Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Syrští uprchlíci posílají děti do práce. Dělají i 12 hodin denně, dostávají almužnu

Syrští uprchlíci posílají děti do práce. Dělají i 12 hodin denně, dostávají almužnu

Od vypuknutí války v Sýrii přišly do sousedního Turecka víc než tři miliony uprchlíků, jen někteří z nich ale našli útočiště v provizorních uprchlických táborech. Jiní se rozhodli zkusit štěstí a začít v Turecku žít nový život na vlastní pěst. Kvůli nedostatku financí však některé rodiny musí do shánění příjmů zapojit i vlastní děti. Ty tak místo chození do školy pracují za almužnu i 12 hodin denně. Studium i obyčejné hraní je pro ně luxus, který si nemohou dovolit. Na vykořisťování syrských uprchlíků se přitom podílejí i celosvětově známé módní značky, do kterých se oblékají i lidé v Česku. 

Jedním ze syrských dětí, které přišly o dětství nejen kvůli válce, ale i z důvodu nutnosti sehnat pro rodinu nějaké peníze, je jedenáctiletá Aras Aliová. V krejčovské firmě v Istanbulu pracuje od pondělí do pátku, dvanáct hodin denně. Stejně jako mnoho dalších dětí má na starost přípravu látek, ze kterých pak šičky na strojích vyrábějí dámské spodní prádlo. Za měsíc si tak vydělá 150 eur, tedy něco málo přes 3800 korun.

„Nájem, jídlo, účet za vodu: Všechno je hrozně drahé. Moje matka na tom není moc dobře a jedna z mých sester je nemocná, musím proto pomáhat, abych jim pomohla,“ svěřila se pro německý server Deutsche Welle Aras, která před čtyřmi lety uprchla s rodinou z města Afrín na severu Sýrie. Nejprve se dostali do tureckého města Gazianstep nedaleko syrských hranic, pak odešli do Istanbulu, kde dnes žije asi jeden milion běženců.

Její příběh bohužel není nic ojedinělého – stejná slova zaznívají i od dalších dětí, které v krejčovské dílně pracují. Jejich dětství poznamenala už samotná válka v Sýrii, k předčasnému vstupu do dospělého života je navíc přinutily podmínky v Turecku.

„Většina dětí, která pracuje v Turecku, v Sýrii chodila do školy, takže to je drastický zlom v jejich životě a dětství,“ říká pracovník lidskoprávní organizace Support to Life Sezen Jalcin. „Když začnou pracovat, jejich dětství končí – navždy, nebo přinejmenším na nějakou dobu,“ popisuje tragický osud syrských dětí pro server DW.

Syrské děti vydělávají peníze, přestože turecké zákony dětskou práci zakazují – každý, kdo zaměstnává chlapce a dívky mladší 15 let, může být v Turecku stíhán. Praxe je ale jiná. „Dětská práce je v Turecku dlouhou dobu strukturální a velmi rozšířený problém. Odráží se to dokonce v myšlení lidí: Mnoho lidí se domnívá, že ve většině případů to není žádný problém,“ říká Jalcin.

Dětští pracovníci se objevují především v textilním odvětví a zemědělství, kde vydělávají hlavně sklizní úrody. Děti jsou však často diskriminovány, nedostávají za odvedenou práci odpovídající plat a ohrožena je i jejich bezpečnost při práci. Začátkem měsíce na tyto problémy upozornila také organizace Business & Human Rights Resource Centre (BHRRC), která zkoumala zaměstnávání uprchlíků ze Sýrie u 37 evropských firem. V závěrečné zprávě uvádí, že vykořisťování syrských běženců se snaží bránit víc firem, než tomu bylo v loňském roce, problém ale stále nevymizel.

„Práce v továrnách na výrobu oděvů v Turecku představuje pro zranitelné uprchlíky ze Sýrie cenné záchranné lano, vystavuje je ale nepřijatelným rizikům diskriminace a zneužívání. Některé hlavní módní značky jako Next, New Look, ASOS a Zara dosáhly pokroku v ochraně pracovníků, ale příliš mnoho dalších jako Aldi, Asda a Topshop za nimi zaostávají,“ uvádí Phil Bloomer – výkonný ředitel organizace, která nechvalně hovoří také o značce Dorothy Perkins.

Turecká vláda si je problému i kritiky dětské práce vědoma, hodlá proto zavést povinné předškolní a základní vzdělání, kterého by se mělo do tří let účastnit každé ze syrských dětí. Tři roky jsou ale dlouhá doba. Jak tvrdí údaje tureckého ministerstva školství, přístup ke vzdělání dnes nemá na 300 tisíc dětí ze Sýrie, podle organizací na pomoc uprchlíkům však číslo může být mnohem větší. Turecké veřejné školy totiž praskají ve švech, podle Jalcina tu je ale další problém. „Kromě toho musí mít učitelé podporu, protože pracují s mnoha traumatizovanými dětmi. Nestačí jim jen poskytnutí školního zařízení, potřebují také psychologickou pomoc,“ tvrdí pracovník lidskoprávní organizace Support to Life.

Chodit do školy by si přála i 11letá Aras, až vyroste, ráda by se stala učitelkou. Osud jí ale nepřeje. Kromě ní mají rodiče další dvě dcery a její matka je navíc znovu těhotná. Navzdory penězům, které Aras nosí domů, rodina v Turecku sotva přežije. Bydlí ve dvoupokojovém bytě a všech pět spí v jedné místnosti. „Musíme posílat Aras do práce,“ říká její otec Abduráhmán Ali a dodává: „V Sýrii můj plat stačil na to, aby nás všechny uživil. Tady je ale všechno tak drahé. Sám to prostě nezvládnu.“ 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek