Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Uřezané hlavy příbuzných, pálení zaživa. Mučení Islámského státu z vězňů vysávalo vůli žít

Nelidské metody výslechu a mučení natolik brutální, že smrt byla vítaným vysvobozením. Vězni teroristické organizace před svou popravou často zažívali pravidelné bití, uštipování částí těla, zapalování a lámání kostí či páteře. Když fyzické bití na chvíli přestalo, začalo mučení psychické. Zajatce hodili v bezvědomí do jejich cel, když se probrali, ve druhém rohu malé cely byly uříznuté hlavy jejich rodinných příslušníků. Poprava vězňů před novými zajatci byla běžná forma nátlaku. Zpráva Mezinárodního centra pro studium násilného extremismu (ICSVE) popisuje, jakým očistcem si museli vězni Islámského státu (IS) projít. 

„Cestou do Rakky nás asi 20 metrů před zátarasem zastavil voják Islámského státu,“ popisuje začátek svého únosu Asaad Almohammad, bývalý zajatec Islámského státu. „V mikrobusu nás bylo devět, vybrali si ale jenom mě. Ostatní poslali zpět do vozidla, poslechli bez debat. Já jsem stál před zátarasem, nevěděl jsem, co bude dál. Bál jsem se zeptat, bál jsem se na ně jen pohledět. Najednou přišla silná rána, jeden z nich mě udeřil pažbou pušky do čelisti. Upadl jsem. Kolem mě se vyrojili další vojáci Islámského státu a začali mě kopat,“ vybavuje si detaily únosu Almohammad. „Do hlavy ne,“ řval na své kopající podřízené velitel IS.

Typický scénář mnoha únosů, tvrdí centrum ICSVE. Islámský stát rád a s chutí používal co nejvíce násilí. Podroboval si tak obyvatelstvo, vynucoval poslušnost. Takové proto byly i únosy. Často se odehrávaly na veřejnosti, za bílého dne. Oběť byla zbita do bezvědomí, pak ji odvezli k výslechu.

Think-tank popsal i členění policie Islámského státu. Zatýkat v rámci organizace měla právo islamistická policie, která dohlížela na dodržování islámu, a  mravnostní policie. Obě pak podléhaly zpravodajské síti Emni, která však měla rovněž vlastní policejní jednotky. Dále se policie členila na přepadové jednotky, které unášely cizince, a vojenskou policii, která byla obrácena dovnitř IS.

„Zavázali nám oči páskami a spoutali ruce,“ popisuje své zatčení bývalý vězeň IS. „Na nic se neptali, neřekli, z čeho nás viní. Jen mě a další dva kolegy naložili do automobilu a odvezli. Jeli jsme asi hodinu, často zatáčeli. Pak nás přivedli do místnosti, oči stále zavázané. Slyšeli jsme bití, řev. Pak jsem uslyšel křičet svého kolegu. ‘Nejsme kriminálníci,’ řval, když ho bili. Pak přišli ke mně, mlátili mě tyčemi a hadicemi. Vykřikoval jsem to samé,“ vzpomíná zajatec. Tato fáze trvala asi čtyři hodiny.

„Pak nás vzali do jiné místnosti, na samotku, která byla velká 1x1.5 metru a byl tam záchod. Po pěti dnech na samotce, kdy mi neřekli ani slovo, jsem šel před vyšetřovacího úředníka. Když mi sundali pásku z očí, viděl jsem věci, na které do konce života nezapomenu. V pološeru byl na podlaze byl muž, téměř ubitý. Vypadal, jako by ho před chvílí střelili do ramene. Ještě nebyl mrtvý, otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. Muž vedle něj měl svázané ruce a nohy, seděl zkrouceně na železné židli. Vypadal, že mu zlomili záda a měl popáleniny na prsou a na břiše. Nevěděl jsem, jestli byl v bezvědomí, nebo už mrtvý. Poslední muž ale ještě vnímal. Byl ale pověšený za ruce ke kovovému žebříku u stropu, marně se snažil palci na nohou dotknout země,“ popisoval apokalyptický výjev Almohammad.

Organizace ICSVE díky více než sedmi desítkám hloubkových rozhovorů s uprchlíky a přeživšími vězni získala dobrou představu o technikách, které Islámský stát používal k mučení svých zajatců. Nakonec think-tank identifikoval sedm základních druhů fyzického mučení, které policie Islámského státu používala: bičování, polití benzínem a zapálení, metody létající koberec, duch, německá židle, štípač a pneumatika.

Bývalý zajatec Islámského státu ze Syrské svobodné armády myslel, že jenom blafují. „Když mě polili od hlavy dolů benzínem, nevěřil jsem, že mě zapálí. Řekli mi, abych se přiznal, nebo škrtnou. Já jsem si byl ale jistý, že mě jenom chtějí vystrašit. Další, co si pamatuji je, jak probudil v nemocnici s popáleninami,“ uvádí bývalý zajatec.

Mučení „duch“ spočívalo v zavěšení zajatce za ruce na strop cely, a ponechání ho svému osudu. Často takto visel několik dní, kdy za ním chodili dozorci a buď jej bili, nebo do něj pouštěli elektrický proud. Létající koberec pak bylo důmyslné zařízení dvou desek, ke kterým zajatce připoutali a poté je začali proti sobě sklánět do písmena „V“. Člověk připoutaný na desky tak měl brzy své nohy u hlavy; často se mu během tohoto mučení nevratně poškodila páteř. A německá židle je mučící zařízení, které spočívá ve zkroucení polohy člověka na židli a jeho následném bití. Páteř zajatce to rovněž často nevydrží a praskne. 

Policie Islámského státu se však neomezovala pouze na fyzické mučení. Vždy, když je unavilo mlácení do bezbranných zajatců, vystavili je hrůzám psychického teroru. 

„Během měsíce ve vězení Islámský stát zabil 13 zajatců jenom proto, aby nás vyděsil a přinutil spolupracovat,“ vzpomíná bývalý vězeň Abu Valid. Mezi další metody organizace patřilo, že ženy přes noc umístili do klecí na hřbitovy a masové hroby. Ráno byly napůl šílené.

„Z výslechu přivedli jednu z žen zpět do její cely, byla v bezvědomí. Přišla za ní dozorkyně, nesla v ruce koš, kde byly odříznuté hlavy. Jednu z těch hlav dala k ženě do místnosti. Když se vězeňkyně probudila, poznala ji. Byl to její bratr,“ vzpomíná Almohammad.

Po procesu výslechů následuje šetření u soudce. Ti, nad nimiž je vynesen ortel smrti, jsou odesláni rovnou na popraviště, očištění pak míří do společných cel. Psychický a fyzický nátlak ale nepoleví ani nyní.

Islámský stát s nimi začíná však pomalu vyjednávat podmínky jejich propuštění. Aby k němu skutečně došlo, musejí se zajatci buď vyplatit, nebo pokud mají nějaké specifické dovednosti, které se Islámskému státu hodí, musejí jim je po určitou dobu poskytnout.

„Soudce mi řekl, že pro mě má dobrou zprávu, že mě propustí. Dodal, abych zavolal své rodině, aby přinesli 500 tisíc syrských liber (asi tisíc dolarů). Odvětil jsem, že tolik peněz má rodina nemá. Vždyť já jsem byl ten, kdo domů nosil peníze. Soudce na to řekl, že je ještě jedna možnost. Díky své znalosti účetnictví bych mohl být údajně poctěn tím, že bych pro Islámský stát v tomto oboru pracoval. Souhlasil jsem. Poté, co jsem ale přišel na místo působnosti, se můj stav zhoršil. Já jsem tak dostal povolení cestovat, odjel jsem do nemocnice a nakonec jsem uprchnul,“ zakončuje svůj příběh Almohammad.

Ty, kdo se ani nevykoupí, ani nenabídnou Islámskému státu specifické schopnosti, se organizace snaží přesvědčit, aby se stali sebevražednými atentátníky.

„Odmítnul jsem zaplatit a neměl jsem schopnosti, které by shledali užitečné. Chtěli proto po mě, abych se stal mučedníkem. Věděli, že umím řídit, chtěli, abych jen vzal auto a dojel z místa A do místa B. Odmítnul jsem. Začali mě bít a mlátit. Vyhrožovali, že mě zabijí. Tento scénář se den co den opakoval po celé tři měsíce. Nakonec mě ale pustili na svobodu,“ uzavírá nejmenovaný zajatec.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek