Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Čerpací stanice budou chytré. Poznají vaše zvyky a pomůžou třeba s nákupem a večeří, říká šéf MOL Austen

Čerpací stanice budou chytré. Poznají vaše zvyky a pomůžou třeba s nákupem a večeří, říká šéf MOL Austen

Čerpací stanice budoucnosti budou nesrovnatelně chytřejší než dnes. Taková je vize výkonného ředitele českého zastoupení energetické společnosti MOL Richarda Austena. „Stanice bude mít o zákazníkovi velmi dobré informace: bude vědět, jaké jsou jeho nákupní zvyky, preference. Bude mu pomáhat. A bude šetřit čas,“ tvrdí Austen s tím, že jeho firma již nyní investuje do těchto nových technologií a do segmentu tzv. big data. Jaká je pozice firmy ve světě, který hledá zelená paliva šetrná k životnímu prostředí? čtěte rozhovor.

Jak se prodává ropa? Je to podle vás sexy produkt?

Dříve jsem pracoval ve společnosti Coca-Cola, a produkty sexy byly. Mají kolem sebe takový flare (auru, jiskru – pozn. redakce). Pak jsem se nakrátko dostal do byznysu s cementem, který naopak sexy nebyl vůbec. A abych řekl pravdu, když jsem vstupoval do petrochemického byznysu, tak jsem nevěděl, co čekat. Nyní, po deseti letech u MOLu, si myslím, že pohonné látky sexy produkt spíše nejsou, ale pokud přijdete do našeho prostředí, do našeho kolektivu lidí, a do našich prodejen, tak tam to už sexy je.

Před půl stoletím to lidé vnímali jinak. Ropa jim dávala teplo, světlo i pohon. Nyní má mnoho lidí tento produkt asociovaný se znečištěným životní prostředím. Vnímáte tento posun?

Ano, cítíme to také tak. A souběžně s tím i chápeme, že tento náš byznys tu pravděpodobně nebude na věky. Že s největší pravděpodobností začne za několik let poptávka po našich produktech a našem hlavním, jádrovém byznysu klesat.

Co podle vás znamená „za pár let“?

To je dobrá otázka, na kterou vám ale nikdo pořádně neodpoví. Ten bod zlomu je totiž velmi pohyblivý. My jsme si před dvěma lety nechali vypracovat studie, podle kterých se poptávka po ropě začne snižovat během několika málo let, a nyní to vypadá, že ten horizont se posouvá do ještě pozdější doby. Před lety, když ropa stála 140 dolarů, šéfové petrochemických společností tvrdili, že benzín pod dvě eura už nikdy nebude. A teď se zdá, že máme ropy naopak strašně moc, neustále se nabízejí nová ložiska i metody, jak ji těžit.

„Zelenost elektromobilů je zatím jen zdánlivá.“

S jakým scénářem tedy počítáte?

Strategie naší skupiny předpokládá, že okolo roku 2030 se začne poptávka po ropě pomalu snižovat. Na druhé straně ale zatím na trhu nevidíme žádné udržitelné alternativy mobility založené na fosilních palivech.

Ani elektrovozy?

Ne. Elektřina to dokáže vykrýt jen částečně. Ta „zelenost“ elektromobilů je zatím jen zdánlivá, dnes tyto vozy zatěžují životní prostředí více, než to dělají běžná auta. Energie, kterou elektromobily spotřebovávají, často nepocházejí z obnovitelných zdrojů, dalším problémem jsou třeba i baterie. I proto nyní existují hlasy, že elektřina je jen přestupní bod mezi fosilními palivy a nějakou další – možná ještě neobjevenou – technologií, která bude v budoucnu automobily pohánět.

I přesto je však nyní trend zřejmý – poptávka po elektrovozech roste, což znamená tlak na prodeje vozů na fosilní paliva. Jak na tento trend reagujete?

Je pravda, že se tomu musíme postavit. Naše skupina proto přijala některá opatření. Do budoucna, až se tento vývoj projeví na reálné poptávce, počítáme se zvýšením podílu nepalivových produktů, které v našich rafinériích vyrábíme, o dvě třetiny na 50 procent. V současné době je poměr palivových a nepalivových produktů 70:30. I přesto si ale myslíme, že třeba za 30 let bude po fosilních palivech stále poptávka. Výrazně nižší, ale bude.

Umíte upřesnit, ve kterém segmentu zůstane nejsilnější? Počítáte například s jejím zachováním v oblasti nákladní dopravy, dlouhých tratí či specifických lokalit?

Takto o tom neuvažujeme. Pro nás je podstatný celkový trend, ve kterém se promítá celá řada faktorů. Například nyní poptávka po naftě stále stoupá a jedním z důvodů je fakt, že se ekonomice daří, což klade větší požadavky na dálkovou přepravu zboží. A nákladní přeprava je stále ještě řešena přes diesel.

V osobní dopravě ale jakoby dieselům zvonila hrana. Některá města, například Berlín, Paříž či Kodaň, zvažují zákaz vjezdu starých dieselových automobilů.

Je pravda, že tyto zprávy se objevují, ale zatím je vnímáme spíše jako titulky v médiích, než jako fundamenty s reálným dopadem. V poptávce se tyto trendy zatím nepromítají. Ale až to bude aktuální, tak v návaznosti nebudeme tyto paliva produkovat v současných objemech a většinu produkce našich rafinérií přesměrujeme do výroby plastů a do petrochemie. Tam bude poptávka silná i v budoucnosti.

Chceme nabízet službu sdílených automobilů i v Praze

V Budapešti má MOL vlastní program na sdílení automobilů. Kdy přijde na řadu Česko?

Se sdílením automobilů zažíváme v Budapešti ohromný úspěch. V Maďarsku, kde je ten program poměrně nový, rychle předčil očekávání, a proto navyšujeme flotilu asi o třetinu vozů. Předpokládáme, že v Česku bude o tuto službu podobně velký zájem, osobně bych byl velmi rád, kdyby se něco podobného uskutečnilo i v Praze.

V jaké fázi to nyní je?

Během léta s maďarskými kolegy zvážíme, zda jsou na tuto službu v Praze vhodné podmínky, jestli jsme zde do ní jako skupina schopní a ochotní investovat. Já bych to velmi přivítal. Myslím, že pokud by to mělo mít nějaký smysl, tak bychom se bavili o rozsahu 200–400 aut. Většinu by tvořila malá auta, ať již Škoda Citigo nebo Volkswagen e-Up. Městské vozy, se kterými lze dobře zaparkovat.

Je podle vás možné, že se tuto službu podaří zprovoznit již během příštího roku?

Nereálné to určitě není, ale záleží na mnoha faktorech. Navíc aspirantů na tuto investici je v rámci skupiny více: Záhřeb, Bukurešť, Lublaň či Bratislava. Je nicméně pravda, že potenciál Prahy je ze všech těchto měst nejspíše nejvyšší. Nechci ale dávat žádná závazná data, možná to bude příští rok, možná o rok později.

Na českém trhu je MOL do počtu benzínových stanic číslo dvě. Chcete se stát jedničkou? Jsou na stole nějaké nové akvizice?

Pro akvizice jsou zapotřebí dvě hlavní věci – čerpací stanice, které by pro nás byly vhodné, a jejich majitel, který je ochotný je prodat. Ani jedna z těchto podmínek v Česku není naplněna.

Skutečně?

Samozřejmě, že existují stanice či sítě, jejichž akvizice by se nám líbila. Ale přesto, že jsou na trhu určité šumy, tak reálně na prodej nic není. Takže pokud by se něco objevilo, tak bychom se o to velmi rádi ucházeli, zvlášť, jestli by to bylo za rozumnou cenu a pokud bychom byli schopni najít nějakou synergii. Ale na druhé straně to nyní není náš primární cíl.

Big data
Jedná se o velké soubory dat nezpracovatelné běžnými cestami a softwarem. Jde o petabyty a vyšší objemy informací v masivním měřítku. V praxi může jít o data například o pohybu velkého množství uživatelů na internetu využitelná pro analýzu, marketingové účely či výzkum.

Budoucnost je o velkých datech

Jak podle vás budou vypadat čerpací stanice v roce 2030?

Touto otázkou se velmi často zabýváme, řešíme, co by zákazníkovi měla poskytovat. Myslím, že ta stanice bude s klientem v úzkém kontaktu přes různá elektronická zařízení, nejspíš přes mobilní telefon. Bude také mít o zákazníkovi velmi dobré informace: bude vědět, jaké jsou jeho nákupní zvyky, preference. Bude mu pomáhat. A bude šetřit čas. Když například bude chtít něco nakoupit, jednoduše to naťuká do mobilu a cestou z práce si to na zvolené benzínce vyzvedne. Ať již půjde o večeři nebo čerstvé ovoce. Klíčová ale budou data. Big data.

Vy do aktivit jako jsou právě big data sami investujete, nebo je hodláte outsourcovat?

Sami do toho investujeme a plánujeme v tom pokračovat. Jedná se o aktivity, které jsou na skupinové úrovni, a je kolem toho vytvořený samostatný tým, který na nich pracuje. V současné době už máme fungující tým lidí, který se tím zabývá a pracuje na tom, mají konkrétní témata, která by zákazníkům v budoucnu měla pomáhat.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1