Když jsem byl dítě předškolního věku, rád jsem chodil na oslavy prvního máje. Dostali jsme mávátka a byla sranda. Jen jsem se vždycky trochu bál těch obrázků, na kterých byli jacísi oškliví chlapi. Byli tak fousatí a rozježení, že z nich na mě šel strach.
Až později jsem pochopil, že to byli pánové Marx a Engels. Ale ještě dlouho jsem moc netušil, co to je zač. A po revoluci v roce 1989 jsem pak jako středoškolák byl celkem rád, že mi stačí o nich vědět jen to, co se učíme v občanské nauce, a nemusím se v tom babrat víc jako generace přede mnou. Teprve až na vysoké škole jsem změnil názor. Když jsem se totiž jako vysokoškolák učil dějiny ekonomických teorií, říkal jsem si, jak je vlastně dobře, že se o Marxovi učíme, protože na rozdíl od generací předchozích mohu jejich filozofii konfrontovat s učením jiných filozofů a ekonomů a získat tak plastičtější obraz. Jednou stranou mince byl Marx, druhou pak ekonomové jako Hayek, Mises, Friedman a další. Takovou možnost srovnání studenti přede mnou neměli.
Kompletní zpravodajství k prezidentským volbám 2018 najdete zde>>>
Právě až v kontrastu se všemi dalšími myšlenkovými proudy začalo učení Marxe & spol. působit nejen chybně, ale přímo směšně. Všechny ty pojmy jako nadhodnota, rezervoár nezaměstnaných a další byly rozcupovány nejen modernějšími teoriemi, ale hlavně i historickým vývojem. Naprosto jednoznačně jsem si tudíž myslel, že éra, kdy město Chemnitz nebylo Chemnitzem, ale Karl-Marx-Stadtem, zmizela v propadlišti dějin. Že zmizela doba, kdy se staví pomníky myšlenkovému otci socialismu komunismu.
