Nejotřesnější na celé vládní krizi jsou televizní a rozhlasové debaty ústavních právníků a politiků na téma, co s demisí vlády udělá prezident Miloš Zeman. Všichni politici a většina ústavních právníků si nechala vnutit představu, že žijeme v absolutistické monarchii, kde hlava státu může téměř všechno. Proto ty nepochopitelné řeči, že teď je to na panu prezidentovi, že pan prezident narýsuje novou perspektivu nebo dokonce určí jinou vládu. Ne, ne, ne.
Krátké přečtení ústavy České republiky a shrnutí dosavadních ústavních zvyklostí hovoří jasně: prezident má demisi přijmout (pokud nehrozí nějaké mezinárodní komplikace – válka apod.) a neprodleně pověřit představitele vítězné strany (v tomto případě ČSSD) sestavením nové vlády. Může mu dát deset, čtrnáct dní nebo dokonce tři týdny. Potom se odehraje další kolo a na řadě je představitel druhé nejúspěšnější strany. Všechno nad rámec této zvyklosti je výsledkem síly, kterou Zeman, a v některým momentech i jeho předchůdci vnutili českým politikům.
Když člověk poslouchal ústavní právníky a politiky, jak se hrbí před autoritou prezidenta republiky a jakých krkolomných interpretací ústavy se dopouštějí, došlo mu jedno: tihle lidé jsou schopni v jiné konstelaci zdůvodnit cokoli: od justičních vražd po prodávání lidí do otroctví, řečeno s nadsázkou.
