Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Temná svědectví z táborů smrti. Univerzita v unikátním projektu mapuje, co trpěli přeživší nacistických lágrů

Temná svědectví z táborů smrti. Univerzita v unikátním projektu mapuje, co trpěli přeživší nacistických lágrů

Lidé zavření za druhé světové války v koncentračních táborech zažívali neuvěřitelné peklo plné mučení, zabíjení, sadistických lékařských experimentů a úmorné otrocké práce. Víc než 500 děsivých svědectví z nacistických lágrů dala dohromady Lundská univerzita ve Švédsku a zveřejnila je v digitálním archivu, který se právě spouští. Veřejnosti se tak nabízí množství autentických příběhů v angličtině.

„Pamatuji si, že byl v koupelně nalezen kabát s písmenem P, což znamenalo, že patřil Polákovi. To bylo považováno za sabotáž táborového majetku a všem polským ženám bylo nařízeno, aby se postavily do dvou řad a každá desátá byla potrestána,“ zní jedno ze zveřejněných svědectví Polky, která strávila v německém koncentračním táboře Bendorf pět měsíců.

„Tímto způsobem si esesačka vybrala asi 40 žen, které byly veřejně zbity gumovým obuškem ale také dřevěným klackem, který se nakonec zlomil,“ popisuje tvrdé tresty žen, které se ničím neprovinily. Žádná z těch, které dostávaly výprask, si ovšem nedovolila brečet.

„Brečely ty, které se dívaly,“ vzpomíná Polka. Za trest ženy nedostaly ani najíst. „Ten večer žádná z polských žen nedostala večeři, ani žádný chleba k snídani. Do dalšího večera jsme tak 24 hodin trpěly hladem.“

Tak zní jedno z celkem 514 svědectví, která jsou nově dostupná online pro každého, kdo má zájem se o nejtemnější době moderní historie dozvědět víc. Práce na překladu rozhovorů se svědky a na přípravě internetového archivu trvala tři roky. Kromě toho archiv obsahuje i deníky, dopisy a fotografie, které přeživší přivezli do Švédska.

Další z dostupných příběhů pochází z polského koncentračního tábora Dzialdowo, kde byla jako politická vězeňkyně zavřená i žena z Polska, která popisuje, jak krutě se nacisté chovali ke starým lidem.

„V šest hodin ráno jsme mohli jít na snídani o půllitru kávy a 100 gramech chleba. Pak jsme se musely vrátit zpět do ložnic, kde jsme byly zamčeny až do ranního cvičení, které se provádělo buď dohromady s muži, nebo odděleně. Tato cvičení byla velmi náročná a 60leté ženy, které to nezvládaly, byly potrestány tím, že se musely plazit po rukou a kolenou zpět do kasáren. Byly celé sedřené, protože dvorek byl pokrytý štěrkem,“ vzpomíná žena, která byla v lágru Dzialdowo od listopadu 1943 do května následujícího roku.

Se starými lidmi neměli nacističtí dozorci v koncentračních táborech žádné slitování. „Když nezvládaly držet tempo, byly tyto staré ženy kopány a bity, často přes ruce,“ dodává žena, která se z lágru Dzialdowo dostala do německého koncentračního tábora Ravensbrück, kde byly převážně ženské vězeňkyně. Právě odsud pochází většina svědectví, které Lundská univerzita nashromáždila.

Kromě žen byly v Ravensbrücku i děti vězněných. Pětina z nich měla židovský původ, byly zde ale také Romky, lesbičky nebo prostitutky. Celkem v táboře skončilo 132 tisíc lidí, z nichž 92 tisíc zemřelo. Když byl v roce 1945 osvobozen ruskými vojáky, švédská vláda přivedla z Ravensbrücku a dalších koncentračních táborů 20 tisíc přeživších, kteří našli ve Švédsku a Dánsku nový domov.

Některá ze zdokumentovaných svědectví pochází také z táborů Osvětim a Březinka, kde zemřelo přes 1,3 milionu lidí. „Na marodce se používaly smrtící injekce. U mužů i žen se prováděly experimentální operace. V roce 1941 byly děti – nejen ty židovské, ale i nežidovského původu – těmi injekcemi zabíjeny,“ popisuje jedna z přeživších, podle které se na marodce rozhodovalo také o tom, koho pošlou do plynových komor v Březince, která se nacházela asi tři kilometry od Osvětimi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek