Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Terorismus bez hranic: Odkud vylezli extremisté a proč se „deratizace“ neobejde bez Saúdů a Íránu

Terorismus bez hranic: Odkud vylezli extremisté a proč se „deratizace“ neobejde bez Saúdů a Íránu

Islámský terorismus. Teroristické organizace. Fanatismus. Extremismus. Sebevražední muslimští atentátníci. Zdá se, jako by se vynořili odnikud a stejně jako do bájné hydry můžete sekat, jak chcete, ale jakmile se zbavíte jedné hlavy, vyrostou místo ní dvě. Extremistická, po násilí sahající nadnárodní hnutí přitom nejsou výsadou Blízkého východu, a nejsou spjatá pouze s naší dobou.

I když je pravda, že se právě v tomto regionu vyskytují v hodně vysoké koncentraci. Představují zásadní bezpečnostní hrozbu a jejich existenci nelze dlouhodobě ignorovat. Kde tedy hledat kořeny podobných hnutí? Co jsou vlastně zač?

Islámský stát i P.K.K

Všechny tyto organizace mají, jak zdůrazňuje analytik amerického think-tanku Middle East Institute Paul Salem, několik společných rysů: jsou to nestátní organizace, ačkoliv některé mohou jisté státy podporovat a jiné se mohou za stát prohlašovat; jsou ozbrojené, mají poměrně jasné politické cíle a jako nástroj jim slouží násilí páchané na civilistech. Řadíme mezi ně například Islámský stát nebo al-Káidu, patřit k nim může v závislosti na postoji třeba také Hizballáh a Hamás, ale i P.K.K.

Vznik a růst teroristických skupin nelze vytrhnout z historického kontextu. Základní živnou půdou pro vznik nadnárodních extremistických skupin představuje podle analytika Bruce Hoffmana špatná legitimita státu. V Evropě vycházíme z vestfálského systému, podle něhož platí, že suverenita náleží jednotlivým národním státům, které mají monopol na případné užití násilí. V arabském světě tohle neplatí. Problémy s pochybnou legitimitou národních států se vynořily takřka hned po jejich vzniku, respektive po rozdrobení Osmanské říše. Nově vzniklé státy byly okamžitě vystaveny útokům čtyř zcela odlišných ideologických proudů: islamistů, nacionalistů, antikolonialistů a komunistů.

Stupně ohrožení terorismem v EvropěStupně ohrožení terorismem v Evropěautor: INFO.CZ

Dvacáté stoleté přineslo v souvislosti s vývojem extremistických nadnárodních hnutí dva přelomové roky. Tím prvním byl rok 1967, v němž spojené arabské armády utrpěly drtivou porážku v šestidenní válce proti Izraeli. Spolu s ní skončila v prachu idea, že jsou Arabové schopni vést společnou akci, a enormně vzrostla nedůvěra vůči státem proklamovaným cílům. Porážka v šestidenní válce v důsledku legitimizovala ozbrojené nestátní organizace typu Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), podryla nacionalistickou rétoriku a přihrála body té islamistické, jejíž heslo „islám je cesta“ mělo čím dál větší odezvu. Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století přinesla další úpadek státní legitimity. Lesk vybojovaných nezávislostí po druhé světové válce zmatněl a přísliby státem garantovaného pokroku převálcovala krutá realita autoritářských systému.

Degenerující státy

Legitimitu států podrývala kombinace několika klíčových faktorů: veřejné zdroje nedokázaly dostatečně reagovat na exponenciální růst populace, což vedlo k úpadku veřejných služeb a celé to zastřešoval jen velice pomalý ekonomický růst. Čím slabší byla legitimita, tím silnější byla represe. Sociální nůžky se rozevíraly čím dál víc, prakticky všechny arabské země trápila nezaměstnanost a korupce na vysokých místech se stávala viditelnější. Systémy politických stran navíc v některých zemích zdegenerovaly do podoby rodinných dynastií, což legitimitu státu narušilo ještě o trochu víc.

V šedesátých letech stanul v čele egyptských Muslimských bratří Sajjid Qutb. Ten hlásal, že se islamisté nacházejí ve válečném stavu, v džihádu, a bojují nejen proti vládě, ale také proti té části populace, jež opustila islám. Muslimské bratrstvo Qutbovy stěžejní myšlenky nepřijalo, nicméně se uchytily v celé řadě militantních výhonků Bratrstva a dláždily cestu k pozdějšímu vzestupu al-Káidy a IS.

720p 360p
Proč se bát al-Káidy? Hrozí další 11. září?

Druhým klíčovým rokem byl rok 1979, v němž došlo ke čtyřem zásadním událostem, jež ovlivnily vývoj dalších událostí v blízkovýchodním regionu. Předně proběhla v Íránu islámská revoluce. Ta vedla k dramatické změně v politickém myšlení arabských ší’itů, kteří se odklonili od nacionalimu, liberalismu a levicových idejí a začali směřovat k ší’itskému, íráno-centrickému a islamistickému proudu.

V roce 1979 také došlo k sovětské invazi do Afghánistánu, jež vedla k americko-saúdské spolupráci při mobilizaci (vyzbrojení a výcviku) sunnitských džihádistů. K účasti na bojích nebyli vyzýváni jen místní, ale také Arabové, kteří do Afghánistánu skutečně odjížděli. Hornatá, divoká země zafungovala jako kotlík, v němž se tavily moderní džihádistické armády, a ze kterého vzešla al-Káida.

Saúdové procitají

V témže roce došlo také k obsazení Velké mešity v Mekce. Tuto akci provedli islamističtí povstalci, kteří hrozili, že svrhnou saúdský režim. Saúdové si v tu chvíli uvědomili, že největší hrozbu pro ně nepředstavuje ší’itský Írán, ale radikální sunnitští islamisté v jejich středu. Celá situace přiměla saúdskou vládu, aby přitvrdila a začala svou verzi islámu prosazovat mnohem urputněji jak na domácí, tak na světové půdě. Doma to znamenalo příklon k ještě silnějšímu konzervatismu a v zahraničí miliardové výdaje na výcvik imámů, financování madras (náboženských škol) a získávání vlivu a důvěryhodnosti. Sunnitské instituce, média, mešity a politická hnutí se tak čím dál víc dostávaly do sféry vlivu Saúdské Arábie.

Poslední přelomovou událostí roku 1979 se stalo podepsání mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Tím se Egypt odstavil z role vůdce arabských zemí, již plnil posledních padesát let. Napříště se měly mocenským centrem arabského světa stát státy Perského zálivu. Souvisí s tím také nárůst ceny ropy, jenž způsobil, že se ropné emiráty spolu se Saúdskou Arábií a Íránem staly nejbohatšími v regionu a Egypt definitivně sesadily z pozice nejmocnější, nejbohatší a nejvlivnější země oblasti.

Dalším, velmi důležitým rokem, byl rok 2003. Do tohoto roku operoval na jihu Libanonu Hizballáh, v Gaze Hamás a na několika dalších místech arabského světa sem tam nějaká ozbrojená skupina. Žádná z nich neměla celosvětové cíle a všechny se účastnily výhradně lokálních konfliktů. V roce 2001 se sice na mezinárodní scéně dramaticky vyloupla al-Káida (útoky z 11. září), nicméně pole její působnosti dál zůstávalo omezeno především na Afghánistán a na kmenových územích v Pákistánu. V roce 2003 došlo k invazi Spojených států do Iráku, v jejímž důsledku se země rozpadla a vznikl prostor, v němž panovalo bezvládí, kde se nedala zajistit bezpečnost a kde se rozpoutal politický konflikt, který umožnil vzestup jak sunnitských, tak ší’itských ozbrojených radikálních skupin.

Prasklá váza

Americkou invazí v roce 2003 se nevratně narušila křehká rovnováha, jež fungovala od konce druhé světové války, a ve které Irák fungoval jako nárazník Íránu. Ten nyní vycítil šanci získat větší vliv v arabské oblasti a přiživoval napětí mezi sunnity a ší’ity. To vyvolalo zděšené reakce vládců sunnitských zemí (především těch z Perského zálivu), kteří se snažili najít způsob, jak íránská chapadla zatlačit zpátky. Během následujících patnácti let si Írán udržel silné pozice v Iráku a Libanonu, nově se uchytil také v Sýrii a překvapivě skrze podporu húthíjů až v Jemenu. Protahovaná přítomnost amerických jednotek v Iráku navíc zafungovala jako živná půda pro ideologickou mobilizaci džihádistů.  

Rok 2011 byl rokem revolucí. Zkraje arabského jara se objevila jiskřička naděje, že by prodemokratická hnutí mohla úspěšně transformovat region tak, jako se to podařilo po studené válce v zemích bývalého východního bloku nebo v posledních desetiletích v Latinské Americe. Jiskřičku ale záhy spolkl ohýnek z docela jiného zdroje – to islamisté zadoufali, že by v klíčových arabských zemích mohli zvítězit Muslimští bratři a s podporou Turecka a Kataru následně zavést nový pořádek. Ale i tenhle plamínek měl být záhy uhašen. Jakés takés demokracie se dočkali pouze Tunisané. V Egyptě a Bahrajnu byly revoluční snahy rázně potlačeny kontrarevolucí a v Libyi, Jemenu a Sýrii vedly k částečnému nebo naprostému zhroucení státu a občanské válce.

Občanská válka v Sýrii má evidentní sektářskou podobu, kdy bojuje alawitský režim podporovaný ší’itským Íránem a Hizballáhem proti sunnitské většině obyvatel, za nimiž stojí Turecko a zálivové státy. Celé to tvoří ideální podhoubí pro islamistické radikály, navíc je to konflikt, do něhož se přímo i nepřímo zapojily extrémně silní vnější hráči.

Po roce 2011 došlo k prolnutí iráckého džihádu s tím syrským. Do Sýrie se expandovala al-Káida a Islámský stát v Iráku, jenž se následně přejmenoval na Islámský stát v Iráku a Sýrii. Tento přerod znamenal také rozchod s al-Káidou, jež pod různými názvy našla záchytné body mezi syrskou opozicí.

720p 360p
Vězení Islámského státu v Mosulu

Přelévání teroristů

Co tedy v kostce vede ke vzniku nadnárodních extremistických hnutí? Turkoložka Jitka Malečková v článku v Journal of Economic Perspectives hovoří o třech klíčových  faktorech: katastrofální socio-ekonomické podmínky, represivní politické praktiky a kulturní odcizení, případně marginalizace. Samozřejmě není nutné, aby byly splněny všechny podmínky a to, že v jedné zemi kombinace faktorů vedla ke vzniku extremistické organizace, nemusí nutně znamenat, že tomu tak bude i jinde.

Jako základní indicie toho, zda v té či oné zemi vznikne či začne působit některá z takových organizací, poslouží pohled na sousední státy či oblasti. Jestliže v nich již podobné hnutí funguje, je pravděpodobnost jeho přelití do dalších částí regionu podstatně vyšší. Boj s podobnými epidemiemi radikalismu obvykle vyžaduje strategii, jež obsáhne rozsáhlé oblasti. Na Blízkém východě se situace komplikuje o to víc, že zde neexistuje žádný politický, bezpečnostní nebo regionální řád, který by podobné hrozby dokázal eliminovat nebo alespoň zmírnit. Právě naopak. Ústřední mocnosti jsou zapojené do válečných konfliktů, v nichž stojí na opačných stranách. Ničemu samozřejmě neprospívá ani to, že se v názorech rozcházejí i globální hráči, jako jsou Spojené státy a Rusko, z nichž každý podporuje jiné státy případně v rámci občanských válek jiné bojující strany.

Přestože může docházet k útokům osamělých vlků a nebezpečných spících buněk, je nutné zdůraznit, že žádná nadnárodní extremistická organizace nedokázala porazit stát, jenž by se už nenacházel v rozkladu, a že ve fungujícím státě nemají podobná hnutí šanci růst a sílit. Je zjevné, že je pro posílení imunitního systému zranitelných společností naprosto nezbytné zajistit lepší ekonomické podmínky, které by vedly ke vzniku pracovních míst s odpovídajícím platovým ohodnocením, což by v důsledku umožnilo zabezpečit základní potřeby jedinců a rodin, ubytování, stravu, vzdělání a základní zdravotní péčí.

Přestože mají někteří vůdcové z tvrdého jádra radikálních skupin alternativní představy o tom, jak by se měl definovat národ, a jak by měl vypadat stát, faktem je, že většinu rekrutů do řad takových hnutí přivedla extrémní nespokojenost, případně přímé hrozby ze strany státního aparátu (chování Saddámova režimu vůči iráckým Kurdům a ší’itům; přístup k sunnitům za Málikího opět v Iráku; chování Kaddáfího k Benghází; Sálihův postoj k opozici; Asadův přístup k většině Syřanů). Snaha státu o represi opozice může situaci jen zhoršit tím, že oponenty posune do radikálních částí politického spektra a přiměje je vzít do rukou zbraně nebo je ve věznicích podrobí mučení, což k radikalizaci povede úplně stejně.

Deratizuj a vládni

Jak tedy s podobnými organizacemi naložit? Většina stávajících přístupů se, tak jako mnohdy v medicíně, soustředí pouze na odstranění následků. Často je to pochopitelné, protože je nutné řešit akutní situace, nicméně z dlouhodobé perspektivy to nic nezmění. Většina světových vůdců nemá motivaci zapojovat se do časově a diplomaticky náročných plánů, ty totiž nepřinášejí v krátké perspektivě (jednoho volebního období) žádné výsledky a je známo, že veřejnost má raději okamžité reakce na vzniklou bezpečností situaci než komplexní cíle, jejichž splnění by bylo otázkou mnoha let.

Pro deratizaci regionu od uskupení typu al-Káidy a Islámského státu je v první řadě nezbytné ukončení občanských válek a obnovení fungujících režimů v momentálně rozpadlých státech. Dalším krokem, bez nějž ke klidu v oblasti nelze dospět, je stabilizace vztahů mezi jednotlivými zeměmi. Úhelným kamenem je boj mezi Saúdskou Arábií a Íránem, jenž vypukl po roce 1979. Snížení napětí mezi těmito státy, jež by v důsledku vedlo ke stabilizaci regionu, není nijak snadný úkol a nebude jej možné splnit přes noc, ale není to nemožné.

Je to pravděpodobně největší výzva pro současnou zahraniční politiku, ale z nápravy situace by ve výsledku vytěžili úplně všichni. Veškeré strategie operující s přesvědčením, že je možné sunnitské a ší’itské radikální organizace vykořenit, aniž by předtím či zároveň s tím došlo k narovnání vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií, jsou předem odsouzeny k nezdaru.

Záruku pro likvidaci extremistů představuje kombinace lepších vlád a ekonomického růstu. Všechny arabské revoluce se točily kolem požadavků na základní politická práva a sociální spravedlnost. Zamítnutí těchto požadavků vedlo k rozkladu jednotlivých zemí a k občanským válkám. V troskách bojů mohou Arabové na čas přistoupit na autoritářské režimy, časem budou ovšem požadavky na základní prvky funkčního systému vládnutí narůstat a socioekonomické ukazatele je ještě přiživí.

Na cestě k míru a definitivní likvidaci radikálních hnutí bude tedy nutné urovnat vztahy mezi jednotlivými státy v oblasti a vypořádat se s prvky, jež nepodnítily jen protesty v roce 2011, ale také ve velkém nahrávají extremistům: strmým demografickým růstem a vysokým procentem mladých lidí v populaci v kombinaci s pomalým ekonomickým růstem, vysokou nezaměstnaností, nepříznivými přírodními podmínkami a nedostatkem vody.

Je to herkulovský úkol pro zahraniční politiku, kterého se – chtě nechtě – bude muset někdo ujmout, jinak scénu brzy přijde nějaká další mutace Islámského státu nebo al-Káidy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek