Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Právní prostředí v Česku potřebuje odtučňovací kůru, někteří politici se místo toho snaží celý systém vykostit

1080p720p360p

4. DÍL SÉRIE (NE)ÚSPĚCHY ČESKÝCH VLÁD. Zbožštění trhu na počátku transformace zadělalo na nekvalitní právní rámec, na což doplácíme dodnes. Předvídatelnost podnikatelského prostředí trpí častými změnami pravidel hry (a to stojí peníze a nervy), země jako taková pak opakovaně doplácí na nečitelnost politiky. Podrobnosti diskutovali v dalším díle Alter Eko politoložka z Vysoké školy ekonomické Vladimíra Dvořáková a ústavní právník, expert v oboru státovědy a politologie Jan Kysela. Jako tradičně vám nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.

Tma v transformačním tunelu: Zhasněte před právníky, zavelala slepá víra v trh

V roce 2002 neoliberální guru Milton Friedman v rozhovoru reflektujícím deset let transformace řekl, že v roce 1990 doporučoval střední a východní Evropě tři věci: privatizovat, privatizovat a privatizovat; kdyby měl možnost vydat se zpět v čase, doporučil by právní stát. V této souvislosti je legitimní ptát se, zda mají naše problémy s právním státem své kořeny už v počátcích transformace. Odpověď zní, že zřejmě ano. Prvopočátek je přitom v pomyslném zhasnutí před právníky, které vycházelo z přesvědčení, že trh si poradí bez pravidel. Je to ale skutečně tak? Friedman se původně domníval, že ano. Friedrich Hayek, jiná významná postava liberálního – byť trochu jinak profilovaného myšlení – měl pocit, že to tak není, že jsou pravidla vždy důležitá. Obecně řečeno, pro podnikání je podstatný právní řád, vláda práva a to z toho důvodu, že přináší jistotu. Ta je pro formální právní stát ústřední hodnotou – a je také koneckonců označována za jednu z proměnných, které rozhodují například o tom, proč v některých částech světa tržní ekonomika funguje lépe a v některých hůře (nositel Nobelovy ceny za ekonomii Hernando de Soto v knize Mystérium kapitálu píše o tom, jak je v některých zemích třetího světa těžké nastolovat transparentní tržní podmínky například proto, že chybí přehled o tom, kdo vlastní jaký pozemek).

Komentář Věry Venclíkové, PPZRS.ORG
V počátcích přerodu našeho autoritářského systému v demokratický přicházeli do Česka odborníci financovaní zeměmi s fungujícími demokratickými pravidly a netušili, že nám chybí pravidla podnikání, vymahatelnost práva, vzdělání i zkušenosti s řízením podniků. Až příprava na vstup do EU nás tak donutila zavést mnohá pravidla. Analogie se nabízí v příkladech rozvojové pomoci: Pokud se dárci věnují rozvojové zemi roztříštěně, bez společné strategie, budování podnikatelského prostředí se vytrácí jako první. A po něm i ti nespokojení obyvatelé, kteří hledají lepší životní podmínky. Demokracie je totiž podmíněna kvalitním podnikatelským prostředím, které je v rovnováze s dalšími aspekty společenského systému - od sociální a zdravotní péče přes vzdělávání, právní rámec, bezpečnost nebo ochranu životního prostředí až po finanční řízení a kontrolu veřejných financí. To je časově náročné a překotná privatizace tomu příliš nepomohla.

Komentář Lubora Laciny, Mendelovo evropské centrum
Stále si myslím, že "zhasnutí před právníky" byla chyba. Pokud si dobře pamatuji, například Nizozemsko nám dokonce nabízelo zaplacení překladu svého obchodního zákoníku. Dle mého názoru se mělo této nabídky využít a ušetřený čas a prostředky věnovat na trénink právníků, soudců a uživatelů daného zákoníku. Podobně dle mého názoru bylo lepší najít a implementovat již vyzkoušené a dlouhodobě prověřené právní akty, tak jak tomu bylo a dodnes je s legislativou EU. Zvolená cesta tvorby a téměř kontinuální novelizace právního řádu je totiž pro všechny zůčastněné strany naprosto nepřehledná.

Klaus, Zeman vs Ústava: Cesta k nepředvídatelnosti je dlážděna dobrými úmysly

S právní jistotou souvisí předvídatelnost práva. Otázkou je, jak “předvídatelnosti” rozumět. Můžeme na ní nahlížet dvojím způsobem: a) Mám jistotu, že pravidlo, kterým se dnes řídím, bude platit i zítra? Toto je trochu problém českého právního řádu – kvůli častým novelám zákonů trpí hodnota předvídatelnosti b) Jsou pravidla, kterými se řídíme, dostatečně srozumitelná na to, abychom všichni věděli, co znamenají, a máme-li dobrou vůli se jimi řídit, aby nám to bylo umožněno? Tento aspekt opakovaně přichází na přetřes kolem voleb v souvislosti s pravomocí prezidenta. Ústava je v tomto smyslu specifická tím, že formulace, které používá, nejsou úplně jednoznačné, ty pojmy jsou obecné, což umožňuje větší míru neshody než v případě kupříkladu občanského zákoníku. Jde tak o to, kdo k interpretaci Ústavy přistupuje, zda přistupuje s tím, čemu se říká předporozumění (nastavení text určitým způsobem číst, vnímat). A právě v tom je kámen úrazu, protože předporozumění jak Václava Klause tak Miloše Zemana, mluvíme-li o prezidentech, není asi takové, jaké předpokládali tvůrci Ústavy v roce 1992. Ti vytvářeli prostor pro parlamentního prezidenta, prezidenta-moderátora, zatímco Václav Klaus a v ještě větší míře Miloš Zeman mají pokušení být prezidenty-politickými vůdci. V prezidentské funkci mají tendenci chovat se jako premiéři.

Komentář Václava Žáka, Listy
Thomas Paine možná lépe než jiní ukazuje původní význam toho, co je vláda zákona. „Zatímco v absolutních monarchiích je Král zákonem, ve svobodných republikách musí být zákon Králem“. Není to fráze. Paine tím zdůrazňuje jeden z klíčových předpokladů zakládající sebevědomé občanství v demokratické společnosti - občan se nemá podřizovat subjektivní vůli politických figur ve vysokém ústavním postavení, ale trvat na tom že i ony jsou podřízeny pravidlům. Řekl bych, že když Masaryk konstatuje „demokracii bychom už měli, teď bychom ještě potřebovali ty demokraty“ a zároveň volá po potřebě se odrakouštět, má na mysli právě deficit sebevědomého občanství, který ztěžuje účinnou kontrolu politiky. Reakce podstatné části veřejnosti na výkon prezidentské funkce moderními českými prezidenty je toho, myslím, názornou ukázkou.

Babišovy sny: Zefektivnění politického systému (č)i odbočka k autoritářství?

Před blížícími se volbami se množí návrhy na zefektivnění politického systému, které jsou často na pohled líbivé, ale zavánějí autoritářstvím. V případě českých voličů něco podobného často boduje nejen proto, že nemají rádi komplikované procedury, protože jim leckdy nerozumí, ale také proto, že nemají rádi politiky, nevnímají je jako své reprezentanty. To je problém, jelikož reprezentativní demokracie stojí právě na tom, že si vládneme skrze politiky. Pokud tak máme pocit, že je to parazitující, ošklivá třída, se kterou by bylo nejlepší zatočit, může u nás zabodovat někdo, kdo slíbí, že tuto třídu zredukuje. Potíž je v tom, že s podobnými kroky mizí možnost nápravy. Jde tak o to, zda hledáme rozhodnutí rychlé, a nebo rozhodnutí dobré. Rozhodnutí dobré by se nemělo rodit pět let – a není tak jistě dobré, že jsou v poslanecké sněmovně desítky návrhů zákonů, které byly předloženy před lety a nepropracovaly se ani do prvního čtení, ale to asi není důvod ke zrušení poslanecké sněmovny. Představy, kterými nás v posledních měsících obohatil “muž trpící nespavostí,” představy, které si pořizuje v době, kdy výjimečně spí, jsou tedy představy spíše nebezpečné a to právě kvůli tomu, že by zvýšily tlak na rychlost, ale ta ještě sama o sobě nezajistí dobré rozhodnutí.

Komentář Ondřeje Vondráčka, Lexperanto
Zajištění přístupnosti a srozumitelnost práva pro občany ze strany státu je do značné míry řemeslo, které ovšem stát ne zcela dobře zvládá. Toto řemeslo spočívá, za prvé, ve správném vymezení důvodu, proč určitý zakon přijímáme s alespoň přibližným socio-ekonomickým odhadem rozsahu problému, který chceme zakonem řešit. Za druhé, zákon bude srozumitelnější, pokud jsou navržena různá řešení problému, která jsou diskutována s veřejností dříve, než zákon vstoupí do legislativního procesu. Za třetí, cca po pěti letech účinnosti zákona by měly být zhodnoceny jeho přínosy i negativa. I když na všechny tři kroky máme metodiky, málokdo je používá v praxi. Stále bohužel radši přijímáme narychlo spíchlé zákony na politickou objednávku. Není proto divu, že se pak divíme jejich (ne)kvalitě.

Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Otázkou není, zda pravidla ano či ne, ale v jaké míře. To, že kapitalismus nemůže fungovat bez pravidel, je zřejmé. Všechny vyspělé země své hospodářství regulují, aby zajistily stabilitu ekonomiky a ochránily své občany před podvodníky. U nás přitom není ani tak velký problém v tom, že hospodářství regulujeme, ale v chaotičnosti tvoření nových regulací. Tato chaotičnost se projevuje v neustálých změnách zákonů či strategií, kterých by mělo být pomocí zákonů dosahováno. Například málokde se setkáme s tak velkým množstvím výjimek v zákonech jako u nás. Navíc jen zřídkakdy dochází ke zjednodušení pravidel, popřípadě vycházení vstříc podnikatelům a nikoli státu. To, že země může mít relativně hodně regulovanou ekonomiku a přitom prosperovat vidíme kupříkladu ve Skandinávii. Tam bychom si měli brát příklad, jak dát ekonomickým subjektům pocit důvěry v právní stát a přitom jim nekomplikovat život nesmyslnými pravidly.

Post scriptum: Tečka Vladimíry Dvořákové

Při sledování rozhovoru a následných diskusí mi připadá důležité zdůraznit tři věci.

První reaguje na zkušenost, kterou přinesla ekonomická transformace a dotýká se toho, jak dalece má stát vstupovat do regulací podnikatelských aktivit a celkově ovlivňovat život společnosti. Otázka by neměla znít, zda více či méně, ale jak kvalitně. To nám ostatně jasně dokládají příklady skandinávských zemí. Nesmyslné regulace, ale i nepřehlednost právního prostředí, nahrává nejrůznějším šíbrům, vytváří (a mnohdy zcela vědomě) prostor pro zneužívání či přímo rozkrádání veřejných prostředků, podvodná jednání či obchod s chudobou. A i díky nekvalitnímu právnímu prostředí je pak takovéto jednání obtížně postižitelné.

Druhá věc, u které je potřeba se zastavit, se týká snahy o zreformování či tzv. zjednodušování politického systému. To lze v současnosti považovat asi za největší hrozbu demokracie. Nejde o to, že by dílčí úpravy či upřesnění nebyly na místě, ale politický systém má společnost stmelovat, nikoli rozdělovat, má vyvažovat, nikoli umožňovat diktát vítězů. Má umožnit efektivní vládnutí v každodenním rozhodování, ale nesmí likvidovat opozici a nastolovat „nevratné změny“ bez hlubšího společenského souhlasu. V jednoduchém systému lze rychle a efektivně prosadit geniální řešení stejně jako zcela katastrofické. To druhé bylo zatím vždy v dějinách častější.

Třetí poznámka se týká „sebevědomého občana“. Podceňování, často až pohrdání občany, je u nás dost běžným rysem, a to nejen ze strany politiků. Politici ovšem mnohdy dokáží lhát bez „uzardění“ a často dávají najevo, že na ně se zákony vlastně nevztahují. A nemusí jít jen o dodržování zákonů. Tam, kde jsou sebevědomí občané, se vytváří společenská atmosféra, která prostě považuje za zřejmé, že některé věci se „nedělají,“ byť nemusí jít přímo o nějaký přestupek či porušení zákona. Posilujme sebevědomé občanství a dosáhneme i lepší kontroly politiky.

Je to jen na nás.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718