Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ztracené naděje bývalých dětských vojáků. Zažili zvěrstva, teď je hlad žene ze škol zpět ke zbraním

Ztracené naděje bývalých dětských vojáků. Zažili zvěrstva, teď je hlad žene ze škol zpět ke zbraním

„Poprvé jsem držel v ruce pušku v jedenácti nebo ve dvanácti letech,“ vzpomíná nyní Babacho Mama, bývalý dětský voják z Jižního Súdánu. Vybavuje si, že když ze svého kalašnikova poprvé vystřelil, zpětný ráz ho uhodil do kostnatého ramene takovou silou, že tam měl ještě několik dní pořádnou modřinu. Pamatuje si na štiplavý zápach střelného prachu, který ho udeřil do nosu. „Tak, a teď jsi voják,“ řekl mu tehdy jeho velitel. Před dvěma roky díky Organizaci spojených národů Babacho svou vojenskou 'kariéru' ukončil a vyměnil pušku AK-47 za sešit a pero. Nyní však získává pocit, že to nebyl nejvýhodnější obchod jeho života. 

Matce prořízli hrdlo, jeho otce střelili vojáci nepřátelského etnika přímo do hrudi. Babacho Mama neměl šťastný start do života. Nadto neměl ani žádné příbuzné, kteří by se o něj postarali a kteří by ho ochránili před zlým osudem. Do školy nechodil stejně jako většina okolních dětí. Zbyl mu jen společností posilovaný pocit, že musí pomstít své rodiče. Neváhal dlouho: „Chci se k vám přidat,“ řekl pohlavárům místní milice. 

Súdánské chorály

První týdny se jen učil 'chorály', které si místní vojáci zpívali za pochodu. Vzpomíná na ně dodnes. „Nepřítel znásilňuje naše ženy, deset mužů na jednu,“ vybavuje se mu jeden z nápěvů. „Granáty mám připraveny a na boj jsem připraven,“ vybroukává další rým pro deník Washington Post, kterému svěřil svůj příběh.

„Můj starý život?“ ptá se nyní s nevyřčenou otázkou, zda jej skutečně někdo chce poslouchat. „Přibližně čtyři roky guerillových bojů. Když jsem poprvé viděl mrtvé tělo svého kamaráda, pozvracel jsem se. I z toho puchu, který z něj vycházel,“ líčí nyní. Vzpomíná i na to, jak bojoval nonstop několik dní v kuse, jak se poté v křečích zhroutil.

Nyní je Babachovi 16 let. Nebo 17 či 18, maximálně 19, říká. Věk pro něj nikdy nebyl podstatný. Je to jen číslo, to, co se v boji počítalo, bylo umění přežít.

1080p 720p 360p
Chirurg Lékařů bez hranic Tomáš Šebek má s Jižním Súdánem osobní zkušenost. Před časem byl hostem Pavla Štrunce.

Příliš mnoho válek

Súdán zažil na jednu zemi snad až příliš mnoho konfliktů. Dvacet let trvající válka mezi severem a jihem vyústila v roce 2011 ve vznik současného Jižního Súdánu. Všichni si tehdy oddechli, že válčení je konečně u konce. Tisíce dětských vojáků z obou stran tehdy složily zbraně a měly naději na alespoň kousek normálního dětství.

Jenže o dva roky později, v prosinci roku 2013 v Jižním Súdánu vypukla občanská etnická válka, která i přes krátké intermezzo v podobě příměří z roku 2015 trvá dodnes. Aktuální bilance? Asi 300 tisíc obětí a 3,5 milionu lidí, kteří byli vyhnaní z domova. Podle odhadů jsou až 86 procent z nich ženy a děti.

Babacho svou dráhu bojovníka ukončil v roce 2015, když se organizace UNICEF v rámci příměří zasadila za propuštění téměř osmnácti stovek dětských vojáků. „Náš cíl byl reintegovat tyto děti do jejich komunit a dát jim naději na budoucnost, která už nebude mít s ozbrojenými skupinami nic společného,“ tvrdí organizace. 

Noční můra

Jenže tento cíl je nakonec obtížnější, než se původně zdálo. „Sen, který jsme původně pro tyto dětské vojáky sdíleli, se změnil v noční můru,“ reagoval ředitel programu UNICEF Justin Forsyth na zprávu, že od ledna letošního roku bylo vojenskými složkami rekrutováno opět asi 650 dětských vojáků. 

Návrat ke zbraním ale zvažuje i Babacho. Ač jeden z nejpilnějších studentů, přemýšlí, že se opět k vojákům přidá. Tvrdí, že rozvojový program jej zklamal, škola sotva funguje. Učitel přichází o hodinu později, ve škole zůstává jen na chvíli, asi třicet minut – od vlády nedostal plat již několik měsíců, nemá motivaci děti něco naučit. 

Situaci ještě podstatně zhoršuje všudypřítomný hladomor. Podle sociálních pracovníků čas od času některý z hochů omdlí ve škole hladem. „Na dva dny mám jenom jedno hlavní jídlo,“ říká Babacho. „V kasárnách bych alespoň neměl o jídlo nouzi. Co byste dělali na mém místě,“ ptá se mladík.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek