Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tragédie, která straší Italy dodnes. Neštěstí na přehradě Vajont si vyžádalo téměř 2000 životů

Tragédie, která straší Italy dodnes. Neštěstí na přehradě Vajont si vyžádalo téměř 2000 životů

Pro Italy je tragédie z přehrady v Dolomitech pomníkem, který z hlavy ani po více než padesáti letech nedokáží dostat. Vlna, která tehdy smetla několik horských městeček, je v jejich povědomí dodnes. O Vajontu se začalo znovu hodně mluvit v souvislosti se sérií zemětřesení v centrální Itálii, lidé mají obavy, aby se neopakovala stejná situace v této seismicky aktivní oblasti. Co se ale vlastně před lety stalo a šlo tomu zabránit?

Na začátku byly sny o vrcholném inženýrském díle, které vyřeší nedostatek energie v souvislosti s rostoucím průmyslem v Itálii. Elektrárenská společnost SADE (Società Adriatica Di Elettricità) přišla s projektem na vybudování sítě vzájemně propojených přehrad v Dolomitech, na kterých budou vodní elektrárny.

Geologové se vydali zkoumat terén v údolí řeky Piavy už ve dvacátých letech. Postupně vybrali údolí, která měla být zatopena ve znamení pokroku. Na závěr si nechali nejtěžší úkol. Najít místo pro vodní dílo, které bude celý projekt korunovat. Smělé plány totiž počítaly s tím, že budou jednotlivé přehrady vzájemně propojené štolami vyhloubenými pod horami a dokonce budou přečerpávat i vodu z Piavy. Jedna z hrází pak měla plnit centrální funkci, měla být místem, kde se vše propojí.

Skupina geologů vedená Giorgiem Dal Piazem tehdy vybrala údolí potoka Vajont, ležící dva kilometry nad městečkem Longarone. Realizace projektu dostala zelenou v roce 1943, na tehdejším jednání ale kvůli válce chyběla řada jejích členů, takže správně nemělo být regulérní. Následně se začalo s vyvlastňováním pozemků v údolí Vajontu a nuceným přesídlováním obyvatel vesnic, které čekalo zatopení, buď do výše položených obcí Erto a Casso nebo do Longarone pod budoucí hrází.

Od samého začátku stavby hráze, která byla ve své době s výškou 261,6 metru nejvyšší na světě a dnes jí náleží sedmé místo, provázely projekt problémy. Novinářka listu L’Unità Tina Merlinová se tak o něj začala zajímat. Zkoumáním původních geologických posudků zjistila, že se společnost SADE chystá vodní dílo realizovat navzdory nestabilnímu podloží hory Toc, na jejímž úpatí mělo ležet. Její varovné články ale nikdo nebral vážně.

Vajont
Výstavba: 1956-1960; Výška: 261,6 m; Objem nádrže: 168,7 milionů m3; Sesuv: 260 milionů m3; Rychlost sesuvu: 108 km/h; Oběti: 1917

V roce 1959 pak na sebe příroda poprvé upozornila, a to na horské přehradě Pontesei, která leží v údolí na opačné straně Longarone. Voda podmáčela břeh tak, že sjel do nádrže. Následná vlna smetla muže, který projížděl po hrázi na kole, a přepadla do údolí. Stavební práce na protější straně údolí Piavy to ale nezastavilo a Merlinová, která o neštěstí na Pontesei informovala, musela k soudu kvůli šíření poplašné zprávy.

O rok později tak slavnostně začalo napouštění Vajontu, jehož kapacita se od prvotního plánu postupně trojnásobně navýšila. O osm měsíců později se na úpatí hory Toc objevily první trhliny, které se rychle rozšiřovaly. SADE navíc provedla protiprávně několik testů vodního díla, v rámci kterých manipulovala s výší hladiny. Podle toho, jak klesala nebo se naopak zvyšovala, klesal a stoupal také tlak, který voda vyvíjela na horu Toc.

Netrvalo dlouho a lidská činnost vyprovokovala první sesuv, po kterém se navíc na úbočí Tocu objevila další trhlina. Geologové se rozdělili na dvě skupiny. Giorgio Dal Piaz s Francescem Pentou, kteří pracovali pro SADE, si nepřipouštěli, že by mohlo dojít k dalšímu sesuvu. V teoretické rovině pak byli ochotni uvažovat o tom, že by do přehradního jezera mohlo spadnout 40 milionů m3 zeminy. Jejich oponenti varovali, že by to mohl být až pětinásobek.

Společnost SADE se rozhodla pracovat s verzí svých lidí, která pro ni byla výhodnější. Pro jistotu ale zahájila hloubení tunelu, který by umožnil fungování elektrárny na přehradě, i kdyby ji velký sesuv rozdělil na dvě části. Ve stejné době se v Itálii chystalo zestátnění elektrárenských společností, které měla zaštítit nově vzniklá státní firma ENEL. Stát měl současně převzít i přehradu Vajont, aby se tak ale stalo a SADE dostala za vodní dílo zaplaceno, bylo potřeba provést poslední test – napustit nádrž do úrovně 715 metrů nad mořem. Komise geologů přitom dříve upozorňovala, že nebezpečí nehrozí pouze v případě, kdy se bude voda v jezeře držet do výšky 700 nadmořských metrů.

Navzdory protestům starostů obcí ležících v blízkosti nádrže se začalo od dubna 1963 s napouštěním na úroveň požadovanou testem. Příroda se ozvala prakticky okamžitě. Dva kilometry dlouhá puklina na hoře Toc se začala opět rozšiřovat, podle svého tvaru se dočkala přezdívky „velké M.“ Když byla hladina ve výšce 710 metrů nad mořem, zasáhlo oblast zemětřesení o síle 4 stupně Richterovy škály, které poškodilo část domů v přilehlých obcích.

Elektrárenská společnost se ocitla v patové situaci. Nepřipadalo v úvahu dál přehradu napouštět, jelikož by došlo k ještě většímu podmáčení nestabilního svahu. Masivní upouštění, pro které se ale rozhodla, ale bylo také chybným rozhodnutím. Voda svým tlakem pomáhala zadržovat postup sesuvu.

Devátého října 1963 došlo k tragédii, ke které se schylovalo od samého začátku. V průběhu dne se na levé straně jen kousek od velína hráze objevila nová trhlina, která se za čtyři hodiny rozšířila na metr. Z nitra hory Toc se začalo ozývat hlasité dunění. Hrázný několikrát kontaktoval vedení elektrárenské společnosti, které ale odmítlo vydat pokyny k evakuaci obcí pod přehradou.

9. října 1963.9. října 1963.autor: INFO.CZ

Ve 22:39 sjel podmáčený svah do přehradního jezera, sesuv o objemu 260 milionů m3 zeminy překonal i nejčernější odhady geologů. Vlna o výšce 250 metrů nejprve smetla obce Erto a Casso, které ležely vysoko nad nádrží, a následně přepadla přes korunu hráze do údolí. Obyvatelé Longarone o dění dva kilometry nad nimi nic netušili a sledovali v místních barech fotbal, když udeřila devadesát metrů vysoká vodní masa.

Jen několik z nich se zachránilo na protějším svahu, ostatní vzala voda s sebou, stejně jako řadu dalších obcí níž po proudu Piavy. Hladina byla vzedmutá o dva metry ještě v Benátkách, ležících sto kilometrů od Vajontu. Následující ráno ukázalo tragédii v její plné velikosti. Tam, kde stávala městečka a vesnice, zůstala jen ohlazená místa v písku. Z téměř dvou tisíc obětí se polovina nikdy nenašla. Stát zůstala jen hráz přehradního jezera, vrcholné inženýrské dílo, které dodnes neštěstí připomíná.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek