Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Uprchlíci přicházejí po setmění. Exkluzivní reportáž INFO.CZ z francouzsko-italské hranice

Uprchlíci přicházejí po setmění. Exkluzivní reportáž INFO.CZ z francouzsko-italské hranice

Ve francouzském Mentonu na Azurovém pobřeží právě vrcholí slavnosti citrónů. Kolem deváté hodiny večer místní zajištění důchodci a američtí turisté usedají na terasy restaurací a objednávají si limoncello. Jen o několik kilometrů dál lidé vítají noc z jiného důvodu. Setmění nabízí mnohem větší šanci překročit italsko-francouzskou hranici, která je v posledních měsících střežená bedlivěji než kdy dřív. 

„Kontroly posílily po útoku v Nice, hlídáme dva hraniční přechody. Kolegy máme taky na dálnici a vlakové stanici. Celou hranici samozřejmě ohlídat nemůžeme,” říká velitel četníků na hraničním přechodu v Mentonu. „Jsme tu hned u moře, tak máme celkem klid.”

Jeho „klid” naruší dva kolegové, kteří se vynoří ze tmy s čelovkami. Nejsou sami. Vedou chlapce, podle vzhledu kolem dvaceti let. „To už je dneska několikátý, víc nemůžu komentovat.” Kluk v beranici a teplákách vyndavá z kapsy zmačkaný papír. Policie zaznamená jeho údaje a odváží ho na druhou stanici, kde se rozhodne o jeho budoucnosti. Jeho šance dostat se do Francie velké nejsou. Návratem do Itálie končí 70 procent pokusů o překročení hranic.

Mentonské odstíny strachu

„Jen ať to hlídají, už máme celé migrace dost. Každá země se musí postarat v první řadě o svoje lidi. Nechci, aby mi Brusel diktoval, jak mám pracovat, a nechci, aby mi sem courali lidi, co berou naše dávky,” komentuje situaci rybář, který stejně jako policisté na hranicích čeká na svůj úlovek.

Ne všichni obyvatelé Mentonu ale vidí situaci černobíle. Třeba řezník Thomas, který skupiny migrantů vídá denně kolem páté ráno, když vyráží do práce, říká: „Když je vidím, jak jdou zmrzlí v pantoflích, tak mi je jich líto. Zároveň jsme třeba v létě byli na pláži a najednou vidíme davy migrantů, jak běží směrem k nám. Bylo to krátce po Nice, tak jsme se lekli, že to je další atentát. Byl to ten případ, kdy se asi dvě stovky z nich dostali do Francie tak, že šplhali přes skály a hranice pak přeplavali. To jsme se báli.”

Strach mentonských má několik podob. Jedni se bojí případné infiltrace teroristů mezi migranty. Druzí by příchozím rádi pomohli, obávají se ale případného postihu. „Když v televizi vidíte všechny ty procesy s lidmi z okolí, co jsou solidární, tak se vůbec neodvážím pomoci, i když bych chtěla,” říká šedesátiletá Perrine.

Ze strachu těží v první řadě politici. A dělají to chytře. Například Marine Le Penová si udělala výlet do jižní Francie před dvěma týdny. Nejdřív se zastavila na Anglické promenádě v Nice a odtud zamířila rovnou do Mentonu podpořit policisty na hranicích. Kritici ji viní z toho, že tak vytváří pomyslné rovnítko mezi teroristy a migranty.

„Pokud nedokážeme bránit hranice, nedokážeme bránit francouzský lid,” řekla při své návštěvě. Její strana má v regionu tradičně silnou podporu. Thomas k tomu dodává: „Přijde mi to trochu ironie, všichni tady mají v domech sofistikované bezpečnostní systémy, všude jsou navíc kamery, takže si nedokážu představit, že by jim nějaký chudák z Afriky mohl nějak uškodit.”

Na druhé straně

V Mentonu migranti v podstatě vidět nejsou. Komu se podaří překročit hranice, snaží se odjet co nejrychleji do Nice nebo do Marseille. Anebo se Mentonu vyhne úplně a do Francie se snaží dostat přes okolní divoké kopce a údolí. Jiný obrázek nabízí první město a první vlaková stanice za hranicemi – italské Vintimille. Nachází se v něm uprchlický tábor, kterému se přezdívá nové Calais. Desítky migrantů se přes den potulují i v centru města. Mezi třicítkou lidí na nádraží je i Ibrahim z Mali.

„Vlakem jsem to zkoušel už pětkrát. Dneska to zkusím zas. Je to o náhodě. Můžeš se schovat na záchodě, ale někdy tě najdou. Tak tě vyhoděj a jdeš těch deset kiláků zpátky.” Do Francie chce hlavně kvůli práci a jazyku. „V Itálii není práce a já mám řidičák, tak bych si snad ve Francii něco našel.” Podle jeho kamaráda je zase Francie méně rasistická a Afričané si tam snáze najdou svou komunitu.

Za prací do Francie vyrazila i šestice mladých Alžířanů. „Sehnali jsme si loď a vyrazili. Bylo to dobrodružství, dvakrát jsme na moři u Sardinie ztratili signál. Teď to zkusíme společně pěšky přes hory do Francie, mohli bychom si i někoho zaplatit, ale na to nemáme.” Spolu s dalšími muži zatím přespávají v okolí nádraží. „Italové už nás asi mají dost, ale Francouzi jsou hodní, každý večer nám vozí jídlo,” říkají.

Táboru ve Vintimille dochází kapacita, na koho se nedostane, zabíjí čas na nádraží, v městském parku nebo na pláži. Mezi třemi skupinami na břehu moře to vře. Jeden z mladých mužů bere do ruky klacek, druhý kámen. Prostředník je nakonec odtrhne od sebe a k vážnějšímu konfliktu nedojde. „A tak je to tady pořád, ale co s tím máme dělat?” komentuje situaci majitel přilehlé pizzerie.

Spory o kontroly

Vintimille-Menton, běžně jedna stanice vlakem. Už několik měsíců s mezistanicí Menton Garavan. Do vagónu nastoupí desítka policistů, kontroluje doklady všem cestujícím tmavší pleti a prohledává záchod i prostor pod sedačkami. Pasažéry bez patřičných dokumentů pak odvádí na stanici. Postup, který ale podle nedávné zprávy Amnesty International ne vždy probíhá legálně.

Zadrženým jsou podle ní často odepřena základní práva – třeba na tlumočníka. Organizace také podezírá úřady, že migranty často vyhostí rychleji, než je ve skutečnosti možné detailně prozkoumat jejich záznamy. Ještě vážnější obvinění přednesla Amnesty International ohledně situace opuštěných dětí. Podle zákona se o ně musí Francie postarat, jakmile se bez doprovodu ocitnou na francouzské půdě. Podle AI se tak ale často neděje, děti jsou posílány zpátky do Itálie, odkud se znovu vydávají do Francie a začarovaný kruh nikdy nekončí. Policie to popírá.

Neziskové organizace upozorňují i na další problémy. Třeba na absenci přijímacího centra v Mentonu. Apelují také na to, že s přísnějšími kontrolami na hranicích se migranti vystavují čím dál většímu nebezpečí. Na začátku února přišel o život muž, který se rozhodl vydat do Francie železničním tunelem, minulý pátek se zase na střeše vlaku našlo ohořelé tělo, patřící nejspíš jednomu z migrantů. Cesty za francouzským snem tak mají za poslední rok celkem sedm obětí. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek