Mnichov, fotbal a hlavně Bayern: K historii, současnosti a fenoménu nejlepšího týmu Německa

Němci jsou sportovní národ a velké oblibě se tu těší mnoho sportů, nezřídka v závislosti na tom, zda se někdo z Němců stane světovou sportovní superstar (Boris Becker v tenise, Jan Ullrich v cyklistice, Michael Schumacher ve formuli 1 atd.). Nad fotbal nicméně není – tzv. Bundesliga je jednou z nejlepších soutěží na světě a její obliba a návštěvnost jsou, podobně jako třeba na Britských ostrovech, téměř neuvěřitelné. 

Na samém vrcholu stojí, snad se na mě příznivci ostatních týmů nebudou zlobit, šampión posledních jedenácti let – bavorský, přesněji řečeno mnichovský Bayern.

Začnu tak trochu, alespoň pro fanoušky Bayernu, smutně. Právě v letošním roce totiž skončí, respektive už skončila nejdelší série vyhraných domácích titulů v řadě. Jak jsem již uvedl – Bayern ovládal Bundesligu od ročníku/od sezóny 2012/2013 a jeho dominance už začínala být, samozřejmě že nikoli pro jeho fanoušky, maličko nudná. 

V letošním roce se ale zrodil „zázrak“ jménem Bayer Leverkusen, který v ligové sezóně – ani v německém národním poháru, ani na mezinárodní scéně – ještě neprohrál, a proto mohl trenér, Španěl Xabi Alonso, a jeho tým včetně dvou Čechů – Patrika Schicka a Adama Hložka – slavit titul, o němž nikdo v Německu nepochybuje, že je zasloužený.

V Mnichově z toho samozřejmě nemají žádnou radost, a proto udělají v následující sezóně všechno, aby se jednalo o pouhou výjimku, nikoli o konec jedné a začátek nové éry. Pokud ale fandové a funkcionáři Bayernu Alonsův tým letos sledovali opravdu pozorně, musí jim alespoň trochu „běhat mráz po zádech“…

To ale teprve uvidíme, teď už se vraťme zpátky do „Mníšku pod Alpou“ – jak hlavnímu městu Bavorska říkával Karel Kryl.

Fotbalový tým Bayern Mnichov (oficiálně Fussball-Club Bayern, München, e. V.), jenž sídlí v mnichovském obvodě Schwabing-Freiman, vznikl v únoru 1900 a jeho zakladateli byli členové mnichovského gymnastického klubu (Männer-Turn-Verein München von 1879, e. V.; MTV München), tj. sportovního odvětví, které se v časech na přelomu 19. a 20. století těšilo, stejně jako podobné kluby v dalších evropských zemích – tedy nejen v císařském Německu – veliké oblibě. 

První etapa rozvoje zprvu nenápadného mužstva je spojena s předválečnou a poválečnou (mám na mysli první světovou válku, samozřejmě) érou, kdy stál v čele „firmy“ obchodník a fotbalový funkcionář Kurt Landauer (1884–1961). Laundaeur klub řídil nejprve v letech 1913–1914, poté v letech 1919–1933, tj. po celou dobu existence Výmarské republiky až do nástupu nacistů k moci, a potom opět, po skončení války a pádu Hitlerova režimu, v letech 1947–1951. Dnes patří mezi ikonické postavy klubu, který na svoji minulost hodně dbá, a není se co divit.

První úspěchy Bayernu přišly ještě v meziválečné éře. V roce 1926 klub poprvé vyhrál bavorskou, přesněji řečeno jihoněmeckou (tedy regionální) ligovou soutěž a o dva roky později tento úspěch zopakoval. První celoněmecký titul vybojovali fotbalisté v červenobílých dresech (ty původní byly černé) v roce 1932 pod vedením legendárního trenéra, vídeňského rodáka Richarda „Donmiho“ Kohna (1888–1963); na další si ale museli jeho fanoušci dlouho počkat. 

Skutečnost, že jak šéf klubu Landauer, tak hlavní trenér Kohn byli Židé, kteří před nacisty uprchli do zahraničí, znamenal v éře národního socialismu (nacismu) neodpustitelný „cejch“. 

Bylo tomu tak tím spíš, že část mužstva po jednom z přátelských zápasů ve Švýcarsku svého bývalého prezidenta v hledišti hlasitě zdravila, což nacisté brali jako potupu, a podle toho s Bayernem také zacházeli. Místo něj preferovali, pokud jde o Mnichov, klub Mnichov 1860 (Turn- und Sportverein München 1860; TSV 1860 München), který měl jistý čas za prezidenta dokonce člena NSDAP.

Po druhé světové válce přišlo vzkříšení Bayernu. Tým se stal nejprve členem regionální soutěže zvané Oberliga-Süd, v níž se mu poměrně dařilo, a v roce 1955 dokonce poprvé vyhrál (celo)německý fotbalový pohár. 

Složitá léta na přelomu padesátých a šedesátých let přečkal Bayern zejména díky podpoře úspěšného podnikatele a funkcionáře Rolanda Endlera (1913–2003), který jako prezident klubu v letech 1958–1962 zabránil jeho bankrotu. 

Do Bundesligy, jež vznikla v roce 1963, vstoupil Bayern v roce 1965 – mimo jiné již se svou největší legendou, budoucím „císařem“ Franzem Beckenbauerem (1945–2024).

Kromě již zmíněného spielmachera Beckenbauera (jenž začínal, čistě pro zajímavost, v konkurenčním týmu 1860 München) byli členy „mašiny“ jménem Bayern z přelomu šedesátých a sedmdesátých let rovněž jeden z nejlepších fotbalových útočníků v celých dějinách německého a světového fotbalu Gerd Müller (1945–2021) či brankář Sepp Maier (* 1944), nezapomenutelně „potupený“ penaltou Antonína Panenky ve finále mistrovství Evropy v tehdy jugoslávském Bělehradě v roce 1976.

Právě kolem těchto hráčů vznikl tým, který na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let vesměs dominoval jak v Německu (1968–1976), tak v Evropě – vítězství v Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ; 1973–1974, 1974–1975 a 1975–1976) – a byl osou německého národního týmu na mistrovství Evropy (1972) i na domácím mistrovství světa (1974). 

Hráči mnichovského Bayernu byli ostatně i členy dalšího týmu, který ovládl světový šampionát, tentokrát v Itálii v roce 1990 (Jürgen Kohler, Klaus Augenthaler či Olaf Thon). Jednou z mála ikon Bayernu, jež titul mistra světa nikdy nezískala, byl v této době jeho budoucí prezident Karl-Heinz Rummenigge (* 1955), dvojnásobný nejlepší fotbalista Evropy (tzv. zlatý míč z let 1980 a 1981), který se musel ve Španělsku (1982) i v Mexiku (1986) spokojit s účastí ve finále a s titulem mistra Evropy z roku 1980.

V dalším legendárním týmu mistrů světa z roku 2014 v Brazílii byli jako hráči Bayernu brankář Manuel Neuer (který za mančaft stále chytá, v sobotu jsme ho se synem naživo viděli proti Eintrachtu Frankfurt), obránci Jérôme Boateng a Philipp Lahm, středopolaři Mario Götze, který rozhodl finále proti Argentině, Toni Kroos, Thomas Müller a Sebastian Schweinsteiger, takže měli na titulu veliký podíl – „podíl hodný Bayernu“, jak se vyjádřil jeho již zmíněný šéf Rummenigge.

Jak jsme se s Martínkem, který je jinak velikým fanouškem „naší“ vršovické Slavie, přesvědčili o víkendu na vlastní oči, v současné době je navzdory ztrátě bundesligového titulu Bayern Mnichov fenoménem – nikoli pouze sportovním, nýbrž sociokulturním i ekonomickým, nad který v německém sportu není. 

Velkolepá Allianz Arena, jejíž výstavba přišla na více než 340 milionů euro a jež byla slavnostně otevřena 30. května 2005, je doslova „chrámem“ všech fanoušků a sympatizantů Bayernu. 

Fotogenické „monstrum“ na okraji Mnichova, kam se ale dostanete naprosto pohodlně metrem a které je uživatelsky nesmírně komfortní, pojme přes pětasedmdesát tisíc diváků (což je přibližně o pět tisíc více než olympijský stadion, kde hrál Bayern své zápasy v letech 1972–2005). 

V zásadě to ale není – kromě fascinující atmosféry, kterou dokážou fandové vytvořit – příliš znát. Jediné zdržení čeká fanoušky cestou zpět na metro, ale i organizaci odchodu zvládají pořadatelé a dopraváci skvěle.

Jak jsem již řekl, Bayern Mnichov, to není jen sport a sociokulturní fenomén – mnichovský, bavorský a v jeho případě i celoněmecký (cosi na způsob naší Slavie a Sparty, jež mají rovněž fandy v celé zemi), ale také finanční gigant a dokonalý „stroj na vydělávání peněz“. 

Vedle příjmů ze vstupného, z prodeje hráčů, z reklamy atd. se na jeho finančním úspěchu podílí rovněž prodej dresů a suvenýrů v obrovském obchodě přímo na stadionu i v samotném městě, kde na ně sice nenarazíte úplně na každém rohu, málo jich ale není.

To vůbec nejlepší na „fenoménu Bayern“ je nicméně, alespoň podle mě, vynikající nálada, která v den zápasu na stadionu samotném a v celém městě panuje. 

Centrum „Mníšku“ je doslova zaplaveno fanoušky v dresech milovaného mančaftu včetně celých rodin – od prcků, kteří ještě nechodí do školy, až po prošedivělé „veterány“, muži i ženami; pivo teče proudem (skutečně opilých jednotlivců jsme ale viděli jen tolik, že by je šlo spočítat na prstech jedné ruky), nemluvě o radostném zpěvu a skandování… Vynikající atmosféra a nenapodobitelná nálada, na kterou nezapomenete…

Návštěva Mnichova a zápasu Bayernu je zkrátka tou nejlepší reklamou na fotbal, jakou si lze představit a velkou inspirací pro okolní země včetně České republiky.

Způsob, jakým se třeba pražská Slavia snaží fotbal a všechno okolo něj v posledních letech dělat, je důkazem, že to jde i u nás, jakkoli se jedná o menší tým, než je bavorský gigant. Ale jde to, a „parta“ kolem Jaroslava Tvrdíka to dokazuje den co den.

Tak tedy vzhůru do Mnichova, přátelé, vzhůru na skvělý fotbal a do města, které se Vám – nejen proto – vpije pod kůži.