Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Na sídliště se při volbách zapomnělo, říká bývalý francouzský boxer, který pracuje jako sociální pracovník

Na sídliště se při volbách zapomnělo, říká bývalý francouzský boxer, který pracuje jako sociální pracovník

Čtyřicetiletý Youssouf Djibaba byl osmkrát šampionem Francie v boxu. V roce 2008 skončil s kariérou a boxerské rukavice vyměnil za psací pero. V roce 2014 mu vyšla kniha Comme des rois, která popisuje život na sídlišti La Castellane, kde vyrůstal. Už dvacet let zároveň pracuje s problematickou mládeží.

Kdo je favoritem voleb na francouzských sídlištích?

Podle mě nikdo. Slyšeli jste, že by se někdo ve svém programu zaměřil na tyto oblasti? Já teda ne. Na sídliště se zase tak trochu zapomnělo.

Takže jsou tam volby lidem ukradené?

To určitě ne, mluví se o nich hodně, ale lidé v žádném z kandidátů nevidí někoho, kdo by je mohl reprezentovat. Výsledkem podle mě bude, že většina proto k volbám vůbec nepůjde.

Objevilo se ale několik článků, že v těchto čtvrtích roste podpora Národní fronty, jak si to vysvětlit?

Tady je potřeba si uvědomit dvě věci. Třeba tady v Marseille jsou volební okrsky rozdělené tak, že sídliště spadá do stejného rajónu jako přilehlá rezidenční čtvrť. Je pak jasné, že když lidi ze sídliště volit nejdou, v průzkumech vítězí hlas dalších obyvatel, kteří volí třeba Front National. Zároveň i já znám několik lidí ze starších generací přistěhovalců, kteří budou volit Marine Le Pen. Jsou zklamaní, že za léta, co jsou ve Francii, se jejich situace nelepší, a tak uvěřili jejím slovům o radikální změně.

Kniha Youssoufa DjibabyKniha Youssoufa Djibabyautor: archiv

Jaká řešení vlastně od politiků čekají ?

Kdybych znal řešení, tak bych mohl být prezidentem třeba já. Jednoduché řešení neexistuje. Myslím, že lidé čekají úplně základní věci, někoho, kdo se o ně bude zajímat, dá jim práci a tím pádem peníze. Pro nás jako sociální pracovníky, je pak naprosto nezbytné, aby daný kandidát podporoval sociální programy, neziskový sektor a školství. Bez dotací jsme úplně vyřízení. Z tohoto důvodu se vítězství pravicových kandidátů dost bojím.

V čem přesně spočívá vaše práce sociálního pracovníka ?

Pracuji v centru, kterému se říká EPE. Je to zařízení pro mládež od 14 do 18 let, která spáchá drobný přestupek. Je to vlastně první fáze. Něco ukradneš a soud tě pošle na šest měsíců k nám. Snažíme se každému vytvořit projekt, ať už to je zlepšení vztahů s rodinou, vzdělání, zájmová aktivita a podobně. Cílem je také prevence, aby po opuštění programu nedošlo k recidivě.

A nedochází ?

Záleží případ od případu. Většina kluků, co se k nám dostanou, je zapojená do drogových obchodů. Někdy je dost těžké jim vysvětlit, že se jim víc vyplatí chodit k nám, vzdělávat se a mít podporu 300 EUR měsíčně, když pak vidí, že i mladší kluci ze sídliště si vydělají prodejem drog 120 EUR, ale za den. Snažím se jim vštěpit, že peníze nejsou všechno, je už pak na nich, co si z toho vezmou. Některým pomůže až elektrošok, kvůli kterému přestanou. Může to být pobyt ve vězení, nebo manželství. Tím teda nechci srovnávat manželství s vězením…

Pomáhá vám při práci, že jste známý boxer?

Moc nemám rád, když mě dávají za nějaký ukázkový příklad. Nikdy to nikomu nezdůrazňuju a snažím se s nimi pracovat spíš na základě přirozeného kontaktu. Já jsem měl obrovské štěstí na rodinu, můj otec, který přišel do Francie v 70. letech z Komorů, byl nesmírně pracovitý a odmala mě a mým šesti sourozencům vštěpoval základní hodnoty. Bylo pro mě proto automatické sportovat a pomáhat ostatním. Ale každý takové štěstí mít nemusí. Když není základ v rodině, ani ve společnosti, lehce se pak můžou cítit zavržení a mít pocit, že jedině rychlé nabití peněz jim zajistí lepší život. Oni nemají nic, koupit si značkové oblečení a drahý telefon je pro ně proto jediný způsob, jak dát najevo svou existenci. A když na to nemají, tak se na to snaží sehnat peníze nejsnazší cestou, to znamená začnou krást nebo prodávat drogy.

O svém dospívání na sídlišti jste napsal román Comme des rois, jak se z boxera stane spisovatel?

Sedm let jsem boxoval na špičkové úrovni, většinu času jsem trávil po hotelech. Na televizi se nedívám, číst mě nebavilo, strašně jsem se nudil. A tak jsem začal psát. Pak si to přečetl můj bratr a řekl, ať zkusím napsat knihu. Já mám problém, že jsem hrozný kliďas, nedokážu se pořádně vynervovat. Nejsem typ boxera, co si před zápasem nervózně hryže rty, spíš mě odreagovalo si někde sednout do kouta a psát.

Četli vaši knihu lidé ze sídliště?

Pár známých si ji přečetlo. Jeden kamarád mi kvůli tomu volal z vězení, že mi gratuluje. Těžko se to popisuje, ale ať už je situace na některých sídlištích jakákoliv, tak tam panuje často neuvěřitelná solidarita. Vyrůstal jsem v prostředí, kde spousta mých kamarádů jela v drogových obchodech. Říkal jsem jim, že to je blbost, ale je to jejich volba. Zároveň jsme spolu vyrůstali, takže je jentak neodstřihnu.

K boxu už se nevrátíte?

Přestal jsem v roce 2008, léta jsem se kvůli tomu omezoval. Moje máma děsně dobře vaří, už mě nebavilo furt držet nějaké diety. A za peníze, co jsem vydělal, jsem jí aspoň mohl poslat do Mekky. V životě se navíc držím principu snít o nemožném a překonávat se. Dávám si cíle a snažím se je plnit. Když jsem kdysi viděl v televizi Rockyho 3, řekl jsem si, že budu boxer a stalo se to. Pak mě napadlo, že by bylo dobré napsat knížku a stalo se to. Teď je pro mě nejdůležitější pomoct těm, co takové dispozice k životu nemají. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek