Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

O nákupu automobilů rozhodují většinou ženy. Chceme pro ně být atraktivnější, říká ředitel evropského Lexusu

O nákupu automobilů rozhodují většinou ženy. Chceme pro ně být atraktivnější, říká ředitel evropského Lexusu

Podíl prodejů automobilů, o nichž rozhodly ženy, je v Evropě hodně nad 50 procent, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Pascal Ruch, ředitel evropských operací automobilky Lexus. Proto pro něžnější pohlaví chceme být atraktivnější, dodává. Jak vidí budoucnost automobilové dopravy? A odzvonilo už dieselovým motorům a velkým autosalonům?

Před měsícem jste představili nový vůz Lexus UX, jehož hlavním inženýrem byla žena. Proč je to v automobilovém světě stále výjimka?

Lexus UX je pro nás velmi výjimečný vůz právě proto, že jeho hlavní inženýrkou je velmi talentovaná žena Chika Kako. Je pravda, že je to v automobilovém světě spíše výjimka, ale tím spíše jsme rádi, že nejdeme s proudem. A když už o tom hovoříme, její vliv je opravdu patrný. Dnes ráno jsem mluvil s několika ženami a všechny mi potvrdily, že je ženská ruka na UX znát. V tom, jak je tvarované, jaký z něj měly pocit. Jak bylo vyvinuté.

Je to váš kalkul, že míříte na něžnější pohlaví?

Ne, my chceme, aby naše vozy rádi řídila obě pohlaví – to je patrné i z naší marketingové komunikace. Ale pokud se podíváme na čísla, tak každý druhý automobil prodaný v Evropě, je prodaný něžnějšímu pohlaví. To je fakt, realita. Jenže když vezmeme celkový podíl vozů, o jejichž nákupu ženy rozhodují, tak už jsme nad 50 procenty. Protože když muži dnes kupují nové auto, tak jsou to často jejich manželky a přítelkyně, které mají hlavní slovo. A proto chceme být jako značka atraktivní i pro ženy.

Není to snad cílem každé automobilky?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale myslím, že my máme tento přístup zakódovaný v naší DNA. Lexus reprezentuje především dvě věci. Kvalitu a spotřebitelský prožitek. Začali jsme s tím před 30 lety, ale tyto hodnoty se od té doby nezměnily. O naše zákazníky se staráme lépe, než konkurenti. Tvrdí to i různé studie nebo ukazatele – že nám na klientech skutečně záleží. A myslím, že právě ženy jsou na toto citlivější a dokáží to vnímat.

Sázka na vodík

Kdybych se vás zeptal jako HR manažer: kde vidíte svou značku za pět let. Co byste odpověděl?

Když se podívám na naše plány na třetí dekádu, tak hlavní cíl je pokračovat v našem evropském růstu. Před čtyřmi lety jsme prodávali 45 tisíc aut, nyní jich prodáváme 175 tisíc a pro další roky počítáme s dalším růstem. Než samotná expanze je pro nás ale důležitější to, jak jí dosáhneme. My chceme, aby to bylo udržitelným způsobem.

Co si pod tím mám představit?

Vezměme třeba náš vůz UX. Jsem přesvědčený, že mnoho lidí si k němu najde velmi osobní vztah. To auto bude reprezentovat přesně to, co chtějí a potřebují. Od jízdních vlastností po design. Co je ale důležitější, je to, aby s námi lidé už zůstali. Mým velkým přáním a cílem je, aby lidé, kteří si koupili vůz naší značky, aby s Lexusem byli i nadále. To je, myslím, mnohem podstatnější, než míra naší expanze. A abychom tohoto cíle dosáhli, musíme jednoznačně akcentovat kvalitu. Kvalitu naší organizace, našich výrobků, našich remarketingových schopností. Musíme zaručit, že všichni, kdo mají s Lexusem něco společného, pracují opravdu s plným nasazením.

Koncern Toyota, jehož je Lexus součástí, má rovněž vizi. Vodíkovou budoucnost. Kdy představíte první Lexus na vodíkový pohon?

Věc se má tak, že již nyní máme několik modelů, které by mohly jezdit na vodíkový pohon. Pokud bych tedy měl říct, který vůz bude tím prvním, tak opravdu nevím. Ale otázka stojí jinak. Naše společnost jasně demonstruje, že z technického hlediska to udělat dokážeme. Třeba zítra, technologii k tomu máme. Klíčová otázka je, zda je nyní ten správný čas.

Co tím myslíte?

Jestli je vhodné s takovýmto typem vozu nyní přijít na trh. A jestli je to opravdu to, co právě nyní zákazníci chtějí. Důvodem, proč v současné době paralelně pracujeme na různých technologiích pohonu – vodíkovém či hybridním – je to, že budoucnost přinese prostor pro více než jedno řešení. A my se s různými typy pohonů přizpůsobíme jednotlivým trhům a infrastrukturám.

Například Německo již k vodíku vykročilo poměrně výrazně.

Ano, tamní vývoj je v tomto ohledu skutečně slibný, buduje se tam velmi kvalitní síť vodíkových čerpacích stanic. A pokud to podobně bude vypadat i v dalších zemích, tak si řekneme, že se jedná o technologii, na kterou bychom právě nyní měli klást větší důraz. Ale k tomu potřebujeme nikoliv jednu či dvě země. Musí jich být více.

Předpokládáte, že v příštím desetiletí Lexus na vodíkový pohon bude v Evropě jezdit?

Jsem si celkem jistý, že ano. Přiblížit to datum více ale neumím.

Jakou máte odpověď na nedostatek infrastruktury pro vodíkové vozy v některých zemích? Třeba v České republice je jen jedna taková čerpací stanice.

Situace je odvislá od regionu. Třeba v Japonsku byla dohoda mezi vládou, automobilkami a producentem vodíku. Takže tam se tato infrastruktura rozvinula velmi dobře a já jsme jen rád, že jsme toho byli součástí. V Evropě je ale situace jiná. Ten hlavní drive zůstává především na bedrech nevládních organizací a iniciativ. Mimo jiné i proto, že celá Evropa je natolik komplexní území. Je zde tolik států, že by bylo nemožné to zkoordinovat pro celý kontinent. V současné chvíli tak je v Evropě je rozhodnutí o výstavbě infrastruktury v rukou politiků, se kterými nyní vedeme diskusi nad tím, kde vlastně začít.

To je vše? Diskuse?

Samozřejmě, že diskuse probíhají. Ve skutečnosti jde ale o to, že každý subjekt má svůj mandát. A my se nechceme a nesnažíme plnit roli politiků. Vzpomínám si, že když jsem pracovně působil ve Francii, tak jsem politikům vždycky říkal: podívejte se, my máme technologii, máme auta, jsme na vodík připraveni. Ale v celé Francii byla v Paříži jen jedna dočasná čerpací stanice a teprve před půl rokem tam vznikla stanice permanentní. Přitom podle plánů tam měly být do roku 2017 tři stanice na vodík. Jenom pro kontext: v Japonsku bude 160 vodíkových stanic do roku 2020 a 900 do roku 2030.

Není problém i v ceně? Je drahé tuto infrastrukturu vybudovat?

Ano, samozřejmě že je. Jedna taková čerpací stanice stojí milion až milion a půl eur. Ale na druhé straně jde o novou disruptivní (radikální, zlomovou – pozn. redakce) technologii, která si žádá investice.

Robotika, autonomní řízení a sdílené vozy

Během vaší prezentace v Ženevě jste mnohokrát užil slovo 'disrupt'. Povězte, jak je Lexus připraven na disrupci, která na trhu probíhá právě nyní? Na robotiku, autonomní řízení, sdílení automobilů?

Přesně toto je naše příští velká výzva, náš další boj. A rovněž jde o důvod, proč celá naše společnost začíná mnoho iniciativ a proč jde o naši klíčovou prioritu. Abych byl velmi upřímný, náš prezident, Akio Toyoda, velmi přemýšlí o jisté přeměně naší společnosti v… nazvěme ji Toyota 3.0. Ve společnost, která klade důraz právě na tyto nové trendy. Tento disruptivní mindset je něco, co je v Toyotě velmi silně zastoupeno a v posledních třech až čtyřech letech cítím, že je na tento element kladen velmi silný důraz.

Jak vnímáte současnou transformaci automobilového odvětví a jakým směrem si myslíte, že se tato transformace ubírá?

Jsme jako uprostřed bouře, ve středu měnící se doby. Svět, ve kterém žijeme, se mění natolik rychle, že výzvy pro většinu odvětví narůstají – a automobilové odvětví v tom není výjimkou. Zrovna včera jsem se jedním okem díval na televizi, kde byl tam jeden příspěvek ohledně Ženevského autosalonu. Závěr té reportáže vyzněl tak, že nad budoucností takovýchto autosalónů se vznáší jeden velký otazník. Proč? Protože pokud do Ženevy na show přijedete, tak uvidíte především lidi mezi 40 a padesáti lety, případně až do 70 let. Koho zde ale neuvidíte, jsou mileniálové, mladí lidé od 18 let do 35 let.

A to jsou přitom vaši budoucí zákazníci.

Přesně tak. To je jen další důkaz komplexnosti změny, kterou nyní procházíme. Můžeme samozřejmě přijet na veletrh a odprezentovat zde já nevím kolik přesně nových motorů a nových aut. Ale není to udržitelné. Jistě, nějaký počet lidí to zasáhne. Půjde ale jen o velmi omezené množství. My musíme myslet jinak a musíme do našich rozhodnutí integrovat mnohem více z naší cílové skupiny. Zjistit, co lidé skutečně chtějí a ne se stále plácat v těch samých kolejích. To je ta hlavní změna, kterou naše odvětví projde v příštích deseti letech. Některým automobilkám se na ni podaří reagovat lépe, než jiným, a je dost možné, že právě to bude to jedna z věcí, na základě kterých si zákazníci v budoucnu budou své vozy vybírat.

Soumrak dieselů

V Evropě je patrný trend začátku konce dieslových motorů ve velkých městech. Jde třeba o Londýn, Paříž, Athény či o mnohá německá města. Jak tento trend vnímáte? Jde o změnu k lepšímu?

Naše společnost má vizi, že do roku 2050 snížíme naše CO2 emise o 90 procent. To je něco, na čem usilovně pracujeme, proto jsme se před desítkami let rozhodli, že začneme v Toyotě s hybridní technologií. A proto se Lexus se do tohoto paradigmatu zařadil v roce 2005. Náš cíl byl vždycky zákazníkům dodávat co nejlepší řešení jejich mobility v environmentálně co nejčistší podobě. Na tento přístup jsme se zaměřovali ještě předtím, než se o soumraku dieselů v evropských městech začalo hovořit.

Je podle vás diesel mrtvý?

Myslím si, že spotřebitelé v něj ztrácejí víru. A můj osobní názor je, že pokud se společnost v něco rozhodne, firmám se toto rozhodnutí překonává jen velmi obtížně. Neříkám, že diesel je mrtvý. Ale zcela jistě bude dále omezován.

Nepředpokládáte tedy, že je to hlavní technologie pohonu motorů pro budoucnost?

Nemyslím. Většina automobilových výrobců už oznámila, že se od dieselu odklání. A pokud zde není nabídka, tak se propadnou prodeje. Ale my to vnímáme celé poněkud s odstupem. Lexus již nyní prodává 98 procent vozů na hybridní pohon, takže nás se diesel moc netýká.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718