6. DÍL SÉRIE POVOLEBNÍ ČESKO. Česko potřebuje odtučňovací kůru, zároveň by mu neuškodil kurz transparentnosti. Domácí byznys totiž dlouhodobě trpí tím, že se pravidla hry mohou změnit 365 dní v roce – a to i retrospektivně. Některé zahraniční firmy už kvůli tomu zemi také opustily. Podrobnosti diskutovali hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a finanční ředitel společnosti Mileta Jan Hamáček. Jako tradičně nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.
Státní otesánek vysává trh práce. Jeho nepředvídatelnost navíc škodí (nejen) byznysu
Ekonomice se v zásadě daří nikoli díky politice, ale politice navzdory. Pokud bychom se ve firmách chovali tak, jako naši politici – to znamená bez vize a konzistentnosti – tak bychom nevyrobili a nevyvezli vůbec nic, říká Jan Hamáček. Pro ekonomiku je nejdůležitější řízení rizik. Většina českých podniků přitom už dnes umí řídit rizika, která se týkají těchto podniků jako takových; a umí řídit i rizika externí. Nejzásadnějším rizikem, které neumí řídit, je měnící se legislativní prostředí – často i retroaktivně nebo na poslední chvíli, protože stát prostě nestihne něco projednat. Stát navíc komplikuje podnikatelům život i zbytečnou byrokracií, neustále se kupříkladu ptá v podstatě na ty samé věci (hezky to ilustruje slovenské “proč bych četl, když se mohu zeptat”). Stručně, stát by měl zeštíhlet; měl by se dívat na svoji efektivitu a rozhodně by se neměl zvyšovat počet státních zaměstnanců, dodává Hamáček.
Domácí úkoly pro příští vládu: Stabilita, předvídatelnost a také respekt k partnerům
Kvůli dlouho neřešeným problémům dnes od nás některé firmy odcházejí; toto už naše politická reprezentace nastartovala. Děje se tak v důsledku nestabilního daňového a právního prostředí. V Česku je například 365 (někdy 366) dní v roce, kdy může být přijat zákon, a nebo kdy může vstoupit v platnost. Pokud to srovnáme s nejstabilnější evropskou demokracií, Británií, vyjde nám, že ta má takové dny v roce dva. Výjímka z tohoto pravidla by pak musela ohrožovat stabilitu a podstatu státu – a k ničemu podobnému od druhé světové války nedošlo (do tohoto se nezapočítává legislativa Evropské unie). I proto by určitě příští česká vláda neměla ve svém programovém prohlášení zapomenout na stabilitu prostředí a předvídatelnost. Zároveň by se neměla snažit obcházet mezinárodní smlouvy (například smlouvy o zamezení dvojího zdanění a ochraně investic). A do třetice, určitě by se měla snažit pomoc – nejen deklarativně, ale skutečně – dovézt kvalifikovanou pracovní sílu, bez které se prostě neobejdeme.
