Právní prostředí v Česku potřebuje odtučňovací kůru, někteří politici se místo toho snaží celý systém vykostit
4. DÍL SÉRIE (NE)ÚSPĚCHY ČESKÝCH VLÁD. Zbožštění trhu na počátku transformace zadělalo na nekvalitní právní rámec, na což doplácíme dodnes. Předvídatelnost podnikatelského prostředí trpí častými změnami pravidel hry (a to stojí peníze a nervy), země jako taková pak opakovaně doplácí na nečitelnost politiky. Podrobnosti diskutovali v dalším díle Alter Eko politoložka z Vysoké školy ekonomické Vladimíra Dvořáková a ústavní právník, expert v oboru státovědy a politologie Jan Kysela. Jako tradičně vám nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní ohlasy.
Tma v transformačním tunelu: Zhasněte před právníky, zavelala slepá víra v trh
V roce 2002 neoliberální guru Milton Friedman v rozhovoru reflektujícím deset let transformace řekl, že v roce 1990 doporučoval střední a východní Evropě tři věci: privatizovat, privatizovat a privatizovat; kdyby měl možnost vydat se zpět v čase, doporučil by právní stát. V této souvislosti je legitimní ptát se, zda mají naše problémy s právním státem své kořeny už v počátcích transformace. Odpověď zní, že zřejmě ano. Prvopočátek je přitom v pomyslném zhasnutí před právníky, které vycházelo z přesvědčení, že trh si poradí bez pravidel. Je to ale skutečně tak? Friedman se původně domníval, že ano. Friedrich Hayek, jiná významná postava liberálního – byť trochu jinak profilovaného myšlení – měl pocit, že to tak není, že jsou pravidla vždy důležitá. Obecně řečeno, pro podnikání je podstatný právní řád, vláda práva a to z toho důvodu, že přináší jistotu. Ta je pro formální právní stát ústřední hodnotou – a je také koneckonců označována za jednu z proměnných, které rozhodují například o tom, proč v některých částech světa tržní ekonomika funguje lépe a v některých hůře (nositel Nobelovy ceny za ekonomii Hernando de Soto v knize Mystérium kapitálu píše o tom, jak je v některých zemích třetího světa těžké nastolovat transparentní tržní podmínky například proto, že chybí přehled o tom, kdo vlastní jaký pozemek).
Komentář Věry Venclíkové, PPZRS.ORG
V počátcích přerodu našeho autoritářského systému v demokratický přicházeli do Česka odborníci financovaní zeměmi s fungujícími demokratickými pravidly a netušili, že nám chybí pravidla podnikání, vymahatelnost práva, vzdělání i zkušenosti s řízením podniků. Až příprava na vstup do EU nás tak donutila zavést mnohá pravidla. Analogie se nabízí v příkladech rozvojové pomoci: Pokud se dárci věnují rozvojové zemi roztříštěně, bez společné strategie, budování podnikatelského prostředí se vytrácí jako první. A po něm i ti nespokojení obyvatelé, kteří hledají lepší životní podmínky. Demokracie je totiž podmíněna kvalitním podnikatelským prostředím, které je v rovnováze s dalšími aspekty společenského systému - od sociální a zdravotní péče přes vzdělávání, právní rámec, bezpečnost nebo ochranu životního prostředí až po finanční řízení a kontrolu veřejných financí. To je časově náročné a překotná privatizace tomu příliš nepomohla.Komentář Lubora Laciny, Mendelovo evropské centrum
Stále si myslím, že "zhasnutí před právníky" byla chyba. Pokud si dobře pamatuji, například Nizozemsko nám dokonce nabízelo zaplacení překladu svého obchodního zákoníku. Dle mého názoru se mělo této nabídky využít a ušetřený čas a prostředky věnovat na trénink právníků, soudců a uživatelů daného zákoníku. Podobně dle mého názoru bylo lepší najít a implementovat již vyzkoušené a dlouhodobě prověřené právní akty, tak jak tomu bylo a dodnes je s legislativou EU. Zvolená cesta tvorby a téměř kontinuální novelizace právního řádu je totiž pro všechny zůčastněné strany naprosto nepřehledná.Klaus, Zeman vs Ústava: Cesta k nepředvídatelnosti je dlážděna dobrými úmysly
S právní jistotou souvisí předvídatelnost práva. Otázkou je, jak “předvídatelnosti” rozumět. Můžeme na ní nahlížet dvojím způsobem: a) Mám jistotu, že pravidlo, kterým se dnes řídím, bude platit i zítra? Toto je trochu problém českého právního řádu – kvůli častým novelám zákonů trpí hodnota předvídatelnosti b) Jsou pravidla, kterými se řídíme, dostatečně srozumitelná na to, abychom všichni věděli, co znamenají, a máme-li dobrou vůli se jimi řídit, aby nám to bylo umožněno? Tento aspekt opakovaně přichází na přetřes kolem voleb v souvislosti s pravomocí prezidenta. Ústava je v tomto smyslu specifická tím, že formulace, které používá, nejsou úplně jednoznačné, ty pojmy jsou obecné, což umožňuje větší míru neshody než v případě kupříkladu občanského zákoníku. Jde tak o to, kdo k interpretaci Ústavy přistupuje, zda přistupuje s tím, čemu se říká předporozumění (nastavení text určitým způsobem číst, vnímat). A právě v tom je kámen úrazu, protože předporozumění jak Václava Klause tak Miloše Zemana, mluvíme-li o prezidentech, není asi takové, jaké předpokládali tvůrci Ústavy v roce 1992. Ti vytvářeli prostor pro parlamentního prezidenta, prezidenta-moderátora, zatímco Václav Klaus a v ještě větší míře Miloš Zeman mají pokušení být prezidenty-politickými vůdci. V prezidentské funkci mají tendenci chovat se jako premiéři.
Komentář Václava Žáka, Listy
Thomas Paine možná lépe než jiní ukazuje původní význam toho, co je vláda zákona. „Zatímco v absolutních monarchiích je Král zákonem, ve svobodných republikách musí být zákon Králem“. Není to fráze. Paine tím zdůrazňuje jeden z klíčových předpokladů zakládající sebevědomé občanství v demokratické společnosti - občan se nemá podřizovat subjektivní vůli politických figur ve vysokém ústavním postavení, ale trvat na tom že i ony jsou podřízeny pravidlům. Řekl bych, že když Masaryk konstatuje „demokracii bychom už měli, teď bychom ještě potřebovali ty demokraty“ a zároveň volá po potřebě se odrakouštět, má na mysli právě deficit sebevědomého občanství, který ztěžuje účinnou kontrolu politiky. Reakce podstatné části veřejnosti na výkon prezidentské funkce moderními českými prezidenty je toho, myslím, názornou ukázkou.
Babišovy sny: Zefektivnění politického systému (č)i odbočka k autoritářství?
Před blížícími se volbami se množí návrhy na zefektivnění politického systému, které jsou často na pohled líbivé, ale zavánějí autoritářstvím. V případě českých voličů něco podobného často boduje nejen proto, že nemají rádi komplikované procedury, protože jim leckdy nerozumí, ale také proto, že nemají rádi politiky, nevnímají je jako své reprezentanty. To je problém, jelikož reprezentativní demokracie stojí právě na tom, že si vládneme skrze politiky. Pokud tak máme pocit, že je to parazitující, ošklivá třída, se kterou by bylo nejlepší zatočit, může u nás zabodovat někdo, kdo slíbí, že tuto třídu zredukuje. Potíž je v tom, že s podobnými kroky mizí možnost nápravy. Jde tak o to, zda hledáme rozhodnutí rychlé, a nebo rozhodnutí dobré. Rozhodnutí dobré by se nemělo rodit pět let – a není tak jistě dobré, že jsou v poslanecké sněmovně desítky návrhů zákonů, které byly předloženy před lety a nepropracovaly se ani do prvního čtení, ale to asi není důvod ke zrušení poslanecké sněmovny. Představy, kterými nás v posledních měsících obohatil “muž trpící nespavostí,” představy, které si pořizuje v době, kdy výjimečně spí, jsou tedy představy spíše nebezpečné a to právě kvůli tomu, že by zvýšily tlak na rychlost, ale ta ještě sama o sobě nezajistí dobré rozhodnutí.
