Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Racionální auto pro iracionální řidiče. Test hybridního Lexusu CT 200h

Racionální auto pro iracionální řidiče. Test hybridního Lexusu CT 200h

Lexus CT 200h představuje v nabídce japonské automobilky startovací položku. V mnoha ohledech chápu, proč bych si tohle hybridní auto měl koupit – a stejně tak si vždycky dokážu najít protiargument. Nakonec mi součet všech pro a proti dal solidní plichtu. Koupě základního hybridu od Lexusu je prostě čistě věc osobní volby a po pravdě řečeno bych do toho vůbec netahal racionalitu.

Tím nechci říct, že Lexus nepostupuje racionálně. Právě naopak. V určitém okamžiku, někdy kolem roku 2010, vedení firmy došlo, že snažit se vecpat do stejného ringu s BMW, Mercedesem a Audi může skončit jediným možným způsobem: totiž že Lexus nakonec zůstane ležet na zádech v aréně a bude rád, když z ní vyleze.

Když z pohledu člověka, který má určitou zkušenost s budováním a dynamikou brandu, musím říct, že to v Lexusu nakonec vymysleli parádně. Prostě si pro sebe vytvořili vlastní ring, což je obecně vzato nejlepší způsob, jak vyhrát.

Tam, kde ostatní značky nabízejí hybridní pohon, nasadil Lexus hybridy jako standard. To je samozřejmě mimořádně riskantní rozhodnutí. CT 200h přišel na trh v roce 2011; tehdy nikdo ani netušil, že přijdou egyptské rány typu aféry Dieselgate a ujetých starostů městských částí, kteří budou pobíhat mezi auty a vytírat jim kapesníčkem výfuky, aby zjistili, jestli nešpiní. Lexus tohle všechno buď nějak dokázal odhadnout – anebo prostě měl obrovskou kliku. Každopádně dnes má značka díky prozíravému rozhodnutí vsadit na čistý (nebo aspoň čistší) pohon slušný konkurenční náskok. Ten se ještě zvyšuje tím, jak města začínají alternativní pohony zvýhodňovat. Třeba v Praze můžete s hybridem zaparkovat kdekoliv na modré zóně i bez parkšajnu – pokud samozřejmě najdete volné místo, což je třeba v mé domovské Praze 7 záležitost, o které můžeme vést teoretickou diskuzi, ale stejně nezaparkujeme.

Tím se dostávám k tomu, jaký Lexus CT 200h vlastně je. Z první vody načisto si řekněme, že v červené barvě vypadá výrazně efektněji než moje octavia třetí generace v kombíku. To neříkám samoúčelně – CT 200h je prostě pořád pěkné, dynamicky vypadající auto. Kdybych byl tak o deset let mladší, vcelku bych neváhal a koupil si ho. Černočervený interiér splňuje představu, kterou měl kolega Borat o k*ndolapu, do kufru se vejde přesně kytara, žabky k vodě a náhradní triko. Když si do auta sednete, je to podobný pocit, jako když si na ruku natáhnete rukavici. Všechno napevno sedí a přitom to neomezuje pohyb.

O deset let mladší nicméně nejsem, takže musím konstatovat, že pokus nacpat do CT 200h sekačku fatálně selhal, moje těhotná manželka celou cestu kamkoliv bědovala, jak to drncá a představa, že bych s sebou jako obvykle měl vézt ještě borderkolii, mnou byla zamítnuta jako zcela surreálná.

Nicméně Lexus CT 200h si člověk nekupuje proto, aby v něm převážel rodinu, ale aby se v něm povozil. Což lze docela dobře, pokud si zvyknete na to, že kombinace hybridu a benzinového dvoulitru prostě má specifické chování. Jde to mimochodem velmi dobře. Vstupní model Lexusu, přestože nepatří mezi nejmodernější auta na trhu, pořád nijak nezaostává. V praxi to znamená přesné řízení a sportovně odladěný podvozek – což si mimochodem znamená, že si cestování po českých silnicích užijete opravdu do posledního kamínku.

Měl bych nicméně výhradu. Týká se ovládání infotainmentu, navigace a podobných chytrostí, jimiž je vůz vrchovatě vybaven. Sorryjako, ale je to strašně komplikované, tedy aspoň pro mě. Takže než abych se třeba mořil s nastavováním navigace, radši jsem si ji pustil na telefonu.

Tahle výhrada by ale neměla zastínit fakt, že nejmenší lexus je auto, které se přesně trefuje do své cílové skupiny. Že je tato cílová skupina poměrně úzká, je jiná věc.

Za zapůjčení děkujeme Louwman Group.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744