Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pád akcií jako znamení krize? Finanční kocovina, konec nadšení z Trumpa, krotí paniku experti

Pád akcií jako znamení krize? Finanční kocovina, konec nadšení z Trumpa, krotí paniku experti

Kolísání cen akcií na světových burzách pokračuje. Na další čtyřprocentní oslabení amerických indexů zareagovali podobně také obchodníci v Asii a Evropě. Experti nicméně neočekávají, že by na obzoru byla ekonomická krize. Podle nich je to signál, že se chování investorů vrací k normálu.

Americké indexy Dow Jones a S&P 500 ztratily více než deset procent ze svých rekordních maxim, na která se vyšplhaly 26. ledna. Další výrazný propad přišel ve čtvrtek, kdy uzavíraly se ztrátou 4,15 procenta, respektive 3,75 procenta.

Dow Jones přitom už v pondělí přišel o 4,6 procenta, což byl nejprudší procentní pokles od srpna 2011. V úterý naopak posílil o 2,33 procenta. Ani to se nevidí příliš často. Takový skok vzhůru dva roky nepřišel.

„Jsme nyní na vrcholu konjunktury, data jsou dobrá, ale když začnou padat akciové trhy, sníží se investice do firem. Ty kvůli tomu nemají peníze, omezí výrobu, začnou propouštět a jsme na cestě z konjunktury do recese,“ upozornil v úterý hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.

Čekání na FED

Světoví ekonomičtí odborníci se však nedomnívají, že by současné kolísání spojené s masivními propady signalizovalo blížící se ekonomické potíže. Spíše souzní s jiným Markovým tvrzením, že na vině jsou přestřelené ceny akcií, které neodpovídaly skutečným výsledkům společností.

„Rok 2018 možná bude časem, kdy se divá tržní zvěř vrátí k přirozenému stavu,“ praví v komentáři v listu New York Times strategický šéf investiční společnosti Morgan Stanley Ruchir Sharma. Podle něj nyní všichni napjatě očekávají, s čím přijde americký regulátor FED.

Propad akcií vyvolaly zprávy o americkém trhu práce. Nízká nezaměstnanost a rostoucí mzdy totiž podpoří inflaci, na kterou FED zřejmě zareaguje zvýšením úrokových sazeb. Ty přitom ukrajují ze zisků investorů a obchodníci se obávají, že růst sazeb by mohl být rychlejší, než se původně očekávalo.

Nervozita na trzích vytváří tlak na nového šéfa FED Jeromeho Powella. Očekává se rozhodnutí, zda a případně o kolik úroková sazba vzroste. Powell se od pondělního nástupu do funkce k situaci ještě nevyjádřil. I proto je pod vlnou kritiky.

Akcie a reálná ekonomika

Ekonomický redaktor CNN Richard Quest, který se dlouhé roky pohybuje mezi burzovními makléři, nervozitu potvrzuje. „Obchodníci mi říkali, že takovou volatilitu ještě nikdy nezažili a to už jsou tu dlouho,“ vypráví. Ani on ale nevidí situaci černě. „Někteří možná mají finanční kocovinu, ale finanční armageddon to není.“

Podle ekonoma a komentátora New York Times Paula Krugmana je dobré si uvědomit, že akciový trh není reálná ekonomika. Současný vývoj neukazuje takřka nic o ekonomické budoucnosti. Jako příklad uvádí situaci z roku 1987. Během tzv. Černého pondělí 19. října se tehdy zhroutily akciové trhy v Hongkongu, západní Evropě i ve Spojených státech. Pro srovnání, Dow Jones tehdy ztratil více než 22 procent své hodnoty.

„To, co následovalo, nebyla recese, nýbrž vcelku solidní hospodářský růst,“ doplňuje Krugman, jenž se domnívá, že pokud letošní pád o něčem vypovídá, je to spíše o konci nadšení z působení Donalda Trumpa jako amerického prezidenta a zpomalení současného silného posilování ekonomiky.

Ačkoli americkéý HDP rostl mezi 1,5 a 2,5 procenty ročně, optimisté věřili, že by růst mohl vystřelit až k čtyřprocentní hranici. Podporoval je v tom i prezident Trump, který na sklonku loňského roku prohlašoval, že věří v až šestiprocentní růst. Ten přitom USA zažily naposledy v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Party skončila

Tehdy ji ale hnal dopředu baby boom, který přišel po konci druhé světové války. Děti ze 40. a 50. let se stávaly ekonomicky aktivními, což ekonomiku nakoplo. Nyní mají Američané opačné starosti. Jejich populace stárne a dětí se tolik zdaleka nerodí. Generace poválečných dětí nyní naopak odchází do penze a nedaří se ji na trhu nahrazovat.

„Trhy jednaly, jak kdyby americká ekonomika měla velký prostor k růstu. Nyní na ně zprávy o nižších cenách akcií a úrokových sazbách zapůsobily jako polití studenou vodou,“ konstatuje Krugman.

Sharma tvrdí, že problémem by mohlo být, pokud by masivní oslabování pokračovalo i v následujících týdnech a stal se z něj dlouhodobý trend. Kdyby trhy ztratily zhruba 25 procent hodnoty, recese by nebyla už tak nereálná a mohlo by dojít na Markův v úvodu zmíněný scénář.

Zatím se ale experti shodují, že není důvod panikařit. Podle Questa se dá ze současného průběhu vyvodit jen jeden jasný závěr. „Party skončila, řekněte sbohem nulovým úrokovým sazbám. Nejen v USA, ale také ve Velké Británii, Evropě a možná i Japonsku.“

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1