Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Volební abeceda Mirka Topolánka

Volební abeceda Mirka Topolánka

Když někdo něco umí, tak to dělá. Když to neumí, tak to učí. A když už to ani neučí, tak radí. Vyzkoušel jsem všechny tři alternativy a ta třetí mi jde bezvadně. Budu tedy radit.

Tyto volby jsou podivné. Zapadají do podivné nálady u nás i ve světě, kopírují podivné trendy a pohybují se v nich podivní lidé, kterým je někdy složité rozumět. Na první pohled v nich neplatí nic, na co jsme si zvykli. Na druhý pohled se zdá, že v nich dokonce ani o nic nejde. Ani jedno, ani druhé není pravda. Volby vždycky rozdají karty a dávají mandát pro rozhodování o našich životech. Pokusím se nadhledově a neutrálně popsat základní abecedu parlamentních voleb a některé zákonitosti, které v jisté míře platí vždy a všude. Nepochybně i u nás. Snad vám to pomůže v orientaci.

Čím se vlastně od sebe liší politické strany nebo strany tvářící se jako hnutí; neřkuli hnutí, tvářící se jako strany? Prvním kritériem je politická filozofie a programové cíle, druhým pak postup, taktika či strategie, jak cílů dosáhnout. Některé strany mají krásné cíle, ale nevadí jim korupce při jejich realizaci, jiné strany mohou mít stejné cíle, ale liší se revolučním či evolučním přístupem při jejich naplňování. Některé strany svou filozofii i cíle mění podle průzkumů a situace, jiné jsou až rigidně věrné svému vyznání. Některé ani žádnou filozofii nemají a sledují jen „pětiletý plán“ na čtyři roky. Některé strany sledují firemní strategii a ideologie je nezajímá. Některé samy jsou zájmovou skupinou a redukují cíle na naplnění svého partikulárního zájmu. Známe to, že? Od toho se odvozuje, nebo by se měla odvozovat důvěryhodnost stran pro voliče. Nebo je to pouze mýtus? Budete-li nad tím aspoň tři pikosekundy uvažovat, zjistíte, že nikoli. To je první rozhodovací kritérium. Pokud sami sebe neumíte zařadit na ekonomické a sociální škále, použijte tento britský test. Mnoho lidí totiž samo sebe stylizuje a vidí se jinde, než odpovídá jejich přirozeným preferencím

Protřepat, nemíchat!

U voleb obecně platí několik zákonitostí. Nikdy absolutně, stoprocentně. Je to spíše mix. Vždy jsou ale jednotlivá pravidla v mixu obsažena. Protřepat, nemíchat!

Lidé volí strategicky. Chce-li volič mít reálnou příležitost volby ovlivnit, „neutratí“ svůj hlas pro kandidáta strany, která je na hraně zvolení, ale spíše jej odevzdá kandidátovi potenciálně vítězné strany nebo druhé nejsilnější. V rámci tohoto pluralitního pravidla voliči opouštějí menší strany ve prospěch větších. Jdou s vítězem a nechtějí nechat hlas propadnout. Kromě lidí, většinou mladých, kteří s hlasem marnotratně experimentují, což přináší, speciálně u prvovoličů mnohá překvapení. Varovným příkladem se letos mohou stát Piráti.

Strany formulují svou politiku tak, aby vyhrály volby; spíše než vyhrávají volby, aby tak určovaly politiku. Politici chtějí být buď zvoleni nebo znovuzvoleni! Tato strategie vede k účelové argumentaci v kampani a k ideové flexibilitě s cílem maximalizovat počet hlasů. Neděláš to, nevyhraješ. Nevyhraješ, nevládneš. Nevládneš, nerealizuješ program. Zní to cynicky, ale politika není klášterní škola.

Strany někdy deklarují dopředu ochotu vstupovat či nevstupovat po volbách do koalic, případně demonstrují jasná negativní vymezení. TOP09 například dopředu deklaruje, že nikdy s ANO nevstoupí do Strakovky! Je to omezující, ale pro řadu voličů důležité sdělení. ODS „státotvorně“ koalici s ANO připouští. Kromě toho, že tím o řadu voličů přijde, ztratí definitivně smysl své existence a přijde poté i o členy. Jinou kampaň zvolí strana, která nemá ambice nebo nechce být součástí možné koalice; jinou ta, která už v programu hledá jistou míru shody s potenciálním koaličním partnerem. Nejvyšší společný jmenovatel a cílená vysoká míra kompatibility programu ODS a KDU-ČSL před volbami 2006 nakonec ale stejně díky Čunkovi, Tlustému a Bémovi nevedly ke vzniku první koalice.

  • Lidé nečtou programy a chovají se v zájmu svého zájmu racionálně. Živnostník nevolí ANO, zdravotní sestra volí socialisty nebo to, co jí nařídí manžel... Jde o princip racionální ignorance, který většinou funguje.
  • Lidé nečtou programy a chovají se v některých aspektech iracionálně nebo protestně. Kluci a holky, vy zůstaňte raději doma. Děláte v tom binec.
  • Lidé nečtou programy a volí nohama = nejdou k volbám. Pak se nestačí divit a nadávají v hospodě.
  • Lidé nečtou programy a věří průzkumům! Řídí se podle nich a to nedělají dobře. Pokud si je sami nezfalšovali, neměli by na ně brát zřetel.
  •  Lidé čtou programy, a právě proto nemají koho volit. Volí nohama a zůstávají doma. Těmto doporučuji větší shovívavost. Politici jsou taky jenom lidi, že?

V českém - poměrném systému nemusí žádná získat absolutní většinu, a proto lze říci -„žádná strana nevyhrála volby“. Se stejnou přesností lze konstatovat, že „každá strana vyhrála“, pokud získala křesla v zastupitelském sboru. To jí dává šanci vyjednávat o vládě po volbách. Vítěz na pásce v poměrném systému s nulovým koaličním potenciálem je tzv. „nevítěz“. Pravděpodobnost vytvoření koalice bez něj je relativně vysoká. Proto nejsou překvapivé koalice bez tzv. „vítěze voleb.“ Vítěz ve volbách, který má nízký koaliční potenciál a přesto ustaví koalici je buď tak dominantní nebo má vysoký vydírací potenciál a kolaboranty napříč spektrem.

V ČR už nefunguje princip opakované volby po minulé pozitivní zkušenosti. Tvrdá jádra se zmenšují. Tradiční voliči odcházejí. Pokud pominu krátkodobé příčiny spojené se selháním jednotlivců nebo cílenou kompromitující kampaní, je několik důvodů proč:

  • Bývalí voliči mají dnes jiné preference než si strana sama myslí
  • Voliči už nemají žádné společné preference se stranou, již dříve volili
  • Voliči nemají žádné preference
  • Za jednoho nového voliče, kterého přilákaly tradiční strany změnou preferencí, strana ztratila dva bývalé, kteří stranu volili na základě tradičních preferencí
  • Volič je natolik zhnusený, že už nevolí nikoho
  • Díky narůstající fluktuaci je tradiční volič pouze statistická veličina, fikce, a ve skutečnosti neexistuje
  • Volič, na rozdíl od strany už cítí pach mrtvého koně.

Straničtí vůdcové zvažují, zda neoslabit ideologickou pozici ve fázi po volbách, kdy se formuje vláda. Strany logicky mění svoji politiku, když vstupují do koaliční vlády. Proto mají koaliční vlády a jejich programy VŽDY rozdílnou podobu od programů jednotlivých stran a proto žádná strana NIKDY nemůže splnit to, co slibovala před volbami. Kompromisy v zájmu vytvoření koalice bývají někdy velmi bolestné! Volič, který po své straně vyžaduje po poměrných volbách, aby plnila beze zbytku svůj program je blbec. To vzkazuji zpětně všem těm, co mi vyčítali, že jsem ve vládě 9:9 s lidovci a zelenými a v Parlamentu 100:100 s krvežíznivým Paroubkem, pomstychtivým Tlustým a jurodivým stádečkem ve straně Zelených neprosadil beze zbytku Modrou šanci.

Platí, že nejmenší možná vítězná koalice utvoří vládu. Ve vládě se rozděluje fixní počet ministerských křesel, pokud si nějaká strana nevykřičí křeslo navíc. Z toho pak vznikají Ministerstva sportu, Naháňania a vyháňania, Pro lidská i nelidská práva, Pro rovnost všech 42 pohlaví, Pro Antarktidu a lov tuleňů... Každá z koaličních stran usiluje o maximální počet křesel. Čím větší je její relativní velikost ve vládě, tím větší má požadavky. Čím je menší a právě její hlasy jsou ty rozhodující, tím nestoudnější má požadavky a tím dražší ty hlasy jsou. Klasické koaliční vydírání. V době mého mandátu měli Zelení 6 poslanců a získali 4 ministerská křesla. Přesto platí, že nejmenší minimální vládní koalice má nejmenší počet křesel ze všech možných koalic! Proč platit dvakrát, že? Taky platí, že časové náklady pro tvorbu koalice vedou k preferenci koalic s nižším počtem členů! Je to klasický trade off, neboli něco za něco. Čím víc zájemců o koalici, čím více vyděračů, tím těžší a bizarnější kompromis a tím více času potřebného pro dohodu. Mnoho stran v koalici vede k paralýze vládnutí.

Volební systémy tedy samy svými parametry předurčují nejrůznější strategie a nutí politické strany buď ke změně chování před volbami nebo ke změně systému; na druhé straně vyvolávají změnu strategie a chování i u voličů a samozřejmě předurčují i povolební strategii. I proto se nedá říci, že je nějaký volební systém lepší/horší, demokratičtější nebo samospasitelný. U nás jsou volby poměrné, se 14 obvody, s prahem volitelnosti 5% a přepočítávací formulí, tzv. upraveným D’Hondtovým dělitelem. V tomto volebním systému jsou běžné povolební koalice. Někdy je to nutnost, někdy pragmatický kompromis. Povolební jednání o koalici jsou pro každou politickou stranu maturitou. Jak jsme si řekli, stabilní jsou ty vlády, které se opírají o nejmenší možnou většinu sestavenou ze souvislé části politického spektra. Nedodržení této zásady vede ke štěpení koalice i stran, které ji uzavřely. Koalice s nadbytečnou podporou jsou nestabilní. Nejstabilnější je většina jednoho hlasu. Maturitu složí ta strana, která vstoupí do koalice a po dobu volebního období se nerozpadne (čímž zůstane zachována i koalice). To známe dobře z polistopadové historie. Je to velmi neobvyklé... Rozpadají se pravidelně strany koaliční i opoziční.

Koalice tak vznikají z nejrůznějších důvodů a nedá se předem predikovat jejich trvanlivost či úspěšnost. Měli jsme koalici „antiklausovskou“, „toleranční“, „gripenovskou“, ideově homogenní i heterogenní. Následující koalice bude v každém ohledu unikátní a dopředu se dá konstatovat, že podivná.

Vím, že vám tento text bude připadat příliš školometský, didaktický a nezáživný. Když čtu nebo poslouchám bláboly a mýty o volbách, tak jsem si nemohl pomoci. Omlouvám se. Pokud jste to přečetli až do tohoto místa, nemám o vás strach. Šedá kůra mozková ve vašich hlavách vám dá nejlepší kompas pro volební rozhodnutí. Hlavou i srdcem. K tomu vám dopomáhej Bůh!

Vše o sněmovních volbách si můžete přečíst zde

Vše o parlamentních volbách 2017 čtěte zde

Videa, rozhovory a fotogalerie z volebních štábů sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek