Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

O čem sní český byznys(man): Vláda s vizí, finské školství a inovativnost Izraele

1080p720p360p

5. DÍL SÉRIE POVOLEBNÍ ČESKO. Domácí byznys dlouhodobě doplácí na nestabilitu podnikatelského prostředí. Je tak na čase stanovit si společně vizi a za tou jít bez ohledu na to, zda je u vesla politická levice, nebo pravice. Nejen o tom v kontextu pozice českých firem v rámci globálních hodnotových řetězců diskutovali proděkan na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE Pavel Hnát a majitel společnosti MICRORISC Vladimír Šulc. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy. 

Česko 2.0? Vzdělanostní ekonomika opřená o tradici solidního (technického) školství

Země by měla mít plán, dlouhodobou strategii. Na vládě přitom je, aby ji stanovila, respektive k ní přispěla. Právě něco podobného dnes českému byznysu chybí, to po “státu” chce. Podnikání totiž potřebuje stabilitu a tu střídání našich vlád a s tím související změny směru nepřinášejí. Stručně, je třeba si stanovit dlouhodobou vizi, kterou bude následovat vláda ať už bude levicová, pravicová, nebo reprezentovat politický střed; kdokoli vládne, měl by se držet nějaké koncepce, kam jako země chceme v dlouhém výhledu dojít. Její součástí, říká Šulc s upozorněním na to, že je technik a to jeho pohled determinuje, by měl být akcent na technologie. Česko by se mělo stát znalostní ekonomikou, která dokáže využít toho, že bylo vždy zemí se solidním vzděláním a technickou tradicí. K tomu pak může přidat i inspiraci ze světa: Z Finska bychom mohli převzít obrovské nadšení a podporu školství; z Izraele pak podporu inovacím, které směřují do prioritních oblastí (v případě Izraele jde především o bezpečnost) a nebo například to, že Izrael v případě podpory subjektům, které jsou primárně zaměřeny na zisk, očekává, že se mu vložené peníze vrátí.

Komentář Pavly Žížalové, PwC
Stanovit si dlouhodobý plán a vizi nám tu jednoznačně chybí. Nesmí to však být vize jen na papíře – že se Česko má stát znalostní ekonomikou, to už určitě v nějaké nedávné inovační politice máme. Potřebujeme vizi, za kterou bude stát většina, a kterou bude vláda a stát aktivně prosazovat. Jako třeba Energiewende v Německu - nemusíme s konkrétním zaměřením souhlasit, je ale zřejmé, že tím vláda udala jasný směr a zároveň tuto vizi podpořila celou řadou konkrétních kroků a sladěním různorodých politik. Pokud si každý resort a každá vláda bude určovat svou vizi, bude to jen těžko fungovat.

Hlas byznysu: Hledá se vize a cesta, jak jí dosáhnout. Zn. konsenzus podmínkou

Úkolem číslo jedna (nejen) pro příští vládu je nadefinovat vizi naší země. Něco podobného přitom není zadání výhradně pro příští vládu, to je otázka širšího konsenzu. Pokud si totiž máme určit cíl, kam bychom za řekněme třicet let měli dojít, musí se na tom podílet prakticky všichni, protože se toho všechny následující vlády musí držet. Stanovit si podobným způsobem nějakou vizi bychom přitom měli co nejdříve; následně pak můžeme vytyčit cestu, jak se k danému cíli na vzdáleném horizontu dostaneme. Tento proces by se pak měl nést ve znamení vzdělanostní ekonomiky, což znamená, že by vše mělo být do značné míry o kvalitním vzdělání. Česko potřebuje produkovat vzdělané lidi, především technicky. Dnes je totiž vše o elektronice, programování. To, co byli v minulosti automechanici a podobní technici, totiž budou napříště inženýři spravující roboty: budou různé přístroje nejen opravovat, ale také konfigurovat, což nechá vzniknout celému segmentu služeb a vyžádá si to lidi s patřičným vzděláním a dovednostmi. V Česku přitom máme dlouhou tradici kvalitního technického vzdělávání. Dnes jde tedy o to na tuto tradici navázat.

Komentář Pavla Sobíška, UniCredit Bank
Nepůjdu tak daleko, abych jen poukázal na známý citát “máš-li vize, navštiv psychiatra”. Formulace vizí ale není tím, co bych od vlády očekával. Vize si představuji jako něco, co je ve společnosti „zakódováno“ a nemusí být vytesáno do kamene. Kupříkladu přechod od montoven ke vzdělanostní ekonomice je vizí, na které se nepochybně shodne velká část společnosti, aniž by ji k tomu musela nabádat vláda. Vláda by spíš měla tvořit koncepce, neboli cesty k naplňování vizí; ale i v tomto ohledu jsou moje očekávání nízká. Kdyby ministerští úředníci prohrábli své šuplíky, asi bychom se divili, kolik koncepcí toho či onoho druhu u nás za posledních 25 let vzniklo. Klíčovým problémem je, že koncepce skončily v šuplících jako v trvalém úložišti. A není divu, když se ukazuje jako nepřekonatelný problém i uskutečnění v podstatně krátkodobě orientovaných plánů, jako třeba vytvoření jednotného inkasního místa. Stručně, dokud nedojde v tomto státě ke zvýšení efektivity běžné státní správy, nemůžeme mít ambice zabývat se dlouhodobými vizemi. A čas nám utíká.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
To, jak je důležité podporovat vzdělávání, je vidět velmi dobře na východoasijských zemích. Podívejme se například na Japonsko či Jižní Koreu. Druhá jmenovaná země byla ještě v 50. letech velmi zaostalá - v té době dokonce zaostalejší než KLDR. Pak stačilo několik desítek let a tyto země jsou na vrcholu; hlavně díky podpoře školství. To se projevuje i na investicích do vzdělávání. Tamní učitelé například berou často několikanásobky průměrného platu. Na druhou stranu je na ně také vyvíjen výrazně větší tlak na kvalitu výuky. Tamní učitelé totiž musí látku umět nejen efektivně podat, ale současně i zaujmout. Co se pak Česka týče, v první řadě zde musí být po změnách ve vzdělávání poptávka. Je třeba vysvětlit lidem, že i ti, co jsou již ze školy venku, mohou z lepšího vzdělávacího systému těžit - a tím vzbudit zájem. Bez toho bude i nadále platit, že plány na podporu vzdělávání budou sice součástí předvolebního programu každé politické strany, ale ve skutečnosti se nic nezmění.

Ideální vzdělá(vá)ní: Důraz na detail zasazený do kontextu obecných vědomostí

Obyvatelé Česka byli vždy vzdělaní. Jedno jestli v Asii nebo ve Spojených státech, říká Šulc. "Se vzděláním, kterého se mi dostalo zde, jsem uspěl; nikdy se mi nestalo, že bych neměl rozhled. V tomto kontextu je přitom vhodné zmínit dva přístupy k edukaci: všeobecné vzdělání a specializované vzdělání. Výhodou druhého je to, že vychová více expertů, jde totiž do hloubky. Na druhou stranu, i obecné vzdělání má něco do sebe – a Česko(slovensko) ho mělo na velice solidní úrovni. Díky tomu máme například povědomí o tom, kde který stát je, máme jisté základy historie a tak dále. Přitom právě tyto a podobné vědomosti se mohou hodit i zmíněným (technickým) expertům, kteří se soustředí na detail v rámci svého oboru. V kontextu školství je pak určitě vhodné zmínit také potenciál, který skýtá spolupráce mezi vysokými školami a byznysem. Ten se u nás – minimálně v porovnání s některými západními ekonomikami – zdá nevyužitý. Určitě tu přitom jsou školy s inovačním duchem. Je to o lidech, na některých katedrách tohoto ducha rozvíjejí, jinde to není až tak podporováno. Například s pražskou ČVUT nebo brněnskou VUT se ale spolupracuje perfektně."

Tečka Pavla Hnáta
Pozice České republiky v globálních hodnotových řetězcích je a bude velkým tématem. Jsme malá otevřená ekonomika uprostřed Evropy, která se v transformaci otevřela zahraničnímu kapitálu, takže pro globální toky zboží a služeb jsme téměř ideálním místem. Jaké množství přidané hodnoty bude tímto místem protékat a kolik na této pozici ve výsledku vyděláme můžeme do jisté míry ovlivnit také my sami. Vláda přitom hraje jen druhotnou roli, avšak může přechodu k vyšší přidané hodnotě pomoci. Jednak nastavením podmínek pro zahraniční investory, jednak podporou inovační schopnosti a flexibility českých podnikatelů – mnoho jiných možnost v rychlé globální konkurenci skutečně nemáme. Ve vztahu k zahraničním investorům by vláda měla namísto volání po zvyšování mezd bez ohledu na nárůst produktivity práce budovat předvídatelné podnikatelské a daňové podmínky a omezovat míru korupce a státních zásahů do podnikatelského prostředí. Domácím podnikatelům by pak měla prospět budováním kvalitního školství, podporou inovací a zlepšením přístupu ke kapitálu, což platí zejména pro malé a střední podniky, které si uvnitř globálních řetězcu často najdou úspěšně své pevné místo. K tomu všemu by si měla naše společnost jasně definovat strategickou vizi, kterou by vlády bez ohledu na nuance volebního cyklu měly postupně naplňovat. Tou vizí může být například flexibilní znalostí ekonomika, jejíchž podnikatelé uspívají na globálních trzích svou schopností inovovat a dodávat do globálních řetězců kvalitně a rychle díky vzdělané a produktivní pracovní síle. Žít v takové zemi by vůbec nebylo špatné.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744