Alter Eko: České vlády nestačí reagovat na vývoj ve světě. Zbylo jim jen rovnostářství
2. DÍL SÉRIE (NE)ÚSPĚCHY ČESKÝCH VLÁD. Radovat se z rovnostářství znamená přát si, ať sousedovi chcípne koza, když pojde nám, říká v novém dílu pořadu Alter Eko ekonom Jiří Schwarz. Fakt, že v této kategorii patříme na špičku globálního peletonu, tak českým vládám k dobru nepřičítá. Za jejich vyloženou slabinu pak společně s investičním ředitelem Save & Capital Štěpánem Uheríkem označil neschopnost reagovat na dlouhodobé trendy. Tyto a další teze z jejich diskuze budou do konce týdne glosovat přizvaní experti.
O smrti, nejen politické: Budíček, vymíráme!
Index lidského rozvoje v Česku od počátku transformace roste, od roku 2010 je ale tempo jeho růstu výrazně podprůměrné. Nejde nicméně říci, že je to vina (pouze) vlád Petra Nečase a Bohuslava Sobotky, protože na tento komplexní ukazatel má vliv mnoho faktorů. Navíc, období našich vlád je jen zřídkakdy čtyřleté, to znamená standardní. Vláda Petra Nečase tak dlouho nevydržela a před ní tu byly ještě kratší vlády. I v této souvislosti se dá říci, že bychom na tom byli určitě lépe, kdybychom u nás měli větší politickou stabilitu, kdyby se vlády a ministři tak rychle nestřídali. Dále pak kvalitu našich životů ovlivňují významné dlouhodobé faktory, jako je stárnutí obyvatelstva; a na to naše vlády dostatečně nereagují. Nízkou míru nárůstu počtu obyvatel – z globálního hlediska podprůměrnou – lze dnes přitom sledovat v celé Evropě, což je také jeden z hlavních faktorů brzdících evropské ekonomiky. Problém Česka je přitom o to větší, že nemá dořešenu penzijní reformu. To je z ekonomického hlediska velmi problematické, neefektivní, protože to společnost stojí určité zdroje.
Komentář Lubora Laciny, Mendelovo evropské centrum
Jsou tři cesty jak se vyrovnat s trendem stárnutí populace a hlavním problémem s tímto trendem spojeným, tedy chybějící pracovní silou. Prvním je zvýšení porodnosti a počtu dětí. Druhým je zvýšení věku odchodu do důchodu a třetím je dovoz pracovní síly ze zahraničí. Pokud nevěříme, že ve vyspělých ekonomikách lze dosáhnout prvního, lidé nemají čas a chuť vychovávat více dětí. Pokud věková hranice pro aktivní život má i přes pokrok ve zdravotní péči v řadě oborů své omezení, pak zbývá třetí cesta a tou je dovoz pracovní síly z regionů s onymickým demografickým vývojem jako je Asie nebo Afrika. Zde je prostor pro aktivní politiku vyhledávání a dovozu pracovní síly, oproti pasivnímu přístupu a čekání kdo a v jakém období „doputuje o vlastní vůli“. Tedy nečekat kdo dorazí, ale aktivně pracovní sílu v zahraničí vyhledávat. Zde ovšem již nyní narazíme na vysokou konkurenci ostatních vyspělých ekonomik. Například Německo má politiku pracovní migrace mnohem lépe definovanou a strategicky nastavenou než česká vláda. Při daném růstu ekonomiky lze snadno spočítat počet zahraničních pracovníků přicházejících do ekonomiky pro zachování rovnováhy na trhu práce. Pokud nyní neuděláme nic, tak nezbývá věřit, že problém s nedostatkem pracovní síly se vyřeší sám, například prostřednictvím robotizace a automatizace nahrazující masivně pracovní sílu.Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Vlády často odsouvají nepříjemné povinnosti na později. O tom, že je penzijní reforma nutná, se ví již dlouho. Období, kdy těžíme z růstu populace postupně končí a demografie se začíná otáčet v náš neprospěch. Absence penzijní reformy tak zůstává jedním z mnoha problémů, které se sice zhoršují pomalu, avšak jejíž řešení bude právě proto o to problematičtější. V mnoha západních zemích to již lidé pochopili. Větší důraz se tak zde klade na spoření či imigrační politiku. Budeme si muset uvědomit, že na důchod si budeme muset odkládat peníze také sami. To je sice vzhledem k tomu, že již platíme daně a sociální pojištění, nepříjemné, ale bez reformy, která je v nedohlednu, těžko hledat jiné řešení. Za zvážení by stálo i přehodnocení našeho přístupu k imigraci. Mnoho států Evropy jako jedno z řešení negativní demografie využívá právě imigrační politiku. My navíc máme výhodu, že se můžeme poučit jak z úspěchů, tak i chyb těchto států. Pokud navíc bude většina imigrantů ze zemí nám kulturně blízkých, pozitiva s tím spojená se mohou projevit v celé ekonomice.Komentář Radka Špicara, Svaz průmyslu a dopravy
Demografie patří mezi nejdůležitější globální trendy, které ovlivňují společenský a ekonomický život na celé planetě. Pro Česko je to nesmírně relevantní téma, jsme země, která skoro vymírá. Brzy tak bude chybět mladá pracovní síla, která bude schopná financovat důchodový systém. Inspirovat bychom se mohli tam, kde to řeší, například ve Skandinávii. Tam vědí, že jedním z osvědčených – byť komplikovaných – řešení je dobrá imigrační politika. Pokud máte vcelku prosperující stát s výkonnou ekonomikou, kde se nedostává pracovní síly – například proto, že stárne populace – a vedle toho máte ekonomiky, které na tom tak dobře nejsou a přitom tam žije spousta prácechtivých mladých lidí, můžete je vhodnou imigrační politikou pro svou zemi získat. Stručně řečeno, Česko by mělo mít kvalitní proimigrační politiku, která umožní si dobře a sofistikovaně vybírat z nám kulturně příbuzných zemí kvalifikovanou i nekvalifikovanou pracovní sílu. Ta by se pak měla integrovat, pracovat a pomáhat s udržením kvality života, na kterou jsme tu zvyklí.
