Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ INFO.CZ: Srbsko jako past. V centru Bělehradu uvízly tisícovky migrantů

REPORTÁŽ INFO.CZ: Srbsko jako past. V centru Bělehradu uvízly tisícovky migrantů

Nedaleko centra srbského Bělehradu přežívají v opuštěných nádražních halách tisíce migrantů, kteří přišli do Evropy za lepším životem. Zavřené hranice ale neumožňují pokračovat v cestě a lidem nezbývá nic jiného, než čekat, jestli se situace nezlepší. Šance na brzkou změnu je ale mizivá a úřady mezitím zesilují snahu dostat nevítané hosty mimo centrum města.

Únorové teploty pohybující se kolem 14 stupňů vylákaly do belěhradských ulic zástupy lidí, kteří si pauzu na oběd zpříjemnili na čerstvém vzduchu. Podobný ruch je ale i v blízkosti hlavní železniční stanice, kde v opuštěných polorozpadlých halách už měsíce nelegálně přebývá na dva tisíce migrantů. Nemůžou se dočkat, až se jako každý den postaví do několik stovek metrů dlouhé fronty na hustý zeleninový vývar se dvěma krajíci bílého chleba, který pro ně uvařili dobrovolníci. Pro mnohé z nich je to jediné jídlo, které ten den ochutnají.

Dnes se rozdává fazolový guláš, který neodolatelně voní a nutí některé strávníky, aby zkusili štěstí a postavili se do řady i podruhé. „Přijel jsem z Pákistánu a chci do Itálie. Je skvělá,“ vysvětluje lámanou angličtinou usměvavý, asi čtyřicetiletý migrant, který prakticky neodtrhne telefon od ucha. „Volá mi bratr,“ říká s omluvným výrazem. Víc vět už nezvládne. Ukazuje se, že jeho jazykové schopnosti jsou stejně omezené jako u drtivé většiny ostatních obyvatel skladů. Nezdá se však, že by mu to nějak vadilo. Podobně končí konverzace i s přibližně dvacetiletým Hamídem, který ochotně podává ruku na pozdrav. 

Podle oficiálních údajů srbské vlády od začátku migrační krize v roce 2015 přešel přes Srbsko víc než milion lidí. Teď tu v azylových zařízeních pobývá přibližně osm tisíc migrantů, kteří sem přišli převážně z Pákistánu, Afghánistánu, Iráku a Íránu a jejich počet pozvolna roste. Takzvaná západobalkánská trasa, kudy do Evropy proudily zástupy běženců, se uzavřela a potom, co Maďarsko loni zpřísnilo hraniční kontroly, se Srbsko stalo pastí, odkud cesta za lepším životem prostě nevede.

Pepřový sprej a psi

Jarní slunce, které se aspoň na pár okamžiků ukáže mezi mraky, představuje naději. Je to to jediné, co lidé tísnící se v opuštěných skladištích bělehradského nádraží, mají. Ještě před několika dny se noční teploty pohybovaly kolem mínus patnácti stupňů a přečkat každou další noc bylo malým vítězstvím. Ohně, u kterých se v tmavých halách choulily prokřehlé postavy v prodřených spacácích nebo provizorně postavených stanech, hoří i dnes. V příšeří špatně odvětrávaných hal jsou šlehající plameny nepřehlédnutelné a zápachu štiplavého kouře se nejde zbavit ani po několika dnech. 

„Aby se ohřáli, pálí, co se dá, například dehtem napuštěné dřevo. Při tom se uvolňují jedovaté výpary, které vdechují,“ říká Ital Andrea Contenta z organizace Lékaři bez hranic, která v místě působí. Kromě nemocí dýchacích cest trpí migranti i kožními chorobami – například svrab má téměř každý. Hygienické podmínky uvnitř polorozbořených zdí jsou totiž otřesné. Všude v bahně leží odpadky a lidské výkaly. Zápach vycházející z provizorních latrín, které se nacházejí u betonových příkopů mezi halami, se chvílemi nedá vydržet. „Někteří z lidí, co tu žijí, neviděli sprchu i šest měsíců,“ vysvětluje Contenta.

Velkým problémem jsou podle lékaře také neléčená zranění, která se migrantům přihodí po cestě a můžou se zanítit. Podle Contenty se v poslední době množí i počet fyzických napadení ze strany pohraničníků. „Jen od začátku roku jsme zaznamenali více než 11 takových případů. Loni jich byly stovky,“ říká lékař. Častá jsou podle něj poranění, která způsobí pepřové spreje nebo elektrické tasery, ale také policejní psi. Nejčastějším dějištěm takových incidentů jsou hranice Srbska s Maďarskem a Chorvatskem.

Je to na dobrovolnících

Improvizované tábořiště nedaleko bělehradského nádraží je dlouhodobě postrachem pro místní vládu. Lidi, kteří tu vyčkávají na cestu za svým snem, se snaží dostat do oficiálních azylových center. Nedávno se další takové otevřelo na předměstí. Jednou z krajních možností, které úřady zvažují, je omezení humanitárních organizací, jež se tu dříve staraly o pravidelnou distribuci jídla, léků, přikrývek a dalších nutností.

„Od listopadu loňského roku nemůžeme roznášet jídlo mimo oficiální uprchlické tábory,“ vysvětluje změny Tajana Zadravec, která pracuje pro sdružení humanitárních organizací Refugee Aid Miksalište. Úkolu se proto zhostili dobrovolníci z celého světa, jejichž činnost vláda přehlíží. „Dohromady je nás osm a přivezli jsme oblečení, jídlo, polystyren jako izolaci na spaní a dřevo na topení,“ říká český dobrovolník Jakub Šrámek, který do Bělehradu přijel z Ostravy.

Podobně jsou na tom také Lékaři bez hranic. Ještě před několika týdny měla organizace k dispozici mobilní kliniku, kterou doktoři využívali, když ošetřovali nemocné v nelegálně zřízeném táboře u nádraží. „Nyní do tábora už tak často nechodíme, prakticky jen v nejakutnějších případech. Pacienti musí za námi, denně jich ošetříme přibližně sto,“ zní z řad respektované mezinárodní organizace.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek