní zní, jestli je Macron součástí průlomu v nějaké nové pořádky, nebo zda jde o pokračovatele předchozích prezidentů, jenom v novém hávu. Osobně bych mu určitě dal šanci, aby ukázal, co v něm je. Na druhou stranu si myslím, že politické instituce spíše náleží do starého vnímání světa.

Proč myslíte?

Jen se podívejte okolo! Francie by měla být majákem svobody a demokracie. USA by měly být majákem svobody a demokracie. Ale nejsou, ani trochu. Demokracie už jednoduše nefunguje. Vždyť už nikdo ani nechodí k volbám, podívejte se na ta čísla volební účasti. Netvrdím, že bychom se měli demokracie vzdát, ale myslím, že tato forma vlády už dosáhla svých limitů.

Přeci nemůžete usuzovat, že kvůli nižší volební účasti je celý systém špatně.

Otázka ale není položená tak, že systém je pokažený proto, že lidé nechodí k volbám. Jde o to, že lidé nechodí k volbám proto, že systém je pokažený. Reprezentativní demokracie je o tom, že věnujete své právo rozhodovat za vás někomu, komu věříte. Kdysi to tak bylo, dali jste svůj hlas člověku, který byl v mnoha ohledech lepší než vy. Volil jste doktory, učitele nebo podnikatele. Ale nyní, jak můžeme vůbec doufat v to, že jeden člověk bude vědět vše o tom, co nás čeká během jeho příštího mandátu? Nemůžeme! Proto potřebujeme nový systém na přijímání rozhodnutí.

Jaký systém?

Vezměme například nějaké složité rozhodnutí, které nám poslouží jako modelový případ. Třeba euthanasii. Ten úkon zahrnuje přece mnoho různých pohledů – od lékařského, přes filozofický, spirituální nebo náboženský… A jeden člověk nikdy neodkáže postihnout všechny tyto aspekty. Já říkám, vezměme si z demokracie to nejlepší. Shromážděme skupiny lidí, odboráře, filozofy, starosty, poslance, lékaře. Dejme jim určitý rozpočet, velkou volnost, ale i určitý řád, a nechme je, aby tyto otázky komplexně vyřešili. Já třeba jsem ochotný se jejich rozhodnutí podřídit.

Nyní je na Zemi 7,5 miliard lidí, před 150 lety to byla pouhá miliarda. Jak vyřeší tento problém vaše hypotéza exponenciality?

A mnoho lidí říká, že brzy bude na světě deset miliard lidí. Já si myslím, že máme dvě možnosti – buď se globální populace zhroutí, anebo bude na určité úrovni stabilizovaná. Ale k tomu druhému scénáři může dojít jenom v případě, že jako lidstvo budeme moci spolu na této planetě žít a dojdeme tak ke konsenzu ohledně surovinových zdrojů.

Proč by se měla globální populace hroutit?

Organizace spojených národů má celý seznam možných důvodů, proč by se světová populace mohla hroutit. Viry, války a podobně. První město, které dosáhlo populace milionu obyvatel, byl Řím. Zkolabovat mu trvalo 50 let. Dnes je však svět již natolik propojený, že to bude trvat mnohem kratší dobu.

„Lék na smrt hledat nechci“

Myslíte, že exponenciální růst technologií je pro lidstvo nebezpečný?

Já si myslím, že bychom měli umělou inteligenci regulovat. Já například hodně jezdím do Silicon Valley, setkávám se tam se spoustou lidí. A jejich obecný pohled je, že smrt je jenom technický problém, který čeká na své vyřešení. Takto to skutečně vnímají. Já ale na toto nevěřím. Myslím, že bychom se neměli snažit vyléčit smrt, ani na ni hledat lék. Co by si lidé mysleli o světě, kde by stále vládli Hitler s Mao Ce-tungem? A v úvahách můžu jít ještě dále. Jaké by to asi bylo některým lidem, kdybych třeba já měl peníze a mohl bych se tak technologicky vylepšit – myslelo by mi to rychleji, běhal bych lépe a žil bych déle, ale někdo jiný, protože by tyto prostředky neměl, by toho nebyl schopný? Nebyl by to počátek novodobého otroctví? Nových revolucí?

Nejsme však v tomto ohledu již na půli cesty? Lidé přece již nyní mají odlišný přístup ke vzdělání, zdravotní péči či volebnímu právu?

Souhlasím, a liší se v přístupu ke spoustě statků. Ale ta míra je problém. Kdyby se ze mě stal kyborg, tak by se celá záležitost posunula na novou úroveň. A tím se zpátky vracíme k té naší základní otázce – jak spolu na naší planetě chceme vyjít. Myslím, že první krok je, že se alespoň musíme začít na tuto otázku ptát. A proto to dělám.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek