Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Síla nenávisti. Kdy už Arabové pochopí, že Židy potřebují?

Síla nenávisti. Kdy už Arabové pochopí, že Židy potřebují?

Když izraelský judista Ori Sason přemohl na loňských olympijských hrách Egypťana Isláma aš-Šihábího, odmítl poražený podat vítězi ruku. Egyptští fanoušci toto nesportovní gesto ocenili nadšeným potleskem. Událost brazilských her mohla diváky pobouřit, ale v důsledku asi nikoho nepřekvapila. Nenávist vůči Izraeli patří zkrátka k Arabům jako klobása k pivu. 

Blízkovýchodní konflikt je sám o sobě dost složitý, názorová diverzita arabské intelektuální základny proto není nijak žádaná. A přesto se ozývají ojedinělé hlasy, které přístup Arabů k židům kritizují. Jeden z nich patří Sálimu Hamídovi, novináři ze Spojených arabských emirátů, jenž se ve své analýze aktuální situace v arabském světě kontroverzně ptá: Proč se my, Arabové, chováme i v normálních situacích tak, že si tím v očích zbytku světa kazíme reputaci?

Sálim Hamíd v textu, který vyšel v deníku al-Arab střílí do vlastních řad s nebývalou razancí. Neváhá tvrdit, že situace, v níž se arabský svět v současné době nachází, je důsledkem celé řady historických událostí, z nichž se arabských region nedokázal poučit. Politické špičky uměle udržují stávající stav, izolují své obyvatele a vymývají jim mozky lživými informacemi o spiknutích (jako když na podzim 2010 u Sinaje okousali žraloci pár německých turistů, měli místní jasno – Izraelci se snaží sabotovat egyptský turistický ruch), na něž svalují své vlastní chyby. Na co jim nestačí konspirace, tam si vypomůžou náboženstvím.

Kritická historie

Hamíd není rozhodně prvním, kdo otevřeně kritizuje vlastní národ. Už v roce 1930 vydal libanonský drúz Šakíb Arslán knihu s názvem Proč muslimové zaostávají a ostatní postupují. A podle Hamída v okamžiku, kdy se Arabové odváží na pole ostré kritiky a přehodnocování, dospějí nevyhnutelně k tomu, že je tato otázka stále aktuální. Zachází dokonce ještě dál, když se otevřeně ptá, do jaké míry přispěli Arabové ke vzniku izraelské státnosti?

Více než dva tisíce let žili Židé v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Libyi, Egyptě, Jemenu, Sýrii, Libanonu a Iráku, židovské komunity samozřejmě existovaly i v dalších muslimských státech, jako jsou Turecko či Írán. Dnes tvoří jejich potomci více než 50 % obyvatel Izraele. Mimochodem, zhruba polovina Židů, kteří přišli do Spojených států, pocházela z arabských zemí (těžko se pak divit postoji silné americké židovské lobby ke státu Izrael a celému mírovému procesu na Blízkém východě). Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948, bylo z arabských zemí nuceno odejít přes 850 tisíc arabských Židů. Tento exodus je jednou ze zapomenutých kapitol dějin.

Podle Hamída představuje základ neschopnosti mírového soužití Židů a Arabů v rámci jedné komunity fakt, že Arabové nedokážou rozlišovat mezi sionismem jakožto politickým hnutím a judaismem jakožto náboženstvím. Arabové si dodnes neuvědomují (nebo si nechtějí připustit), že do nově vzniknuvšího státu deportovali vlastní elitu – odešli ti nejmovitější, nejvzdělanější a nejvlivnější a s nimi také znalosti průmyslu, diverzita a kultura. Arabové vzápětí zabředli do drahých a nevyrovnaných válek s Izraelci a své prohry se pokoušeli ospravedlnit jen dalšími konspiračními teoriemi a hledáním obětních beránků. Hamíd analogicky připomíná ztrátu intelektuálního a lidského kapitálu po vyhlášení antisemitských zákonů v carském Rusku a následném hromadném exodu ruských Židů. Kdyby Adolf Hitler nevyhnal židovské vědce a Albert Einstein, Edward Teller spolu s dalšími odborníky neemigrovali do Spojených států, mohl mít možná atomovou bombu dřív než Američané. A kdyby se Arabové dokázali poučit z chyb ostatních, nikdy by nevyhnali své Židy, kteří jim mohli ve vztahu s Izraelem ohromně pomoci.

Zaděláme si na uprchlíky

Ukazuje se, že ani tragédie palestinských uprchlíků po válce v roce 1948, kdy své domovy opustilo na 700 tisíc Palestinců, nebyla výhradně v režii nepřítele. Část z nich neprchala před válkou, odešla prostě proto, že k tomu byla vyzvána. A protože mnozí Palestinci věřili, že se Arabové s Izraelem šmahem vypořádají, věřili také, že se budou moci vrátit. Bývalý syrský premiér Chálid al-Azm, jenž stál v čele vlády v letech 1948–1949, ve svých pamětech připouští, že se na přesvědčování Palestinců podíleli sami Arabové. Nikdo z nich si neuvědomoval, jak závažné chyby se dopouští a že tím vytvářejí uprchlíky, kteří jsou do dnešního dne bez domova. OSN v reakci na uprchlickou krizi vytvořila na sklonku roku 1949 Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě známý jako UNRWA, což je nejdéle existující organizace OSN, jež se zabývá problematikou pouze jediného národa.

Neznamená to, že by Hamíd neměl pocit, že se Izrael prezentuje jako uzavřený, náboženský, rasistický stát, kde přední politici neustále hovoří o židovství a nepřestávají si stěžovat na narůstající počet nežidovských obyvatel, kteří jsou v médiích známí jako „Arabové z osmačtyřicátého“. Přesto je i on spolu s celou řadou arabských intelektuálů přesvědčen, že je nezbytné, aby se arabské děti začaly místo nenávisti učit toleranci a pochopení druhých, což je jediná cesta, jak se vyhnout sektářskému fanatismu. Nenávist, jak Hamíd píše, je totiž spolu s odporem silně nakažlivá a postihuje všechny bez ohledu na úroveň vzdělání. Ostatně i na poli vzdělání mají Arabové hodně co dohánět – na seznamu nejlepších univerzit světa nefiguruje ani jedna arabská. Arabští výzkumníci zaostávají za svými světovými kolegy a kulturní mobilita je v porovnání s ostatními zeměmi pomalá. Pokud porovnáme počet schválených patentů v Egyptě, jakožto nejlidnatější arabské zemi a v Izraeli v roce 2015, zjistíme, že USPTO zapsalo 3804 izraelských patentů a pouhých 30 egyptských.

Poučení hledej u nepřítele

Arabské země by se proto měly od svých sousedů učit, byť mezi nimi panuje historická nevraživost. Hamíd radí, že by se stereotypní nenávist měla konečně přestat vztahovat na všechny židy a měla by se omezit výhradně na vojáky terorizující palestinské občany. Arabové by se podle něj měli navíc sami sebe upřímně zeptat: Proč ještě neexistuje Palestinský stát? Jak velký podíl na tom mají sami Arabové? A kdyby Izrael Palestincům jeho založení umožnil, znamenalo by to, že na Blízkém východě konečně zavládne mír? Mnoho příležitostí totiž skončilo promarněných. Už před vznikem státu Izrael, v roce 1936, když dospěla britská Peelova komise k závěru, že nejlepší bude zřízení dvou samostatných států, se židé spokojili s nabízenými 20 % diskutované půdy a Arabové 80 % odmítli. Místo toho se dočkali postupného ukusovaní dalších a dalších částí území Izraelci, až se po porážce v roce 1967 sen o zničení Izraele a samostatné Palestině nadobro rozplynul.

Palestinská otázka nadobro zakořenila v rétorice státních představitelů, a podle Hamída i sami Palestinci často zneužívají své situace a postavení uprchlíků a v médiích se ohánějí palestinskou vlastí. Je na čase podívat se pravdě do očí a upustit od manipulace a politiky nenávisti, říká Hamíd. Jinak se situace Arabů nikdy nezmění.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek