Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ INFO.CZ: Život v protiatomovém krytu. Doněcké babičky už tři roky přežívají v podzemí

1080p720p480p240p

„A děti nějaké máte?“ Otázka zanikne v trapném tichu. Halině po tváři stékají slzy. Snažila se je marně zadržet. Mluvily jsme o budoucnosti. 

Pod zemí

„Je mi 75 let a chtěla bych ještě něco zažít. Být na stará kolena doma, v míru, za to se modlím k Bohu. Neustále,“ vytahuje z kapsy kostkovaný plátěný kapesník. Je jeden z prvních slunečných dnů po dlouhé zimě a Halina se dvěma staršími ženami sedí na provizorních židlích z pneumatik a pařízku před nenápadnými dveřmi, které vypadají jako vchod do sklípku. Když po příkrých schodech sejdete dolů, zastaví vás těžké kovové dveře.

„Postavili to ještě za Sovětského svazu kvůli civilní obraně, nikoho z nás nenapadlo, že se sem jednou budeme muset nastěhovat.“ Halina už tři roky bydlí v protiatomovém krytu nedaleko šachty Trudovaja na samém okraji Doněcku. Fronta je odsud coby kamenem dohodil. Dříve sousedé – dnes nepřátelé po sobě ale už od léta 2014 hází mnohem horší věci.

„Bomby začínají lítat v podvečer. Přes den je celkem klid, protože děti chodí do školy a tak, ale kolem páté, šesté začnou „bombit“ a nejhorší je to přes noc. Je to tři dny, co támhle za garáží vybuchla raketa,“ mávne Halina směrem k několik metrů vzdáleným garážím. „Já se v těch bombách nevyznám, chlapi to tu pořád probírají, ale nejhorší jsou ty červené.“ Odkazuje na raketomety Grad, nástupkyně legendárních sovětských Kaťuší. Vypadají na nebi jako ohňostroj, jejich ničivá síla je ale obrovská. V téhle „zapomenuté“ evropské válce je používají obě strany.

Kolečkové brusle ve válce

Na okraji Doněcku bydlí především horníci a jejich rodiny. V okolí samotného krytu jsou dvě šachty. Umělé kopce z hlušiny rámují také Halinin každodenní výhled. Zpoza jedné z hald vyjíždí po silnici dlouhovlasá dívka na kolečkových bruslích. Ve „válečné“ zóně působí jako přízrak. Kousek za ní navíc jdou dva vojáci s kalašnikovy přes rameno. Právě tyto momenty ale nejlépe vykreslují šílený paradox války. Život jde dál, ač je to tady o život.

„Já se bojím, opravdu se bojím,“ vysvětluje Halina, proč raději žije v chladném podzemí bez oken a denního světla, než třeba v ubytovně, kterou jí nabízeli lidé z radnice. „Můj dům je napůl rozbombardovaný, nejsou tam okna, střechou teče. Jenže kolem ubytovny lítají také rakety. To jsem radši v krytu, koneckonců tři zimy jsem tu už přežila,“ vysvětluje Halina a vypráví o sousedce z bunkru, která zemřela před rokem a půl. „Bydlela s námi, protože se doma bála. Nemohla snést ten randál v noci. Přes den ale chodila za manželem, aby mu navařila. Jednou se takhle vracela zpátky a dostala přímý zásah.“

30 sousedů

Jak se tolik lidí snáší dohromady? Ptám se, když vejdeme do rozlehlého podzemního sálu. Podél zdí jsou zarovnaná vzorně ustlaná lůžka. Osobní věci poskládané u postelí nebo zavěšené na ramínku na zdi. Nikde žádné skříňky nebo závěsy, které by vytvářely alespoň náznak soukromí. „No, když nás tu bylo třicet na začátku války, nebylo tady k hnutí. Bylo tu i hodně dětí. A to víte, lidé jsou různí… Ale postupně se to vyprázdnilo. Teď je nás 15. Už je to dobré,“ ukazuje mi Halina svůj domov.

Skládá se z postele vytvořené ze tří dřevěných lavic, na kterých leží matrace a několik pokrývek. „Část jsem si přinesla z domu, část tu nechala paní, co tady spala přede mnou.“ Dostatek peřin se hodil především v zimě. „Máme tady elektrická kamínka, ale když jsme spotřebovávali moc energie, vypínali nám elektřinu. Na den, dva. To se pak člověk prostě musel zachumlat do peřin a usnout.“

Nad postelí visí obrázek Panny Marie a propagační plakát Doněcké lidové republiky. Jestli by měl Doněck zůstat součástí Ukrajiny, být autonomní, nebo se připojit k Rusku, komentovat nechce. „Jsme jen obyčejní lidé, hlavně chceme mír,“ zní celkem pochopitelná odpověď.

Zastavujeme se u záchodů, před velkým barelem s vodou. Ta do něj teče potrubím. Sprchy v bunkru nejsou, ale místnost, kde se člověk může umýt, prý mají. „Je to takové provizorní, ale zvládne se to,“ říká Halina. Sama má tu výhodu, že občas zajede za dcerou a osprchuje se u ní doma. „A proč nebydlíte spolu?“ vracím se k počáteční otázce. „Dcera žije se synem v jednom pokoji. Nevešli bychom se tam,“ odpovídá teď už vyrovnaně Halina.

Vracíme se okolo zdi pomalované návody, jak se chovat v případě chemického útoku nebo obyčejného požáru. Východ zas lemují obrázky tanků a bombardérů. „Hlavně nezakopněte, opatrně,“ dohlíží na každý můj krok 75letá babička a vyprovází mě jako bych vycházela z jejího skutečného domova. Až na svůj „práh“, vchod do krytu Trudovaja.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek