Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Stržený generál Lee. Amerika poznává problém, který na světě řeší po staletí

720p360p

Ve Spojených státech se rozhořel boj kvůli odstranění soch konfederačních vojáků. Protesty proti stržení monumentu generála Roberta E. Leea ve městě Charlottesville skončily minulý týden krveprolitím po útoku pravicového extremisty. Ničení pomníků z dob minulých však není novinka. Ve světě jejich osud řeší velice často.

Zkušenost, byť velice dávnou, mají se stržením nepohodlných soch i Spojené státy. Ještě předtím než se generál Lee vůbec narodil, padl na Manhattanu v roce 1776 po vyhlášení americké nezávislosti monument britského krále Jiřího III.

Orientace na symboly je však ještě starší. Sahá až do antických dob. Čas však dokáže obrousit i hrany historie. „Nikoho dnes nenapadne odstraňovat sochy Napoleona nebo římských vládců,“ cituje list New York Times českého historika a architekta Zdeňka Lukeše.

Pendlující Masaryk

Právě české dějiny by mohly o ničení a vztyčování soch vyprávět. Události 20. století několikrát proměnily tuzemská veřejná prostranství. Po roce 1918 lidé houfně odstraňovali symboly staré monarchie a nahrazovali je například vyobrazením prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

Nacistická okupace ale celý proces zvrátila. Po nástupu komunistů zase prvorepublikové hrdiny rázem střídali Leninové, Stalinové nebo Gottwaldové. „Socha Masaryka v Holešově byla vztyčena a odstraněna celkem pětkrát,“ upozorňuje Lukeš.

Komunistické pomníky jsou nyní terčem například pro polskou vládu. Polsko přijalo v červnu zákon, který nařizuje do jednoho roku odstranit všechny památky, které vzdávají hold osobám, událostem nebo datům symbolizujícím totalitní režim. Sochy Leninů začali po tzv. Majdanu v roce 2013 bourat také Ukrajinci.

„Spor o památky, který by měli řešit především historici a občané, se stal náhradou každodenních politických bojů,“ popisuje polský historik Antoni Dudek, jenž je zároveň členem rady polského Institutu národní paměti, který vznikl krátce po pádu komunismu s cílem dokumentovat totalitní zločiny.

Irácké vystřízlivění

Destrukce monumentů v takových případech funguje jako propaganda. Zničení symbolu staré doby je efektním nástupem nové garnitury. Lidem to vysílá signál, že změna je definitivní. Nenáviděné odchází a zemi už čeká lepší budoucnost.

Často to však není pravda. Po dopadení iráckého diktátora Saddáma Husajna a jeho odstavení od moci strhli místní obyvatelé za pomoci amerických vojáků obří sochu starého vládce.

„Nevnímal jsem to jako určující moment. Náměstí bylo méně naplněné, lidé méně nadšení, než vypadali na fotkách. Měl jsem malé povědomí o dynamice, která epizodu změnila na symbol konce války,“ vypráví novinář Peter Maass, který byl na místě, když kamenný Husajn padl.

Realita byla opravdu jiná a lepší budoucnost na Iráčany nečekala. Nedlouho po Husajnovi zemi ovládli islamisté a z válečného konfliktu se Irák dodnes nevymanil.

Plaketa pro generála

Ani stržení Stalinovy sochy v Maďarsku v roce 1956 neznamenalo vítězství. Protikomunistické povstání režim i s pomocí Rudé armády krvavě potlačil. Během událostí zemřely více než tři tisíce lidí.

V Africe zase houfně odstraňují památky na evropské kolonizátory. V Sýrii se chtěl od minulosti odříznout Islámský stát tím, že zničil starodávné město Palmýra. A už v roce 2001 zlikvidoval afghánský Táliban tamní obří skalní sochu Buddhy.

Historik Lukeš není příznivcem odstraňování pomníků, ať už z dobrého, nebo špatného úmyslu. V některých případech by k nim však dodával historický kontext.

„Líbí se mi řešení, jaké zvolili v Litomyšli. Místo toho, aby sochu komunistického ministra kultury odstranili, přidali k ní plaketu s vysvětlením, kdo to byl a co dělal,“ praví s tím, že takto by nyní mohli postupovat také Američané. „Věřím, že podobná plaketa by generálu Leeovi velice slušela.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek