Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zemanova éra na Hradě: Lánský puč, lísání k Číně, ponižování Sobotky a podlézání Babišovi

Zemanova éra na Hradě: Lánský puč, lísání k Číně, ponižování Sobotky a podlézání Babišovi

Pokud jsme v pondělním rozboru uvedli, že lednová prezidentská volba bude především plebiscitem o Miloši Zemanovi a jeho prvních pěti letech ve funkci prezidenta, možná není od věci si uzlové body jeho končícího mandátu na Hradě alespoň stručně připomenout. Bylo jich několik a ne vždy znamenaly pro Zemana politický úspěch.

Tím prvním a možná taky největším úspěchem – alespoň ve vztahu k jeho voličům – byl pro Zemana konec Nečasovy vlády. Jakkoli to nebyla jeho zásluha, Zeman si doslova užíval moment, který dokonal rozvrat české pravice. Následně už ale prezident tak úspěšný nebyl. Premiérem sice jmenoval Jiřího Rusnoka, avšak jeho vláda vznikla, aniž by oba muži svůj postup koordinovali s Poslaneckou sněmovnou. I proto nezískala důvěru.

Následně v dolní komoře vznikla ústavní většina, která na prezidentův pokus ustavit jeho vlastní vládu reagovala rozpuštěním sněmovny a vypsáním předčasných voleb. Po nich Zeman – opět neúspěšně – osnoval se svými kumpány z ČSSD puč proti Bohuslavu Sobotkovi. „Ne vždy politicky uspěl, nejviditelněji v roce 2013, kdy se pokusil o změnu politického režimu po pádu Nečasovy vlády, nicméně jeho průlom do parlamentní demokracie neuspěl,“ komentuje tehdejší události s odstupem času politolog Lubomír Kopeček.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

„Přímá volba prezidenta výrazným způsobem přispěla ke změně našeho politického systému, ačkoli kompetence prezidenta zůstaly více méně stejné. Miloš Zeman je typickým příkladem plebiscitarismu, který deformuje demokratickou politiku. Od samého počátku chtěl dominovat na politické scéně a pokoušel se posunout ústavní hranice parlamentního systému směrem k prezidentskému systému. Již v roce 2013 po pádu Nečasovy vlády zkoušel instalovat vlastní prezidentskou vládu bez ohledu na vůli parlamentu,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog Milan Znoj.

„Po volbách, když vznikla Sobotkova vláda, tak se snažil nejen rozhodovat o jejím složení, ale zkoušel rovněž určovat její agendu a ovlivňovat vládní postoje, hlavně ty ekonomické, ale i zahraničněpolitické. Nic z toho se mu ale příliš nepodařilo,“ pokračuje Znoj.

K předčasným volbám v roce 2013 se váže ještě jedna Zemanova prohra. Dneska se na to mezi jeho příznivci už raději zapomíná, Zeman ale tehdy podporoval subjekt, který založil, a jehož byl čestným předsedou: Stranu práv občanů – Zemanovce. Ve sněmovních volbách jeho formace ale zcela propadla, svůj hlas jí dalo pouhých 1,51 procenta voličů. Slovíčko „Zemanovci“ se posléze z názvu strany vytratilo, volební zisk šel ještě níž (letos partaj získala 0,36 % hlasů), ale neoficiální vazba na Zemana a jeho hradní spolupracovníky zůstala a s ní se opakovaně vracely kontroverze.

MILOŠ ZEMAN: PROFIL PREZIDENTSKÉHO KANDIDÁTA NA INFO.CZ >>>

Kapitolou na samostatný text je Zemanovo aktivní působení na poli zahraniční politiky, kdy se opakovaně dostával do konfliktu s vládou a oficiálními postoji Česka. Pro tuto chvíli ale postačí připomenout, že byl v říjnu 2016 jedním ze signatářů „Prohlášení čtyř“ o územní celistvosti Čínské lidové republiky v souvislosti s návštěvou dalajlámy v České republice – tedy kritizovaného dokumentu, kteří mnozí označovali za servilní a ponižující. Všeobecný obrat na Čínu a též na Rusko ospravedlňovaný byznysem mimo jiné zapříčinil, že si Zeman zavřel dveře k vysněnému přijetí od Donalda Trumpa v Bílém domě.

Podle Znoje dostal Zeman v zahraniční politice Českou republiku do izolace. A protože v české politice postrádal mocenskou platformu, která by mu poskytla zázemí v dolní komoře, nezbývalo mu, než to postupně zkusit jinde.

Pokud mezi jeho spojence zpočátku mandátu patřili Michal Hašek nebo Zdeněk Škromach, postupně se pokoušel na svou stranu naklonit jednou Tomia Okamuru, jindy Andreje Babiše. Součástí téhož příběhu, avšak v obráceném gardu, je jeho pokus o ponížení Bohuslava Sobotky z letošního jara, kdy na Hradě přijímal „demisi“, kterou ale tehdejší premiér nepodal. „V domácí politice postrádal silnou politickou stranu, která by za ním stála: SPO v tomto ohledu naprosto selhala a ČSSD mu pod vedením Bohuslava Sobotky více méně vzdorovala. Nicméně Zemanovo prezidentství českou politiku výrazně proměnilo. V jeho osobě se prosadil širší typus populistického lídra, který bojuje proti zavedené politické elitě a veřejnoprávním institucím,“ říká Znoj.

Prezident Zeman sliboval, že bude spojovat, podle Znoje ale rozdělil společnost na obyčejný opuštěný lid a odcizené elity, ať politické, kulturní, nebo občanské, které se odnárodnily. „Svou politickou podporu přitom zakládal na nacionalismu, xenofobii a islamofobii,“ nepochybuje Znoj. Doložit to lze například tím, že v den sametové revoluce 17. listopadu 2015 vystoupil s projevem na demonstraci Bloku proti islámu. V uplynulém víkendu zase zavítal na sjezd Okamurovy SPD. Krátce po sněmovních volbách na podzim 2017 pro změnu vyšel ve všech ohledech vstříc vítězi Andreji Babišovi, kterého nejen že pověřil vyjednáváním o vládě, ale nezvykle mu také už dopředu přislíbil případný druhý pokus. A nežádal deklaraci, že šéf hnutí ANO disponuje ve sněmovně většinovou podporou – tu Babiš dodnes nemá a vlády nad Českem se tak ujímá bez podpory dolní komory a do velké míry z rozmaru spřízněného prezidenta. Babiš na oplátku nepostavil do prezidentské volby svého kandidáta.

Kromě hnutí ANO a SPD Zemana přímo nebo nepřímo podpoří nejspíš také komunisté a aspoň část sociálních demokratů. I proto patří i letos k hlavním favoritům prezidentské volby – navzdory debatám o jeho očividně se horšícím zdraví. Podle Kopečka na to má svůj vliv také to, že se prezidentovi opakovaně daří nacházet témata, kterými je schopen oslovit veřejnost. „Když kandidoval poprvé, bylo to vymezování se proti tehdejší pravostředové vládě a využívání všeobecné nespokojenosti s politikou. Později místo toho využil karty kulturního a bezpečnostního ohrožení a protiintelektuální a protielitářské mobilizace, čímž dokázal řešit své problémy s propadem důvěry,“ vypočítává Kopeček v rozhovoru pro INFO.CZ.

Zeman po celou dobu svého mandátu opakuje výjezdy do krajů, kde je v kontaktu s lidmi. Hlava státu vede za krajské peníze fakticky nepřetržitou kampaň za přítomnosti médií a nerušenou jakýmikoli oponentními názory. Politické konkurenci se vyhýbá s odkazem na své prohlášení, že se nebude účastnit televizních debat a nebude oponenty komentovat. Souběžně však pokračuje v útočné televizní obhajobě sebe sama za asistence pochlebovačného Jaromíra Soukupa v prezidentské „reality show“ na TV Barrandov.

„Konfrontačním a velmi zemitým prezidentským stylem se výrazně odlišil od obou svých předchůdců. Podobně stojí za pozornost jeho hodně viditelná euroskeptická a provýchodní orientace, která zjevně nemalé části společnosti vyhovuje,“ uzavírá Kopeček. Kromě toho, že se Zeman na Hradě lísal k čínským komunistům, totiž také opakovaně veřejně projevoval náklonnost k Ruské federaci a jejímu prezidentovi Vladimiru Putinovi. Že je prezidentem, který Česko vyvádí z EU a evropského prostoru do nebezpečné izolace a nechává ho napospas nevypočitatelným velmocem, znělo ze strany Zemanových kritiků po valnou část jeho mandátu.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek