Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Co by se stalo, kdyby Čurda nezradil? Nacisté by se asi mstít přestali, potřebovali české dělníky

720p360p

Co by kdyby… sžíravé domněnky o tom, jak by něco dopadlo, kdybychom se rozhodli jinak, někdy zasáhly snad každého. Přestože osud nezná kdyby, zahrávat si s myšlenkou takzvané alternativní historie může být zajímavé. Co by se stalo, kdyby Karel Čurda nepřišel udat parašutisty na gestapo? Dožili by se konce války, nebo by nacisté pokračovali v bezuzdném vraždění, než by někoho z odboje zlomili? Přestože odborníci většinou neradi polemizují nad tím, jak jinak by historické události mohly dopadnout, díky dostupným svědectvím pamětníků je možné alespoň částečně rekonstruovat možný osud parašutistů a jejich spolupracovníků, kdyby je osudného 16. června 1942 Čurda nezradil.

„Údaje Čurdovy byly pro vypátrání pachatelů rozhodující. Nám se nikdy nepodařilo při vlastních akcích pachatele vypátrati,“ uvedl úředník gestapa Heinz Jantur v poválečné výpovědi. Němci skutečně před udáním Čurdy neměli mnoho důkazů, které by je mohly dovést ke strůjcům útoku na Heydricha. 19. den od chvíle, kdy Kubiš vrhl na protektorovo auto bombu, ale přišel zásadní zvrat. Čurda Němcům udal dobrovolně nejen parašutisty, ale i všechny členy odboje, které znal, včetně těch, kteří jeho samotného předtím ukrývali. Pokud bylo svědectví Čurdy natolik zásadní, jak by asi vypadala historie, kdyby na gestapo tehdy nepřišel?

Plán převozu v rakvích skutečně existoval. Parašutisté se měli přesunout do Plzně

Parašutisté se v době odhalení gestapem skrývali v pravoslavném kostele svatého Cyrila a Metoděje v Praze. Celkem jich zde bylo sedm – kromě Jana Kubiše a Josefa Gabčíka také Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Josef Bublík, Jan Hrubý a Josef Valčík. Přicházet sem začali jednotlivě téměř bezprostředně po útoku na Heydricha, když se dohled a pátrání po parašutistech zostřilo natolik, že už nebylo možné, aby přebývali u spolupracovníků z odboje, u kterých nebyli úředně přihlášení.

Úkryt v kryptě kostela zajistil pro parašutisty předseda sboru starších pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend. Ten kontaktoval jednoho z předních spolupracovníků parašutistů Jana Zelenku-Hajského, který místo prohlédnul a domluvil podrobnosti s farářem a duchovním správcem kostela Václavem Aloisem Čiklem a s kaplanem Vladimírem Petřkem. V kryptě se parašutisté měli shromáždit, aby se následně mohli přesunout mimo Prahu, až to bude možné. A jak je vidět i ve filmu Atentát z roku 1964, přesun v pohřebním voze se skutečně plánoval.

720p 360p
Nejen Gabčík a Kubiš: Parašutisté volili radši smrt než zradu. Kdo přežil válku, skončil často v lágru

„Plán převozu v rakvích existoval, podrobnosti jsou známy ze svědectví například Vojtěcha Paura, majitele pohřební služby z Libně, který přežil válku,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik Marek Melša. Paur patřil do širší sítě spolupracovníků parašutistů a byl příbuzným Khodlových z Vysočan, u kterých parašutisté několikrát přespali. Paur dokonce pomáhal zinscenovat falešný dětský pohřeb, při kterém v dětské rakvi na Ďáblickém hřbitově ukryl v hrobě parašutistickou výstroj skupiny Anthropoid.

Stejně, jako nenápadně v rakvi provezl padáky, měl údajně provézt ven z kostela i parašutisty, nejdříve se ale pro ně musel najít další bezpečný úkryt. „Podle svědectví spolumajitele oné pohřební služby, která je měla odvézt v rakvích, údajně plánovali, že se po úniku z Prahy rozdělí na tři skupiny a někteří se měli snad ukrýt v Plzni, další jít někam do hor,“ doplňuje Melša.

Podle historika Pavla Šmejkala, který je autorem knihy Protektorátem po stopách parašutistů, se měli výsadkáři přesunout do plzeňského rozestavěného kostela svatého Antonína Paduánského. Ten projektoval architekt Jaroslav Cuhra, který se znal s kaplanem Petřkem. Na místo se měl nejdříve přesunout Josef Valčík, ale parašutisté se nechtěli rozdělovat, a proto zůstali společně v kryptě. Ačkoli Cuhra zůstal do konce války neprozrazený, komunisté ho po válce opakovaně věznili. Kostel se už nepodařilo nikdy dostavět a na jeho místě nyní stojí salesiánské Středisko volného času.

Nacisté považovali Čechy za „užitečná hospodářská zvířata“. S vyvražďováním by pravděpodobně přestali

Po útoku na Heydricha rozpoutali nacisté mstivé běsnění, při kterém popravovali civilisty za sebemenší a často i smyšlené prohřešky. Po odhalení strůjců útoku a jejich spolupracovníků se jejich hněv otočil jejich směrem. Vyvražďovali celé rodiny a msta se dotkla i mnohých, kteří konkrétně s útokem neměli nic společného, ale byli příbuznými parašutistů. Jak by se tlak nacistů vyvíjel dál, pokud by jim Čurda nepředhodil viníky? Došlo by kvůli zabití Heydricha k decimaci českého národa?

„Je to jen spekulace, ale kdyby Čurda nezradil, je možné, že by se parašutisté dostali z Prahy a do konce války by dožili v ilegalitě a připojili se k odboji. Myslím, že nacisté by s tvrdou represí přestali, protože protektorát potřebovali. Kvůli průmyslu potřebovali dělníky. Takže by to asi utichlo a Češi by byli dál podporováni v tom, aby klidně pracovali pro říši. Což by zřejmě skončilo, kdyby nacisté válku vyhráli. Teprve potom by přišlo konečné zúčtování s malým národem ve střední Evropě,“ popisuje pro INFO.CZ historik Jiří Padevět. Hromadné vraždění by se totiž brzo mohlo obrátit proti nacistům.

720p 360p
Heydrich měl odjet do Francie a odboj si útok na protektora nepřál. 7 největších lží o Anthropoidu

„Je to skutečně jen hypotetický odhad. Němci se potáceli mezi takovým pragmatismem, kdy na Čechy pohlíželi jako na taková užitečná hospodářská zvířata, která pro ně pracují ve fabrikách, a mezi krvelačností a touhou po pomstě. My jsme byli hospodářsky vyspělá a bohatá společnost s fungujícím průmyslem a kvalifikovanou pracovní silou, a kdyby tady Němci nastolili takový režim jako třeba v Srbsku nebo v Polsku, tak by tu společnost rozbili terorem. V odboji by byli všichni, protože by jim nic jiného nezbývalo. Už by se nevyrábělo, už by se jen střílelo. A zřejmě proto by u Němců převážil ten pragmatismus. Oni chtěli likvidovat jen Čechy, kteří jsou v odboji a nebo se jim jinak stavějí na odpor. Ale bylo v plánu, že český národ fyzicky zlikvidují až po vítězné válce, když už nás nebudou potřebovat,“ doplňuje pro INFO.CZ archivář Vojtěch Šustek.

Stovky sokolů by zřejmě přežily. Svatobořické děti by nepřišly o rodiče

Odhadovat v tomto případě množství obětí, je nemožné. Možná by jich bez zrady Čurdy bylo kvůli nacistické zuřivosti více, možná naopak. Je ale pravděpodobné, že by se podařilo přežít minimálně některým z blízkých spolupracovníků z odboje. Většinu z nich popravili v koncentračním táboře Mauthausen v říjnu 1942 a v lednu 1943. Padlo zde celkem 294 odbojářů, kteří se zapojili do pomoci výsadkářům, a byly mezi nimi i 14leté a 15leté děti.

Mladší děti zabitých odbojářů nacisté internovali na zámečku Jenerálka a později v internačním táboře ve Svatobořicích. Desítky takzvaných Svatobořických dětí tak vyrůstaly do konce války pod dohledem nacistů bez svých příbuzných. Pokud by Čurda nezradil a neudal jejich rodiče, je možné, že minimálně některé z těchto dětí by zažily šťastnější dětství a předčasná ztráta rodičů by je nepoznamenala do konce života.

Svatobořické dětiSvatobořické dětiautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Nacistická msta výrazně zasáhla do řad českého odboje, který zůstal po odplatě Němců výrazně oslabený. Jaká by ale byla síla a možnosti odboje, pokud by stovky statečných kvůli odhalení Čurdy nepadly, se nedá přemýšlet ani hypoteticky. Možná by dokázali zformovat síly k více sabotážním akcím, možná by časem dokázali uskutečnit další podobný útok jako ten na Heydricha. O tom se ale nikdo neodvažuje spekulovat. Je ale pravděpodobné, že přeživší spolupracovníci parašutistů by po válce dokázali podat i cenná svědectví, která by vyplnila některá dosud nejasná místa, třeba proč Gabčíkova zbraň při útoku nevystřelila.

Poválečný osud parašutistů by byl nejasný. Pravděpodobně by skončili v uranových dolech

„Kdyby se parašutistům z krypty podařilo přežít válku, tak by se pravděpodobně podařilo přežít i stovkám sokolů, kteří jim pomáhali, a dalším tisícům lidí, kteří se zapojili do odboje,“ potvrzuje pro INFO.CZ historik Pavel Šmejkal. A myšlenka, že by parašutisté přežili další tři roky války, není tak nerealistická, jak se zdá.

Přestože z první vlny parašutistů téměř nikdo nepřežil, výsadkářům ze skupiny Silver B, kteří seskočili ve stejnou noc jako skupiny Silver A a Anthropoid 29. prosince 1941, se to podařilo. „Moc se o nic nepíše, ale Jan Zemek a Vladimír Škacha válku přežili. Bylo to ale také proto, že se jim po seskoku poškodila vysílačka a v Anglii je moc dobře nevybavili. Nemohli tudíž dělat úkol, ke kterému byli určeni. Museli se potom hodně skrývat i u svých rodin. Vladimír Škacha se dostal později do několika přestřelek s gestapem a ke konci války byl vězněn v koncentračním táboře, Jan Zemek se účastnil povstání v květnu 1945. Oba přežili,“ popisuje Melša.

720p 480p 360p 240p
Nejmladší spolupracovníci operace Anthropoid. Čtyři statečné děti, které pomáhaly parašutistům

Pokud by výsadkáři vyslaní exilovou vládu z Británie válku přežili, není jasné, jaký osud by je čekal po roce 1948. Určitým vodítkem ale mohou být příběhy dalších parašutistů, kteří se osvobození dočkali. „Je to všechno hypotetické a historie nezná kdyby, ale je možné, že pokud by parašutisté z krypty přežili, tak že by to v únoru 1948 dopadlo úplně jinak... Můžeme o tom diskutovat, můžeme si to představovat, ale to je všechno. A pokud by přežili a došlo by k únoru 1948, tak by nikdo z těch sedmi, co byli v kryptě, nedopadl dobře. Minimálně by skončili v zahraničí, případně v uranových dolech, nebo na popravišti,“ myslí si Šmejkal. Schopní vojáci, kteří poznali život ve Velké Británii, by pro komunisty byli značně nepohodlní.

Historie ale nezná kdyby. A i kdyby parašutisty neudal Karel Čurda, možná by nacisté sílícím tlakem přinutili mluvit někoho jiného. Celý scénář důsledků zrady by se tak také mohl opakovat ve stejné podobě jako po udání Čurdy, pouze později. To ale nikdo určit nedokáže.

Všechny díly seriálu ANTHROPOID si můžete přečíst zde.

Fotografie z knihy Anthropoid byly použity s laskavým svolením autora Jaroslava Čvančary.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744