Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Česko musí sázet na chytré lidi, cesta je v inovacích, říká pro INFO.CZ vedoucí partner EY

Česko musí sázet na chytré lidi, cesta je v inovacích, říká pro INFO.CZ vedoucí partner EY
Česká republika nepatří ani k největším státům, ani k zemím oplývajícím velkým bohatstvím nerostných surovin. Proto by měla hledat svou konkurenční výhodu jinde. Země musí využít ty možnosti, které má k dispozici – v tomto případě chytré lidi, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Phillipe Peters, vedoucí partner expertní skupiny pro strategii a zákazníky v regionu EMEIA (Evropa, Blízký východ, Afrika a Indie) společnosti EY.

Pokud bych chtěl v Česku uspět se svým byznysem, co byste mi poradil?

Odpověď vždy závisí na tom, kdo jste. Čím se zabýváte a v jakém odvětví podnikáte. Pokud byste byl například z energetického sektoru, moje rada by byla jiná, než pokud byste se zabýval výrobou automobilů. Každé odvětví má svá specifika – například míru regulace.

Dobrá, řekněme, že bych podnikal v automobilovém průmyslu.

Musíme rozlišit dál. Například, pokud byste byl firma Škoda Auto. V takovém případě je vám asi jasné, že výroba automobilů není lokální byznys – nejde o to prodávat vozy jen v jedné relativně malé zemi, ale chcete být relevantní na globální úrovni. Doporučil bych proto, abyste se soustředil na své přednosti a na výhody, které máte oproti konkurenci. Mohl byste těžit třeba z toho, že v Česku jsou šikovní lidé, ale na druhé straně cena práce zde není tak vysoká. Navrhnul bych optimalizovat výrobu tak, abyste vyráběl finančně efektivně a získal výhodu oproti konkurenci.

Sázka na chytré lidi, to v Česku rezonuje. 

Státy, které nepatří k největším a které nemají tolik nerostných surovin, musejí využít ty možnosti, které mají. Chytré lidi. Platí to u Švýcarska, platí to i u Izraele. Proto bych cestu viděl v inovacích – přicházejte s novými nápady a obchodními modely. A pokud byste skutečně Škodu Auto vedl, dejte tento přístup všem najevo a rozšiřujte globální povědomí o značce a jejích hodnotách.

Co pokud bych automobily jen distribuoval. Byly by vaše rady jiné?

Ano, jistě. Distribuce vozů je mnohem lokálněji zaměřený byznys a předpokládám, že v Česku existuje poměrně vyvinutá síť automobilových dealerů. Zde se tedy nabízí otázka, jak a kam dál růst. V tomto případě by má rada byla taková, abyste se vydal cestou akvizic. Váš domácí trh je již nasycený, a pokud chcete expandovat do nových zemí – do Polska, Ruska či Slovinska, jde o nejefektivnější způsob, jak získat podíl na trhu. Jediná výjimka by byla, pokud byste přicházel s nějakým disruptivním nápadem, který by zcela přepsal pravidla hry. Pak bych klidně začínal na zelené louce.

„Dříve bylo méně zdrojů, ale ohromný potenciál udělat skutečně velký pokrok, nyní je to naopak. A také je dnes obtížnější si konkurenční výhodu udržet.“

V každém případě by hrála prim konkurenční výhoda. Je nyní těžší dostat se před konkurenci než dříve? 

Ano, v mnoha aspektech to skutečně těžší je. Vezměme třeba oblast IT – tam když jste během 90. let zaznamenal takřka jakýkoliv pokrok, byl to vždy ohromný úspěch. To už dnes neplatí, s něčím novým dnes téměř každá společnost přichází každou chvíli. Nyní je stav takový, že se posouváme po mnohem menších krůčcích, které často nemají takový význam jako dříve. Firmy s novými patenty přicházejí relativně běžně. Současně ale tím, jak se neustále posouváme dál, máme mnohem větší možnosti inovací.

Čím je to způsobené?

Tím, že dnes máme k dispozici mnohem větší zdroje. Já pamatuji, jak jsem na počátku své kariéry domlouval schůzky pomocí faxu na tři týdny dopředu. To je teď samozřejmě nepředstavitelné. Přímo pod nosem máme ohromné možnosti, zároveň je ale i trh nyní mnohem konkurenčnější. Dříve bylo méně zdrojů, ale ohromný potenciál udělat skutečně velký pokrok, nyní je to naopak. A také je dnes obtížnější si konkurenční výhodu udržet.

V jakých oblastech nyní vidíte největší potenciál, jak výhodu oproti konkurenci získat?

Na to je velmi komplikovaná odpověď. Je mnoho takových oblastí. Můžete se snažit získat větší hodnotu z prodeje svých výrobků – zvýšit objem prodeje například snížením ceny. Můžete vstupovat na nové a zajímavé trhy či získat větší tržní podíl v zemích, kde již působíte. Ale vždycky, když mi klient tuto otázku položí, mám pro něj přichystanou jednu metaforu.

Povězte.

Že by si měl hlavně ujasnit, co je jeho základní byznys. Tím myslím jaké zákazníky chce oslovovat, prostřednictvím jakých kanálů, a co jim chce prodávat. Je to takový metaforický dům, který stavíte. Vždy postavíte přízemí, a to je váš základní byznys. Pak jej můžete rozšiřovat a různě vylepšovat. Stavět další patra, vylepšit elektrotechniku, přistavět garáž. Jen se nesmíte snažit vybudovat to všechno najednou.

Proč ne?

Protože je hodně pravděpodobné, že byste neuspěl. Kroky, které fungují, byste měl ze začátku zkusit postupně replikovat. Daří se vám prodávat vybrané zboží v Česku? Zkuste expandovat i do Slovinska. Máte dobrou myšlenku na projekt? Otevřete jí nové obchodní kanály. To je expanze, kterou mám na mysli. Až pak můžete zkoušet úplně nové věci.

Diverzifikovat?

Ano, mluvím třeba o vstupu do zcela nového segmentu. Na ten totiž budete pochopitelně potřebovat zdroje – peníze a čas, a je dobré jich spotřebovat jen předem vymezený objem. Jinak by to mohlo zabít váš hlavní byznys. Vyčleňte si separátní tým, určete mu jasná pravidla, přidělte prostředky. Zkoušejte to se zdroji, jejichž ztráta neohrozí váš hlavní byznys.

Kdo digitalizaci nepřijme, bude mít problém

Které procesy digitální revoluce mají podle vás největší potenciál?

Těžko říct. V současné době se rychle rozvíjí mnoho digitálních procesů, které mají vliv na optimalizaci výroby. Jde o využití IoT, dat, systémů prediktivní údržby či technologii 3D tisku. Právě posledně jmenovaný umožňuje znovuobjevit některé tradiční výrobní procesy. Třeba výrobu motorů.

Jak to myslíte?

Vezměte si například firmu GE Aviation. Nová generace jejích motorů má již několikrát méně součástí než tradičně vyráběné motory. A to díky tomu, že velká většina dílů je vytištěna na 3D tiskárně. To znamená, že jednotlivé díky se vyrábějí mnohem flexibilněji a navíc se šetří materiálem. Odpad při 3D tisku je jen mezi 3-5 procenty, při tradičním výrobním procesu je to výrazně více.

To je velká revoluce.

Ano, a také to odpovídá na vaši otázku. Vítězi této revoluce budou společnosti, které vyrábějí malé a střední série sofistikovaných strojírenských produktů – různí výrobci turbín, ocelových částí. A mezi poražené budou naopak patřit dodavatelské společnosti, které zajišťují dodávky těmto firmám. Ty budou mít menší byznys.

A další vítězové?

Víte, já si vlastně nemyslím, že digitalizace dělá z firem vítěze. Ten trend je spíše o tom, že kdo se mu nepřizpůsobí, bude ve velkých problémech. Je to, jako když jsem si stále sjednával ty schůzky pomocí faxu. Pokud bych to dělal doteď, tak jsem lůzr. A s digitalizací je to podobné. Využití senzorů, prediktivní údržba, to jsou všechno věci, které budou muset být zaváděné. Pokud je nezavedete během tří let, tak jste také lůzr. Uděláte to, nebo váš podnik skončí.

Jaké byznysy jsou podle vás nejvíce ohrožené digitalizací?

Já nevnímám digitalizaci jako hrozbu. Je to možnost expanze, příležitost, jak pozvednout byznys na novou úroveň. A je jenom na firmách, jestli této příležitosti využijí, nebo ne. Na druhé straně máte pravdu, že pokud jako firma této příležitosti nevyužijete, tak ji to postaví do zranitelné pozice. Pokud na rohu ulice prodáváte keramiku, tak je váš podnik zranitelný vůči někomu, kdo si na ten samý byznys udělá on-line aplikaci, protože bude mít menší náklady a ve finále i ceny.

Hrozba pro podniky jsou tedy nevyužité šance?

Ano, přesně tak. Vezměte si, co by se stalo, pokud bychom před patnácti lety spolu vedli Kodak a byli bychom si vědomí nastupujících digitálních trendů. Namísto odmítnutí nové technologie digitální fotografie bychom ji mohli přijmout a podporovat a stát se největším hráčem v odvětví. Pokud se s ní ale rozhodnete bojovat… Jen se podívejte, kde je Kodak nyní.

Jak se díváte na to, že různé evropské regulace mohou tlumit inovace a růst? Co třeba GDPR?

Ano, růst tyto regulace sice do jisté míry brzdí, ale na druhé straně je nutné tato pravidla přijmout. Zodpovědnost za výměnu dat musí být jasně nastavená.

Jak to myslíte?

Řeknu to opět na příkladu. Pokud podnikáte v byznys to byznys (B2B) sektoru – dejme tomu, že vyvíjíte motory pro letectví – tak máte přístup k ohromnému množství provozních, finančních a operačních dat. Ty se ale ani tolik nepodřizují GDPR, ale vaší odpovědností je odpovídajícím způsobem je zabezpečit. Tak, aby se tato data nedostala do nepovolaných rukou – jejich zneužití by potenciálně bylo katastrofické. Absolutní bezpečnost dat v tomto typu byznysu je naprostá nutnost a regulace k ní přispívají.

Dobrá, a jak to je s B2C byznysem?

V rámci toku dat mezi společnostmi a koncovými zákazníky je rovněž ochrana dat a soukromí prvořadý úkol. Myslím, že nikomu – ani vám, ani mě – by se nelíbilo, pokud by se detaily vašeho bankovního účtu dostaly na veřejnost, třeba na internet. A opatření jako GDPR tento problém lépe řeší a jsem přesvědčený, že v tomto ohledu má pozitivní přínos.

Neztrácíme ale tak trochu dech oproti USA a Číně, které se o podobné regulace nemusejí starat?

Ano, je pravda, že obavy ze zneužití osobních dat v těchto regionech nejsou tak velké a v Evropě se na jejich implementaci vynakládají nemalé zdroje. A přitom USA a Čína dominují v oblasti velkých společností, jako jsou Google, Amazon či Weibo. A to je problém. Pokud by to nějakým způsobem bylo v mých možnostech, určitě bych se snažil o to, aby v těchto regionech byla data regulována podobným způsobem jako v Evropě. V podstatě jde o to najít rovnováhu mezi ochranou dat a možností inovovat.

Co je GDPR?Co je GDPR?autor: Info.cz

Je Evropa stále kompetitivní proti USA a Číně?

Myslím si, že ano. Na druhé straně je ale pravda, že dostat se do některých oblastí podnikání už bude jen velmi složité. Zkuste přijít nyní s konkurencí Facebooku, Googlu. Evropa by ale přesto měla pokračovat v inovacích, které dělá. Líbí se mi ten model velkých společností, které inovují samy o sobě, ale současně okolo nich vznikají malé start-upy s vlastními inovativními myšlenkami a možností disruptovat byznys.

O Česko obavy nemám 

Jak se díváte na evropskou start-upovou scénu?

Jen jedna věc mi přijde trochu zavádějící – že se v oblasti start-upů možná až příliš spoléháme na dvacetileté lidi, kteří sotva vylezli z univerzity. Přitom lidé, kterým je 40, 50 let mají v oblasti start-upů a inovací stále co říci. Mají ohromné zkušenosti. A v případě, že máte myšlenku s velkým potenciálem, tak právě oni vám svými reálnými zkušenostmi mohou pomoci tuto myšlenku správně nascalovat a využít její plný potenciál.

Máme v Evropě pro strart-upy dobré podhoubí?

Je pravda, že mi zde trochu chybí start-upová mentalita. A to nehovořím o mentalitě samotných start-upů, ale bank a velkých fondů, společností, které se okolo celé scény točí a které jsou v celém tom procesu velmi důležité. Na druhé straně, o Česko v tomto ohledu nemám obavy, pokaždé když sem přijedu, tak vidím spoustu skvělých nápadů.

Jak se díváte na čínský projekt Nové hedvábné stezky? Měli bychom jej jako Evropané vítat?

V principu to dobrý nápad je. Jen bychom si měli dát pozor na to, co všechno si v rámci tohoto projektu vyjednáme. My Evropané bychom měli být semknutější – máme velkou ekonomickou, politickou a spotřební sílu, ale za vyjednávacím stolem tak silní nejsme. Obecně si myslím, že bychom neměli pořád řešit všemožné regulace, restrikce či omezování byznysů, ale naopak se soustředit na jejich expanzi a nové možnosti. Z pohledu podnikání totiž potřebujeme více akce, ne méně.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718