4. DÍL SÉRIE POVOLEBNÍ ČESKO. Brexit (z)mění zažité evropské pořádky, jasně nadefinovaný vztah země k EU tak bude napříště o to důležitější. V Česku něco podobného komplikuje apriorní skepse vůči Unii poháněná mystifikacemi a mýty. I na to by se měla příští vláda v rámci své evropské agendy zaměřit, shodují se zakladatel Mendelova evropského centra Lubor Lacina a státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.
Co Brusel dal: 700 miliard na dřevo a přidanou hodnotu, o kterou jde především
Po dobu našeho členství v Unii, tedy od roku 2004, je naše “čistá pozice” vůči rozpočtu (pomyslné má dáti/dal ve vztahu k EU) zhruba 700 miliard korun. Když se přitom zaměříme na mnoho států, které mají čistou pozici negativní – více do evropského rozpočtu přispívají, než z něj dostávají – je jasné, že toto není hlavní parametr rozhodující o tom, zda v Evropské unii být. Mnohem více jde o politickou spolupráci, o spolupráci na vnitřním trhu a tak dále. Ono se říká, že o peníze jde vždy až na prvním místě, což je sice pravda, ale jednoduché účetnictví nedokáže postihnout veškeré transfery, veškerou redistribuci, která se děje skrze vnitřní trh. Je přitom patrné, že pro všechny členské státy, tedy i ty, které jsou čistými přispěvateli do rozpočtu EU, je členství v Unii výhodné. To potvrzuje stávající debata v Británii. Dlouho se nesla v duchu kritiky, že Británie do rozpočtu Unie více přispívá, než z něj dostává. Dnes, ať už v kontextu ekonomického růstu Spojeného království, strachu podniků, které se stěhují z Británie do Evropy, a nebo dalších podobných trendů se jasně ukazuje, co je přidanou hodnotou EU – a že je ve standardních účetních termínech nepočitatelná.