(Ne)rovnost v Česku: Chytří versus vychytralí.
Kdybychom měli být šťastni z toho, že jsme si rovni, tak bychom si měli přát, ať sousedovi zdechne koza, pokud pojde nám; to by nás mělo naplňovat pocity štěstí. Nicméně, určitě je dobré si připomínat, že je naše společnost velmi rovnostářská (podle Giniho koeficientu jsme sedmí na světě). Často totiž slýcháme, že je u nás minimální mzda jedna z nejnižších v Evropě, což se může zdát v kontextu zmíněného rovnostářství jako protimluv. Tak tomu ale není. Jde o to, že je u nás míra přerozdělování produktu v rámci Evropy jedna z nejvyšších. Tento trend je přitom dlouhodobý – a klíčovou otázkou je, jak a pro koho se peníze přerozdělují: Zda ve prospěch těch, kteří je potřebují, a nebo ve prospěch těch, kteří umějí ze stávajícího systému těžit. Mnohé analýzy pak ukazují, že největší prospěch z přerozdělování nemají ti, v jejichž zájmu se deklaruje, že k tomu dochází. Jinými slovy, je třeba, aby se pomoc dostala k těm, kteří ji skutečně potřebují. Například k handicapovaným, kteří v naší zemi nežijí na úrovni odpovídající ekonomickému výkonu domácí ekonomiky.
Komentář Heleny Horské, Raiffeisenbank
Z médií můžeme v poslední době získat dojem, že jediným a zásadním problémem Česka jsou nízké mzdy. Úroveň mezd sice neodpovídá dosažené úrovni v produktivitě práce a některé strategické profese (především učitelé) jsou dlouhodobě finančně podhodnocovány, naše ekonomika má ale daleko bolavější místa: 1) Nerovný přístup na trh práce – ekonomicky a sociálně slabé sociální skupiny a obyvatelé ekonomicky slabých regionů hůře hledají práci a daleko více je postihuje dlouhodobá nezaměstnanost a to i přesto, že zaměstnanost v ČR dosahuje rekordní úrovně. 2) Vysoké náklady bydlení, které podle OECD ukrajují z hrubého disponibilního příjmu českých občanů v průměru 26%, tedy nejvíce ze všech zemí OECD, kde průměr činí 21 %. 3) Na kvalitě našeho života se také podepisuje nízká společenská angažovanost, potřeba kultivace společenských vazeb a konec konců i podprůměrná volební účast v porovnání se zeměmi OECD. Nadcházející říjnové volby na tom asi nic moc nezmění, bohužel.
Úkoly pro příští vládu: Kvalita, základ života.
Vláda by měla určitě přispět k vytváření vhodného prostředí pro podnikání. To v praxi například znamená odstraňovat zbytečné bariéry, které brání výstavbě ať už infrastruktury (dálnice stavíme desítky let, zatímco v Polsku nebo na Slovensku se srovnatelná síť staví mnohem rychleji) nebo výstavby ve městech. Iracionální omezení a složité rozhodovací procesy v těchto a podobných případech přitom brání nejen podnikání, ale mají i své neblahé sociální dopady. Například nabídka bytů by byla dostatečná, ale byt se stal investičním nástrojem, což ovlivňuje nájmy i ceny. Na trhu je tak dnes umělý nedostatek bytů a protor pro to, aby se nové mohly stavět, tu není; což pociťují například mladé rodiny. Na tom je dobře vidět propojení mezi omezením podnikání s reálnými, konkrétními dopady na kvalitu života. Totéž se pak týká i dalších oblastí, mimo jiné vzdělávání, kde v naší zemi nadále převládají perverzní motivace, které vedou studenty k honbě za titulem namísto kvality. I v tomto kontextu by pak přístí vláda měla také přispět k vytváření prostředí oceňujícího kvalitu.
Komentář Michala Štěrby, GZ Media
Státní instituce by měly napříště byznysu pomoci tak, že odstraní různé pobídky a dotace. Tyto nástroje totiž jen deformují trh, kvůli nim se nedaří dostatečně oddělit zrno od plev. Vláda by měla systémově a dobře podporovat vzdělání, vědu a výzkum; mělo by se dbát na to, aby byznys v mnohem větší míře spolupracoval s různými vzdělávacími institucemi; a zatřetí, vláda by měla vytvářet dlouhodobé, transparentní prostředí, které není komplikované, a ve kterém se firma nebo subjekt může spolehnout na to, že zákon platící dnes bude platit i zítra. Co se pak ČNB týče, ta by měla co nejdříve zavést euro, nezavádět zbytečná opatření omezující podnikání a transparentnost a zatřetí, veškeré kroky, které udělá, by měla řádně komunikovat.Komentář Lubora Laciny, Mendelovo evropské centrum
Zde jsem spíše zastánce návratu k trhu, omezení regulací a bariér bránícím novým firmám a originálním, inovativním nápadům při vstupu na trh. Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké vstoupit na trh s novým nápadem a produktem. Pro začínající firmy je například velmi těžké získat kapitál na nákup technologie. (Výsledkem pak je, že většina start-upů je v oblasti IT nebo služeb, kde investice spočívá primárně v čase začínajícího podnikatele, jeho intelektuálních schopnostech a pracovitosti.) Podobně je zřejmá zbytečná přeregulovanost například v sociálních službách. Aby člověk mohl věnovat svůj čas starosti o stárnoucí populaci, vyžaduje současný systém téměř nekonečný počet povinných vzdělávacích úrovní. Mnohem lepší by bylo snížit požadavek na povinné vzdělání na minimum a věnovat větší důraz na získání praxe v oboru. K čemu jsou sociálnímu pracovníky všechny školy, když až po jejich dostudování zjistí, že se na práci se starými lidmi nehodí?Post Scriptum: Tečka Štěpána Uheríka
Pokud se snažíme hodnotit to, jak která vláda přispěla či nepřispěla ke kvalitě života v České republice, musíme nejprve správně nadefinovat hodnotící kritéria. Jako vhodný by se mohl jevit Index lidského rozvoje (Human Development Index), který kombinuje kritéria jako je délka života, dostupnost vzdělání a životní standard. Z pohledu tohoto indexu se kvalita života v ČR dlouhodobě zlepšuje, nicméně tempo růstu je od roku 2010 podprůměrné. To však nelze jednoznačně přičítat pouze vládě, je nutno zvážit také další faktory a externality.
Pokud se pak přesuneme za hranici ekonomických indexů a ukazatelů, musíme si uvědomit, že kvalita života je současně jakousi komoditou, kterou každý člověk vnímá velmi individuálně. Není pak vzácností, že v době, kdy se České republice z pohledu ekonomických ukazatelů daří, samotná spokojenost většiny obyvatel se nejenže nezvyšuje, ona může přímo klesat. To ostatně dokazují i některé dostupné ukazatele (v tomto kontextu je nicméně třeba poznamenat, že je těžké spokojenost hodnotit): z pohledu indexu Happy Planet jsou například Češi celosvětově spokojeni spíše průměrně až podprůměrně.
Podobně schizofrenní pocity přitom můžeme mít i při hodnocení rozdělení bohatství ve společnosti. Přestože se Česká republika z pohledu Giniho indexu dlouhodobě řadí mezi nejvíce rovnostářské státy světa, musíme se ptát, jak tuto skutečnost vnímá většina obyvatel a v čí prospěch je vlastně bohatství přerozdělováno.
Na stejný efekt zkreslení narazíme například při měření korupce, která je pro kvalitu života také důležitým aspektem. V dobách, kdy je řešeno nejvíce korupčních kauz a v médiích se tak korupční témata objevují častěji, lidé přirozeně vnímají korupci jako rozšířenější a jsou z tohoto pohledu více nespokojení než v době, kdy se kauzy veřejně neřeší a korupce může být rozšířenější.
Jak tedy konkrétní vlády ovlivnily kvalitu lidského života v České republice? Těžko říct, neboť kvalitu života je nutno vnímat jako vícedimenzionální fenomén, který se vyvíjí dlouhodobě. S jistotou však můžeme tvrdit, že vláda disponuje nástroji, kterými kvalitu života dokáže ovlivňovat. Kvalitní právní prostředí a efektivní vymahatelnost práva, odstraňování bariér a byrokratických překážek v podnikání, budování, reforma důchodového systému či zkvalitňování dopravní infrastruktury jsou bezesporu platformy, o které se může kvalita života v České republice opřít při svém růstu. Doufejme tedy, že se budeme v budoucnosti mít o co opřít.
Další rozhovory
