Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Trnitá cesta k vlastnímu státu. Tyto překážky by Kurdům mohly zhatit plány na nezávislost

Trnitá cesta k vlastnímu státu. Tyto překážky by Kurdům mohly zhatit plány na nezávislost

Jablka z Íránu, broskve a vejce z Turecka a granátová jablíčka z egyptských keřů. Trh v milionovém hlavním městě iráckého Kurdistánu Abrílu, je zrcadlem blízkovýchodního propojení, lokální globalizace. Nabízené cigarety z Jižní Koreje, oblečení z Číny a investice z Ruska obrázek zásadního propojení území s okolním světem jenom podtrhují. Tyto každodenní projevy volného obchodu však paradoxně již brzy mohou vzít za své - a na vině je referendum o vyhlášení samostatnosti. Pokud by Kurdové po velmi hlasitém „Ano“ v referendu opravdu k formálnímu vyhlášení nezávislosti na Iráku přikročili, okolní státy, zejména Turecko s Irákem, by jejich ekonomiku patrně nechali vykrvácet. 

Výsledky kurdského referenda jsou jednoznačné. Necelých 92 procent z 3,5 milionu hlasujících Kurdů si přeje vytvoření vlastního státu. Výsledek plebiscitu není zarážející, národ po svém státu touží od konce první světové války, přičemž intenzitu této touhy ještě umocnila zvěrstva Saddáma Husajna, který Kurdy systematicky likvidoval chemickými zbraněmi - zahynulo jich během jeho hrůzovlády na 200 tisíc. Ztotožnění se s jejich snem není problém, jsou to politické a ekonomické implikace, které činí skutečně nezávislý Kurdistán neprůchozím. Alespoň prozatím. 

Problémy nastávají vždy, když se iluze začnou převádět do reality všedních dní, a je třeba, aby si Kurdové dali dvě a dvě dohromady. Zásadním faktorem, od kterého se odvíjí několik skutečností je, že ekonomika iráckých Kurdů je naprosto závislá na ropě. Ta do rozpočtu přispívá z 90 procent, jinými slovy: Pokud nebude ropa, bude problém. 

Samotný fakt závislosti na nerostné surovině je problematický – historie nás učí, že státy závislé na přírodním bohatství, zejména právě na ropě, zemním plynu či diamantech jsou lenivé, zkorumpované a neefektivní. Hojně si platí svůj přebujelý státní sektor, loajalitu lidí si kupují štědrými sociálními dávkami, a na oplátku žádají, aby občané do politiky nezasahovali. Soukromé podnikání, invence, konkurenceschopnost a další přirozené aspekty standardních tržních ekonomik povětšinou absentují. Příkladem budiž Venezuela, některé emiráty Arabského poloostrova či právě Irák. Je proto třeba zmínit, že takovýto ekonomický model je neefektivní a dlouhodobě neudržitelný, a to i s přihlédnutím ke světovému výhledu snižování závislosti na ropě.

Mnohem zásadnějším problém je, že denních 600 tisíc barelů ropy (podobné množství, jaké vyprodukuje například Ekvádor, který je zastoupený v kartelu OPEC), vede přes Turecko. To se snaží krotit separatistické tendence vlastní kurdské menšiny a nějaké vyhlášení samostatnosti v sousedním Iráku mu není vůbec po chuti. Je proto hypoteticky možné i pravděpodobné, že zemi by stačilo jen zavřít jeden kohout a kurdská ropa by se na světové trhy jednoduše nedostávala. To by mělo drastický vliv na státní příjmy i na reálnou ekonomiku nově samostatného státu.

„Skutečně, ropa je hlavním zdrojem příjmů v regionu a zisk z jejího prodeje padá ke Kurdům. Ale jejich ekonomika závisí na jednom ropovodu, který dostává tuto ropu na mezinárodní trh a tento ropovod jde skrze Turecko. Když ho zastavíte, celá ekonomika Kurdů skončí,“ vysvětluje pro server the Atlantic Bilal Wahab, analytik Washingtonova institutu pro blízkovýchodní studia.

A Turecko si je své pozice dobře vědomé. „Kohoutek je v našich rukou, když ho zavřeme, je konec,“ vzkazuje turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Ropa je však jenom jeden díl skládačky. Stejně, jako by byl nový kurdský stát závislý na tom dostat ropu ze svého území pryč, bylo by pro něj podstatné i to, aby mnoho věcí na své území dostal. Například potraviny. Pokud by Turecko s Irákem uzavřely své hranice, zásobování země by se ocitlo ve velkých problémech - a s ním i pět milionů Kurdů, kteří nyní v iráckém Kurdistánu žijí. Podobné faktické situaci sice nyní úspěšně čelí blízkovýchodní Katar, nicméně ten je na rozdíl od Kurdistánu nejbohatší stát světa.

Přesto se však najde mnoho těch, kteří věří, že každá překážka se dá přeskočit či alespoň s trochou štěstí přelézt. Kurdové opojení vidinou vlastního státu argumentují, že do jejich nalezišť ropy a zemního plynu, a plánovaného plynovodu nedávno investovala ruská státní společnost Rosněfť miliardu dolarů a že ruské obchodní zájmy v oblasti jsou prý dostatečnou zárukou, že si Turci nedovolí přistoupit k jakýmkoliv kontroverzním krokům.

Podobnou porci víry vkládají Kurdové i v to, že by je nepostihla mezinárodní potravinová blokáda. „Turecko by bylo samo proti sobě, kdyby k nám přestalo dovážet potraviny. Denně sem vyvezou zboží tisíce kamionů a mají z toho spoustu peněz,“ argumentují Kurdové. Je dost dobře možné, že mají pravdu. Na druhé straně turecký prezident již dříve dokázal, že je ochoten obětovat ekonomické zájmy pro politické účely. A separatistická komunita Kurdů na jeho vlastním území je v žebříčku jeho politických priorit pořádně vysoko.

Je rovněž možné odhlédnout od ideálů a zcela pragmaticky se ptát, zda by Kurdové kromě pocitu vlastního státu získali i nějaké další výhody oproti současnému stavu. Irácký Kurdistán totiž už de facto samostatný je – a to od operace Pouštní bouře, kdy Američané vyhlásili bezletovou zónu od 38 rovnoběžky na sever, což znamenalo, že Sadám Husajn nemohl do kurdských záležitostí zasahovat. Od roku 1991 se tak tento stát – nestát již vyvíjel v podstatě samostatně.

„Kurdistán je de facto samostatný, jen si tak nemůže říkat,“ vysvětluje pro Info.cz bývalý český velvyslanec v Turecku Tomáš Laně. Uvádí přitom příklad Tchaj-wanu, který je de facto zcela nezávislou zemí a navíc ještě hospodářsky vyspělou. Ani on však nemůže oficiálně vyhlásit samostatnost, protože by to Čína nedovolila.

Sečteno, podtrženo, je pravděpodobné, že referendum Kurdů zůstane tím, čím ve skutečnosti i je. Nezávazným snem, který trvá od konce první světové války, ale k němuž stále ještě vede trnitá cesta.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek