2. DÍL SÉRIE (NE)ÚSPĚCHY ČESKÝCH VLÁD. Radovat se z rovnostářství znamená přát si, ať sousedovi chcípne koza, když pojde nám, říká v novém dílu pořadu Alter Eko ekonom Jiří Schwarz. Fakt, že v této kategorii patříme na špičku globálního peletonu, tak českým vládám k dobru nepřičítá. Za jejich vyloženou slabinu pak společně s investičním ředitelem Save & Capital Štěpánem Uheríkem označil neschopnost reagovat na dlouhodobé trendy. Tyto a další teze z jejich diskuze budou do konce týdne glosovat přizvaní experti.
O smrti, nejen politické: Budíček, vymíráme!
Index lidského rozvoje v Česku od počátku transformace roste, od roku 2010 je ale tempo jeho růstu výrazně podprůměrné. Nejde nicméně říci, že je to vina (pouze) vlád Petra Nečase a Bohuslava Sobotky, protože na tento komplexní ukazatel má vliv mnoho faktorů. Navíc, období našich vlád je jen zřídkakdy čtyřleté, to znamená standardní. Vláda Petra Nečase tak dlouho nevydržela a před ní tu byly ještě kratší vlády. I v této souvislosti se dá říci, že bychom na tom byli určitě lépe, kdybychom u nás měli větší politickou stabilitu, kdyby se vlády a ministři tak rychle nestřídali. Dále pak kvalitu našich životů ovlivňují významné dlouhodobé faktory, jako je stárnutí obyvatelstva; a na to naše vlády dostatečně nereagují. Nízkou míru nárůstu počtu obyvatel – z globálního hlediska podprůměrnou – lze dnes přitom sledovat v celé Evropě, což je také jeden z hlavních faktorů brzdících evropské ekonomiky. Problém Česka je přitom o to větší, že nemá dořešenu penzijní reformu. To je z ekonomického hlediska velmi problematické, neefektivní, protože to společnost stojí určité zdroje.
(Ne)rovnost v Česku: Chytří versus vychytralí.
Kdybychom měli být šťastni z toho, že jsme si rovni, tak bychom si měli přát, ať sousedovi zdechne koza, pokud pojde nám; to by nás mělo naplňovat pocity štěstí. Nicméně, určitě je dobré si připomínat, že je naše společnost velmi rovnostářská (podle Giniho koeficientu jsme sedmí na světě). Často totiž slýcháme, že je u nás minimální mzda jedna z nejnižších v Evropě, což se může zdát v kontextu zmíněného rovnostářství jako protimluv. Tak tomu ale není. Jde o to, že je u nás míra přerozdělování produktu v rámci Evropy jedna z nejvyšších. Tento trend je přitom dlouhodobý – a klíčovou otázkou je, jak a pro koho se peníze přerozdělují: Zda ve prospěch těch, kteří je potřebují, a nebo ve prospěch těch, kteří umějí ze stávajícího systému těžit. Mnohé analýzy pak ukazují, že největší prospěch z přerozdělování nemají ti, v jejichž zájmu se deklaruje, že k tomu dochází. Jinými slovy, je třeba, aby se pomoc dostala k těm, kteří ji skutečně potřebují. Například k handicapovaným, kteří v naší zemi nežijí na úrovni odpovídající ekonomickému výkonu domácí ekonomiky.
Úkoly pro příští vládu: Kvalita, základ života.
Vláda by měla určitě přispět k vytváření vhodného prostředí pro podnikání. To v praxi například znamená odstraňovat zbytečné bariéry, které brání výstavbě ať už infrastruktury (dálnice stavíme desítky let, zatímco v Polsku nebo na Slovensku se srovnatelná síť staví mnohem rychleji) nebo výstavby ve městech. Iracionální omezení a složité rozhodovací procesy v těchto a podobných případech přitom brání nejen podnikání, ale mají i své neblahé sociální dopady. Například nabídka bytů by byla dostatečná, ale byt se stal investičním nástrojem, což ovlivňuje nájmy i ceny. Na trhu je tak dnes umělý nedostatek bytů a protor pro to, aby se nové mohly stavět, tu není; což pociťují například mladé rodiny. Na tom je dobře vidět propojení mezi omezením podnikání s reálnými, konkrétními dopady na kvalitu života. Totéž se pak týká i dalších oblastí, mimo jiné vzdělávání, kde v naší zemi nadále převládají perverzní motivace, které vedou studenty k honbě za titulem namísto kvality. I v tomto kontextu by pak přístí vláda měla také přispět k vytváření prostředí oceňujícího kvalitu.
Post Scriptum: Tečka Štěpána Uheríka
Pokud se snažíme hodnotit to, jak která vláda přispěla či nepřispěla ke kvalitě života v České republice, musíme nejprve správně nadefinovat hodnotící kritéria. Jako vhodný by se mohl jevit Index lidského rozvoje (Human Development Index), který kombinuje kritéria jako je délka života, dostupnost vzdělání a životní standard. Z pohledu tohoto indexu se kvalita života v ČR dlouhodobě zlepšuje, nicméně tempo růstu je od roku 2010 podprůměrné. To však nelze jednoznačně přičítat pouze vládě, je nutno zvážit také další faktory a externality.
Pokud se pak přesuneme za hranici ekonomických indexů a ukazatelů, musíme si uvědomit, že kvalita života je současně jakousi komoditou, kterou každý člověk vnímá velmi individuálně. Není pak vzácností, že v době, kdy se České republice z pohledu ekonomických ukazatelů daří, samotná spokojenost většiny obyvatel se nejenže nezvyšuje, ona může přímo klesat. To ostatně dokazují i některé dostupné ukazatele (v tomto kontextu je nicméně třeba poznamenat, že je těžké spokojenost hodnotit): z pohledu indexu Happy Planet jsou například Češi celosvětově spokojeni spíše průměrně až podprůměrně.
Podobně schizofrenní pocity přitom můžeme mít i při hodnocení rozdělení bohatství ve společnosti. Přestože se Česká republika z pohledu Giniho indexu dlouhodobě řadí mezi nejvíce rovnostářské státy světa, musíme se ptát, jak tuto skutečnost vnímá většina obyvatel a v čí prospěch je vlastně bohatství přerozdělováno.
Na stejný efekt zkreslení narazíme například při měření korupce, která je pro kvalitu života také důležitým aspektem. V dobách, kdy je řešeno nejvíce korupčních kauz a v médiích se tak korupční témata objevují častěji, lidé přirozeně vnímají korupci jako rozšířenější a jsou z tohoto pohledu více nespokojení než v době, kdy se kauzy veřejně neřeší a korupce může být rozšířenější.
Jak tedy konkrétní vlády ovlivnily kvalitu lidského života v České republice? Těžko říct, neboť kvalitu života je nutno vnímat jako vícedimenzionální fenomén, který se vyvíjí dlouhodobě. S jistotou však můžeme tvrdit, že vláda disponuje nástroji, kterými kvalitu života dokáže ovlivňovat. Kvalitní právní prostředí a efektivní vymahatelnost práva, odstraňování bariér a byrokratických překážek v podnikání, budování, reforma důchodového systému či zkvalitňování dopravní infrastruktury jsou bezesporu platformy, o které se může kvalita života v České republice opřít při svém růstu. Doufejme tedy, že se budeme v budoucnosti mít o co opřít.