Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mirek Topolánek exkluzivně pro INFO.CZ: Dávám Babišovi rok, maximálně dva

Kde hledat příčiny krize české politiky? Nejen o tom jsme hovořili s bývalým předsedou ODS a expremiérem české vlády Mirkem Topolánkem. Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země, bylo podle jeho mínění buď zřetelné, nebo latentní již před deseti, patnácti lety. Topolánek si nebere servítky především v těch momentech, kdy hovoří o levici nebo Andreji Babišovi. Problémem letošních sněmovních voleb podle jeho slov je především to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát, a sestavit tak demokratickou vládu. „Zatím naopak vyhrává populistická antiestablishmentová opozice vedená hnutím ANO.“ Volič, experimentující v době relativního blahobytu se svým cenným hlasem, podle něj totiž naskočil na Babišovy triky. Bývalý premiér a předseda ODS zároveň tvrdí, že volby budou o jedné silné větě a posledních čtrnácti dnech. Po rozhovoru pak dodal, že Babišovi dává rok, maximálně dva.

Česká politika se od doby, kdy jste v ní aktivně působil, radikálně proměnila. V čem spatřujete největší posun, kde vidíte největší rozdíly a kde příčiny těchto jevů?

Ano, pokud budeme posuzovat stavový rozdíl mezi rokem 2002, respektive 2006 a rokem 2017, tak je ta proměna skutečně zásadní a neblahá. A to stav v roce 2006 zdaleka nebyl ideální. Dozvuky divoké privatizace spojené s již viditelnou koncentrací majetku a vlivu; vystřízlivění veřejnosti z nabyté svobody a od počátku mylného pocitu snadnosti života a trvalosti polistopadových změn; morální kocovina a nedůvěra k elitám, především k politikům; zneužívání médií a represivních složek pro vzájemné útoky; permanentní souboj parlamentního, stranického a  nepolitického – občanského principu vládnutí; neochota veřejnosti akceptovat standardní a nezbytné reformy po složité a úspěšné transformaci.

Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země a co ohrožuje individuální svobody, bylo buď zřetelné, nebo latentní již před těmi deseti, patnácti lety. Buď jsme si to neuvědomovali, nebo jsme to nechápali. Bylo v tom určitě i podcenění vlivů a trendů ve světě, které jsme nepochybně ve svém „budovatelském úsilí“ přehlédli nebo bagatelizovali. V posledních dekádách šlo přece o kontinuální erozi liberálního kapitalismu, budování společnosti blahobytu, rozmělnění pravidel, principů a světového řádu a o pozvolný sebedestruktivní proces, který započal u nás naskočením do rozjetého vlaku bez předešlé zkušenosti po roce 1990 a ve „svobodném“ světě už v šedesátých letech minulého století, a který eskaluje právě dnes!

Moc mě neuklidňuje, že jsme neměli jinou volbu a že to bylo svým způsobem nevyhnutelné. Z velké části, jak jsem uvedl, jde totiž o přirozený proces a negativní tendence, které zapadají do širšího kontextu vývoje v Evropě a ve světě. Hovoří se o postmoderní, dnes o post-pravdivé době. Souvisí to s relativizací univerzálních hodnot, multikulturalismem, s apriorními nároky sociálních a zájmových skupin a minorit, s digitalizací a snadností šíření poplašných a falešných informací a hlavně s neschopností dnešních pseudoelit tomuto čelit.

Došlo tím ke ztrátě porevolučního étosu a iluzí u nás, globálnímu odklonu od liberálního kapitalismu k postmodernímu neomarxismu, k deideologizaci, marketizaci a rozbředlosti politiky, k erozi tradičních hodnot a pravidel a ke ztrátě ekonomické dominance demokratického světa. Tranzitivní ekonomiky typu České republiky k tomu přidaly transformační otřesy a chyby, křehkou a zranitelnou demokracii a mentální nepřipravenost populace na vynucené změny. Umocněno dnes oligarchizací, koncentrací moci ekonomické, mediální, politické a represivní, bezbřehým populismem, arogancí a cynismem, ideovou a programovou vyprahlostí, pro mne neuvěřitelnými mocenskými a špinavými hrami a probouzením nejtemnějších spodních proudů české malosti, sebestřednosti a závisti.