Komentář Ondřeje Vondráčka, Lexperanto
Zajištění přístupnosti a srozumitelnost práva pro občany ze strany státu je do značné míry řemeslo, které ovšem stát ne zcela dobře zvládá. Toto řemeslo spočívá, za prvé, ve správném vymezení důvodu, proč určitý zakon přijímáme s alespoň přibližným socio-ekonomickým odhadem rozsahu problému, který chceme zakonem řešit. Za druhé, zákon bude srozumitelnější, pokud jsou navržena různá řešení problému, která jsou diskutována s veřejností dříve, než zákon vstoupí do legislativního procesu. Za třetí, cca po pěti letech účinnosti zákona by měly být zhodnoceny jeho přínosy i negativa. I když na všechny tři kroky máme metodiky, málokdo je používá v praxi. Stále bohužel radši přijímáme narychlo spíchlé zákony na politickou objednávku. Není proto divu, že se pak divíme jejich (ne)kvalitě.Komentář Filipa Přibáně, AKCENTA CZ
Otázkou není, zda pravidla ano či ne, ale v jaké míře. To, že kapitalismus nemůže fungovat bez pravidel, je zřejmé. Všechny vyspělé země své hospodářství regulují, aby zajistily stabilitu ekonomiky a ochránily své občany před podvodníky. U nás přitom není ani tak velký problém v tom, že hospodářství regulujeme, ale v chaotičnosti tvoření nových regulací. Tato chaotičnost se projevuje v neustálých změnách zákonů či strategií, kterých by mělo být pomocí zákonů dosahováno. Například málokde se setkáme s tak velkým množstvím výjimek v zákonech jako u nás. Navíc jen zřídkakdy dochází ke zjednodušení pravidel, popřípadě vycházení vstříc podnikatelům a nikoli státu. To, že země může mít relativně hodně regulovanou ekonomiku a přitom prosperovat vidíme kupříkladu ve Skandinávii. Tam bychom si měli brát příklad, jak dát ekonomickým subjektům pocit důvěry v právní stát a přitom jim nekomplikovat život nesmyslnými pravidly.Post scriptum: Tečka Vladimíry Dvořákové
Při sledování rozhovoru a následných diskusí mi připadá důležité zdůraznit tři věci.
První reaguje na zkušenost, kterou přinesla ekonomická transformace a dotýká se toho, jak dalece má stát vstupovat do regulací podnikatelských aktivit a celkově ovlivňovat život společnosti. Otázka by neměla znít, zda více či méně, ale jak kvalitně. To nám ostatně jasně dokládají příklady skandinávských zemí. Nesmyslné regulace, ale i nepřehlednost právního prostředí, nahrává nejrůznějším šíbrům, vytváří (a mnohdy zcela vědomě) prostor pro zneužívání či přímo rozkrádání veřejných prostředků, podvodná jednání či obchod s chudobou. A i díky nekvalitnímu právnímu prostředí je pak takovéto jednání obtížně postižitelné.
Druhá věc, u které je potřeba se zastavit, se týká snahy o zreformování či tzv. zjednodušování politického systému. To lze v současnosti považovat asi za největší hrozbu demokracie. Nejde o to, že by dílčí úpravy či upřesnění nebyly na místě, ale politický systém má společnost stmelovat, nikoli rozdělovat, má vyvažovat, nikoli umožňovat diktát vítězů. Má umožnit efektivní vládnutí v každodenním rozhodování, ale nesmí likvidovat opozici a nastolovat „nevratné změny“ bez hlubšího společenského souhlasu. V jednoduchém systému lze rychle a efektivně prosadit geniální řešení stejně jako zcela katastrofické. To druhé bylo zatím vždy v dějinách častější.
Třetí poznámka se týká „sebevědomého občana“. Podceňování, často až pohrdání občany, je u nás dost běžným rysem, a to nejen ze strany politiků. Politici ovšem mnohdy dokáží lhát bez „uzardění“ a často dávají najevo, že na ně se zákony vlastně nevztahují. A nemusí jít jen o dodržování zákonů. Tam, kde jsou sebevědomí občané, se vytváří společenská atmosféra, která prostě považuje za zřejmé, že některé věci se „nedělají,“ byť nemusí jít přímo o nějaký přestupek či porušení zákona. Posilujme sebevědomé občanství a dosáhneme i lepší kontroly politiky.
Je to jen na nás.
Další rozhovory
