Jako za bolševika. Anonymní „akademici“ by chtěli vyhazovat z práce pedagogy za „reakční“ názory

Na něco takového nejsme v Česku zvyklí. A ani si na to zvykat nechceme. Na západních univerzitách se stává, že ultralevicoví studenti dosáhnou odchodu profesora s konzervativními názory, protože je „uráží“ už samotná jeho existence v kampusu.

U nás se ovšem držíme ústavní Listiny, kde se v čl. 15 píše: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena“. Nikdo nesmí být trestán za své názory. Musíme bránit jeho/její základní právo je mít, protože prolomení této hranice by zničilo svobodu jako takovou.

Svoboda myšlení a svědomí je esenciálnější než často zmiňovaná svoboda projevu. Tu lze omezit zákonem „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

Ale nikdo vám nesmí „sahat do svědomí“ ani určovat, jakým způsobem máte „správně“ přemýšlet. Vaše soukromí a hodnoty vám nemůže nikdo a nic brát, jde o základ vaší důstojnosti, nezávislosti a osobní identity.

Irena Kalhousová je (asi nejen) dle mého názoru špičková odbornice na Blízký východ a jeho problémy. V každém případě o svých schopnostech přesvědčila vedení školy a řídí prestižní centrum.

Habilitace akademických pracovníků spadá do kompetencí samosprávy, jisté kompetence v procesu mají i studenti, ale rozhodně ne takové, že by mohli vyhazovat někoho z práce. Nemluvě o tom, že ta parta fandů teroristického hnutí Hamás k nim podle všeho ani nepatří. Přinejmenším zůstává zatím skrytá v anonymitě.

Ve skutečnosti ovšem „Akademici proti apartheidu“ mohli sotva počítat s tím, že jim Karlova univerzita a Fakulta sociálních věd, kam Herzlovo centrum spadá, vyhoví, či že se vůbec bude jejich drzým požadavkem vážně zabývat.

Je totiž tak daleko od akademických zvyklostí, standardů a principů slušného jednání, že vzbuzuje pouze šok, odpor a snad až pocity hnusu. Něco takového se u nás naposledy dělo během komunistického puče, kdy se „akční výbory“ zbavovaly pedagogů, kteří neměli uvědomělé „bolševické postoje“.

Stojí za zaznamenání, že výtržníkům na Kalhousové vadí její údajně příliš prožidovské názory. Představte si, že by někdo přišel s tím, že se má ukončit smlouva přednášejícímu, který je příliš proromský nebo promigrační. Asi by dlouho v anonymitě nezůstal. Policie by ho vypátrala a začala ho stíhat za šíření nenávisti.

Zrovna před pár dny kdosi mával vlaječkou se svastikou. Orgány činné v trestním řízení si ho našly, teoreticky mu nyní hrozí až tříletý žalář.

Nacismus byl programově antisemitský. Stejně jako Hamás. Ukazovat se po masakru ze sedmého října 2023 s jeho vlajkou je podobné jako halit se do standarty s hákovým křížem. Ale tato forma nenávisti k Židům kupodivu prochází bez trestu.

Zde však šlo ještě o víc. Anonymní „akademici“ se snaží cenzurovat esenciální právo Židů bránit se agresi, formulovat vlastní názory a elementárně fungovat v rámci liberální společnosti. Tato nestydatost nejen nesmí projít, nesmí se nám vůbec usadit v hlavách.

Přesně tohle je nakonec nejdůležitější. Antisemitským „akademikům“ jde primárně o to, abychom si na podobné nepřijatelné požadavky zvykali. Museli vědět, že nyní je s nimi všichni pošlou „kamsi“.

Nicméně vyřčená – a případně opakovaná – nehoráznost se od nemyslitelného postupně může posouvat k radikálnímu, přijatelnému, rozumnému až k populárnímu, a nakonec se stát zažitým. Přesně takto postupoval Adolf Hitler. Ještě v roce 1923 během tzv. pivního puče působil jako šašek. Za deset let se stal kancléřem.

Postup prosazování extrémních myšlenek je znám jako „otevírání Overtonova okna“. Dnes se trapným antisemitům většina lidí směje – jenže totéž se původně dělo pozdějšímu nacistickému vůdci. Tohle je velká výstraha. Zlo musíme zastavit, dokud je malé. Jakmile zesílí a zakoření, už to nepůjde.

Proto nepodceňujme pokus „klubu přátel terorismu“ šikanovat Irenu Kalhousovou. Nestačí ho rázně odmítnout (což se stalo), je také třeba dát jasně najevo, že takové manýry nehodláme tolerovat a nemají ve svobodné společnosti místo.

Nesmíme si zvykat na něco, co je nemyslitelné – a také by nemyslitelným mělo zůstat. Jakákoli vážně míněná debata nad tímto požadavkem, nebo snaha o „dialog“ s anonymními hamásovci by je po malých krůčcích legitimizovala, až by se stali součástí demokratického diskursu.

I oni mají samozřejmě právo formulovat své postoje, byť jsou extremistické. Ale nesmějí je vnucovat jiným nebo dokonce chtít trestat ty, kteří je s nimi nesdílejí. Jakmile tuhle nehoráznost zopakují, veškerá diskuse s nimi končí.

Tohle „Overtonovo okno“ zkrátka musíme zase rychle přibouchnout a nenechat ho otevřené ani na ventilačku.

Jinak se začnou množit ultimativní požadavky zakazovat ve veřejném prostoru – ve školách, v médiích či úřadech – lidi, jejichž názory se nelíbí neomarxistickým bojůvkám. Jejich příslušníci nejsou o nic lepší, o nic slušnější, o nic méně nenávistní než jejich marxističtí předchůdci. 

Kamarády teroristů s bolševickými manýry v Česku nechceme!