ODS a TOP 09, tedy tradiční pravici, podporuje v součtu méně než dvacet procent voličů. A to byly obě formace čtyři roky v opozici. V roce 2006 volilo jenom ODS přes 35 procent voličů. Vlastně to bude letos poprvé, kdy nemá opoziční strana šanci volby vyhrát…  

Není to úplně pravda. Stále uvažujete v rámci standardních politických pravidel. Ta neplatí. Hrají se gorodky na pingpongovém stole. „Opoziční“ ANO volby vyhrát může. Babiš byl přece celou dobu v opozici vůči vlastní koalici i vůči tzv. parlamentní opozici, distancoval se od problémů vládnutí, slízával smetánku úspěchů a z neúspěchu vinil „ty politiky“ a „ty strany“...    A „Koblihy“ mu to baštily a přes evidentní fakta dodnes baští.

Nepokládám navíc TOP 09 za tradiční pravicovou stranu. Byl to od začátku trochu účelový slepenec, který mimo jiné kanibalizoval ODS. To říkám navzdory tomu, že mám Mirka Kalouska rád a pokládám jej za jediného skutečného politika současnosti, který je ochoten bojovat s hrozbou narůstající oligarchizace personifikované do osoby Andreje Babiše. Jejich dnešní naivní proevropský, promigrační a po spojení s Bursíkovým LESem i klimaticky alarmický program nemá s pravicí už vůbec nic společného. Tak trochu TOPLESS. Nicméně, je to relevantní politická strana, kterou respektuji a která si svého voliče najde.

Srovnávat mých téměř 36 % v roce 2006 s dnešními aspiracemi všech demokratických stran je naivní a snad jsem v první odpovědi naznačil proč. Problémem následujících voleb je spíše to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát a sestavit demokratickou vládu. Včetně socialistů a lidovců. Zatím naopak vyhrává populistická antiestablishmentová opozice vedená právě ANO. Volič, experimentující v době relativního blahobytu se svým cenným hlasem, naskočil na Babišovy triky: vlastním média – vlastním pravdu; nejsem politik – nepotřebuji program; mám prachy – nemusím krást; politici kradou – já úspěšně podnikám. Laciné, účinné a nebezpečné!

ODS lidi dlouho lákala na privatizaci všeho, včetně veřejných politik, případně lidi strašila návratem komunistů k moci. Obojí je dneska bezpředmětné: privatizovat už není téměř co, a budování kapitalismu a s tím spojenou (polistopadovou) redistribuci bohatství stále více lidí označuje div ne za loupež, za nespravedlivý tento projekt bývá označován běžně. Pokud jde o komunisty, ti už dneska nikomu nevadí, doložit to lze vším, co ztělesňuje Andrej Babiš… Má ODS ještě co nabídnout? Nebyl to přece jen v jistém ohledu projekt na jedno použití?

Toto je typická návodná otázka. Absolutně nesouhlasím. Poslední vývoj naopak nutnost realizace podobného programu vyžaduje. Deetatizaci, deregulaci, redukci atrofovaného státu a jeho agendy, obranu středního stavu, živnostníků, lidí aktivních a odpovědných. Obranu národních zájmů, racionální migrační a azylovou politiku, boj s novodobými riziky multikulturalismu a politického islámu. Transatlantickou zahraniční a velmi realistickou evropskou politiku. I dnešní ODS toto většinou nabízí. Na opoziční stranu až moc ploše. Až na výjimky to ale nejsou témata, která mohou ODS vyhrát volby. Autoritativně nicméně odmítám myšlenku „transformační strany na jedno použití“.  Otázkou není co nabízet, ale kdo, jak a komu to nabízí. Všechny pokusy vytěsnit ODS zatím navíc selhaly.

Pravice, ale i levice, doplácí na to, že se z politiky vytrácí pravo-levý střet. Znáte způsob, jak ho tam vrátit?

Pravo-levý střet byl po soft verzích obou ideových směrů a postupném posunu ke středu vystřídán střetem tradičních demokratických stran (liberálních, konzervativních a socialistických) s antiestablishmentovým populismem s absencí ideologie a reálných řešení, což zvedá k volebním urnám i lidi, kteří doposud volili pouze nohama, lidi ideově neukotvené, zklamané. Tím se spirála populismu nadále roztáčí. Návod k návratu je jednoduchý, realizace extrémně složitá.

Problém je nutné řešit současně na nabídkové i poptávkové straně. Strany se musí vrátit ke skutečné pravicové a levicové politice, k tradičním a odzkoušeným řešením. A pro tuto politiku musejí nalézt poptávku, tedy voliče. To bude vyžadovat zcela jiný typ lídrů, možná i stran a netuším, jak časově náročné to může být. Další nutnou, nikoli postačující podmínkou, je po celou dobu tohoto procesu udržení demokratického charakteru státu a především individuálních svobod. A zřejmě odchod z EU, nebo její dramatickou rekonstrukci.

Dnešní evropské struktury tento „ozdravný“ proces budou bojkotovat a torpédovat. Nepotřebují návrat silné národní politiky. Nechtějí silné členy s vlastními silnými stranami. Potřebují drogově, tj. dotačně závislé, vydíratelné a uplatitelné kývače bez vlastní politiky a názoru.

V čem tedy podle vás a proč selhaly oba dlouholeté pilíře české politiky, především pak ODS? Vždyť příčinou naší krize není Babiš, ale ztráta důvěry v tradiční politické subjekty, Babiš je tohoto trendu důsledkem…

Obecně oblíbený omyl. ODS jako strana zodpovědná za transformační proces si musela nutně projít dětskými bolestmi nové strany a „platit“ za mnohé nepopulární, ale nutné kroky, které prosazovala a taky za chyby, kterých se po cestě dopustila. Selhávání sociální demokracie je dáno naopak systémově, zákonitě, z povahy levicové populistické politiky, parazitující vždy na úspěšných receptech liberálů nebo konzervativců. Je to historicky doložitelné.

Babiš a jemu podobní protagonisté minulého režimu měli po změnách nejlepší startovací pozici, nulové skrupule, vyoperované svědomí a paměť a jsou daleko spíše příčinou a akcelerátorem dnešního marasmu než důsledkem. Uměli využít chyb, děr a byli přímou součástí a spolutvůrci netransparentních kroků a korupce. Nenabíhejte na Babišovo klišé, že jej vyrobilo pouze selhání tradičních stran.

Po kumulaci a diskutabilní legalizaci majetku nastal u těchto lidí proces legitimizace pozice a po letech významného vlivu touha po moci a vytváření pravidel. A taky strach ze ztráty majetku a ze seriózních otázek orgánů činných v trestním řízení. Neumím posoudit, jestli tomu šlo zabránit nějakým nadekretovaným porevolučním procesem. Něco jako „více šmirglu, méně sametu“. Nebo sešněrováním trhu nějakými brzdícími mechanismy. Možná. Dnes bychom asi řekli ANO. Násilí ale plodí nové násilí. A trh nekrade, kradou lidi.

Tomu rozumím. Musím ale učinit tři poznámky: skoro se mi zdá, jako byste upíral levici právo na existenci a činil ji odpovědnou za všechna polistopadová selhání. Vždyť je to přece především ODS, kdo tu nese odpovědnost za průběh divoké privatizace a zčásti tedy také za polistopadové elity, které z této privatizace profitovaly. A nakonec: právě čtu knihu politologa Michala Klímy Od totality k defektní demokracii, jejíž podtitul zní Privatizace a kolonizace politických stran netransparentním byznysem. O úpadku tradičních stran tady nehovoří pouze Babiš, Klíma přesvědčivě dokládá, jak nejen ODS v mnoha regionech ovládli lidé z šedé zóny, kteří propojují netransparentní a politický byznys. Cituji: „Do významných politických pozic v nemalé míře pronikají bizarní a bezskrupulózní figury, jež typově nemají daleko předlistopadové parazitické skupině veksláků.“  Ostatně nepochybuji, že byste o tom právě vy něco nevěděl…

Myslím, že je to nedorozumění. Neupírám levici právo na existenci, pouze hodnotím její faktický přínos pro řešení systémových polistopadových problémů. Zablokování a nedokončení systémových změn sociální demokracií představuje dodnes jeden z největších bloků dalšího rozvoje země. Zadlužování země v období masivního hospodářského růstu v letech 2002–2006 a nastartování spirály nárůstu mandatorních výdajů je rovněž neodpustitelné. Pozdější krize problém logicky eskalovala. Oni to budou jistě vidět naopak. Na tomto střetu se může odehrávat demokratický souboj. V demokracii, která je v podstatě založena na diskuzi, kompromisu a vyvažování, a mimo jiné proto je tak drahá, těžkopádná a zranitelná, má demokratická levice nicméně své nezastupitelné místo. To nezpochybňuji.

Mimochodem, nebyl to Klaus, Tříska a Kočárník, kdo vnutili do kupónové privatizace privatizační, těžce kontrolovatelné fondy. A byla to právě sociální demokracie, která likvidací IPB nastartovala třetí, divokou privatizační vlnu završenou ztrátou dolů (např. OKD), hutí, Unipetrolu a mohl bych pokračovat. Nechci polemizovat na téma, kdo za co může více a kdo méně. Nebyl jsem u toho. To není výmluva, to je fakt.

Definitivní rozparcelování znamenala a největší vliv na další vývoj měla až politicky a mocensky obhajitelná, ale morálně sporná Opoziční smlouva. Tečkou pak byl vznik čtrnácti velkoknížectví, která vyprodukovala ony bizarní figury, o kterých píše Klíma. Podotýkám, že po drtivém krajském vítězství v roce 2004 tím byla postižena ODS, po oranžovém tsunami 2008 naopak ČSSD. Souhlasím s tím, že tady někde tradiční volič ztratil trpělivost a poctivě to hned v úvodu našeho rozhovoru dávám „před závorku“.

Jak v této souvislosti hodnotíte éru Petra Nečase v čele ODS a vlády?

Nebyl to zločin, byla to chyba... Nenuťte mne ale, prosím, hodnotit jednoho z aktérů vnitrostranického puče proti mně. Nebudu se přidávat k těm, kdo si do ležícího ještě kopnou. Nejsem pomstychtivý. Nemám ani žádný pocit zadostiučinění. I za něj ale krajské klany nadále bačovaly celou ODS. Nic to ale nemění na faktu, že Nečasova vláda byla ukončena brutálním vládním pučem, na kterém se podílela aktivistická prokuratura, některé represivní složky, protagonisté Velké protikorupční revoluce kolem Babiše, tleskající Hrad a v pozadí americké zájmy. Justičně-oligarchická junta. Pokusy tento krok legitimizovat se 50. letům podobají určitě více než v těchto týdnech skloňovaný „Čapák“. Přesto bych se nikdy neodvažoval dnešek s touto dobou temna srovnávat.

A jak zpětně vnímáte éru Václava Klause na Hradě, především to, jak svůj mandát zakončil? Na mysli mám kontroverzní amnestii…

Buď hodnotíte lidi vůči nějakému etalonu, ideálu, nebo na základě měřitelných, či subjektivních kritérií, nebo je poměřujete mezi sebou. Pokud budeme Václava Klause podrobovat poslednímu uvedenému principu, vůbec z toho srovnání nevyjde zle. Klaus si nikdy nedovolil takovou diskreditaci úřadu jako Miloš Zeman, i když připouštím, že přímá volba pozici prezidenta významně posunula. V zahraničí jsem se za prezidenta Klause nemusel významně stydět a naše „malé domácí války“ jsem mu dávno odpustil. Nicméně, na dnešním stavu má svůj podíl. Navíc to ví. Minimálně v hodině mezi vlkem a psem. Stejně jako já vím o mém podílu a mých pochybnostech. Nepochybuje jen blbec nebo gauner.

K amnestii jsme Klause nutili už na začátku jeho druhého mandátu. První a druhá skupina amnestovaných je mimo jakoukoli pochybnost. Třetí skupina je kontroverzní tím, jak se postupně personifikovala a naplňovala konkrétními osobami a kauzami. Pokud bych do toho mohl hovořit, před třetí skupinou bych jej varoval.

V jaké kondici se podle vás, personálně a programově, vlastně nachází současná ODS?

Ani nevím (smích). Program tyto volby nerozhodne, to neznamená, že na něj strana může rezignovat. Personálně je na tom ODS podobně jako všechny strany a to nejenom u nás. Po útocích na standardní politiku je vlastně úžasné, že je ještě někdo vůbec ochoten jít s kůží na trh a být aktivní. Charizmatických a silných demokratických vůdců s jasnou ideovou vizí a schopností fascinovat davy je dnes v Evropě jako šafránu. Vymykají se pouze spíše kontroverzní lídři s výrazně negativním, nacionálním nebo populistickým nábojem.

ODS dnes působí trochu jako mlčící strana mírného pokroku v mezích zákona. Nevyužívá plošně nabídnutých šancí k opozičním útokům, neidentifikovala ze 190 programových priorit ty tři, kterými osloví širší elektorát. V těchto volbách by ale mohla profitovat z absence alternativ a vrátit se do pozice obránce polistopadového vývoje. Větu: „asi to zase hodím ódeesce“ slýchám kolem sebe poměrně často. Častou obavou je naopak případná povolební kolaborace s ANO.  Vyšehradské podmínky mě neuklidnily. Naopak.

Petru Fialovi se nejspíš podařilo zastavit úbytek voličů, stranu – zdá se – v tomto ohledu stabilizoval. Není to ale přece jen málo? Obstál podle Vás současný předseda ODS?

Těžce se to hodnotí. Speciálně mně. Neměl to lehké. Hodnotím jeho angažmá v politice přes všechno, co bych mu mohl vyčítat, spíše pozitivně. Jeho stabilizační misi pokládám sice za záslužnou, ale vyčerpanou.

Podle dostupných dat se zdá, že se Babiš posouvá doleva. Podpora ODS a TOP 09 přesto stagnuje. Co byste dělal jinak na jejich místě?

Nemohu jako vy posuzovat obě strany společně. Jsou to ideoví a programoví oponenti, pouze s částečným průnikem elektorátu. TOP 09 bojuje o život. Jedinou radou může být – přežít. Má doporučení pro ODS jsou zjevná z předchozího. Platí valašské: „Kúpíš cedník, teče. Zalepíš ďúry, necedí“. Je to klasický trade-off. Něco za něco. Nejvíce postrádám tah na branku a rychlejší profilování osobností typu Skopeček, nebo třeba Černochová. ODS musí skončit se sebelítostí, nemůže být ale arogantní. Musí být trpělivá, to neznamená pasivní. Nesmí nabíhat na konjunkturální témata, na druhé straně musí nabízet silná řešení. Nemůže vyhánět čerta ďáblem, nesmí být ale marketingově naivní. Každá rada drahá. Nechal bych to na nich. Tyto volby budou stejně nakonec o jedné silné větě a posledních čtrnácti dnech.

Je podle vás vůbec v silách a systémových možnostech ODS a TOP 09 čelit novému typu populistických formací?

Musí být. A nezapomínejte na daleko vyšší odpovědnost lidovců a socialistů. Oni legitimizovali nástup ANO, stejně jako před nimi Nečas Věci veřejné. Alternativou je pouze nový typ totality s korporativistickými a fašistickými prvky. Musíme tedy věřit ve schopnost demokratických sil, že zabrání tomuto vývoji. Historické paralely nás vedou k jisté skepsi. Není to ale přece jenom o těch stranách! Bez nás, bez voličů je změna nemožná. Dost bylo experimentů. První naší možností, jak pomoci, budou následující volby. Prvním testem stran míra kolaborace s ANO. Lakmusovým papírkem pozitivních změn prezidentské volby.  

Kde spatřujete možnosti a limity příští expanze tradiční pravice, ať už na obecně evropské, nebo specificky české úrovni?

Nemyslím si, že existuje nějaké specifické, unikátní a typicky české řešení. Souvisí to se schopností euroatlantické civilizace čelit dnešním hrozbám uvnitř i vně. Souvisí to s nastolením a vybalancováním nového, lépe staronového světového řádu a návratu k liberálnímu kapitalismu. Souvisí to po rozpadu EU s novým uspořádáním v Evropě. Souvisí to s mnoha faktory vně naší země a ekonomickými exogenními vlivy, které ovlivňujeme jen částečně. Určitě to nesouvisí se zastavením klimatických změn...

O tomto ale domácí volby nikdy nikde nejsou! Jsou o platech, sociálních jistotách, hrozbách, nadějích, emocích. U nás jsou milníkem parlamentní a prezidentské volby. Nečekám žádné zázraky, obraty, rychlá řešení ani u nás, ani ve světě. Budu vděčný za změnu trendu. V roce 1946 po volbách si demokrati říkali: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva“. Víme, jak to dopadlo. Nepřeji si opakování stejné chyby.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek