Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Roboti dřív nahradí řidiče než metače, předpovídá partner IBM. Je vaše práce v ohrožení?

Roboti dřív nahradí řidiče než metače, předpovídá partner IBM. Je vaše práce v ohrožení?

Počet lidí, jejichž práce je v důsledku čtvrté průmyslové revoluce v ohrožení, se počítá na stovky milionů. Mezi nejčastěji skloňované profese, kterým hrozí náhrada robotem, patří například řidiči, prodavači či operátoři. „Paradoxně, například metaři jsou ohroženi mnohem méně a je možné, že si díky zavádění automatizací i finančně polepší," říká v rozhovoru pro INFO.CZ Václav Provazník, partner ve společnosti IBM. 

Čtvrtá průmyslová revoluce. Nástup robotizace. Podobné pojmy vnímají lidé, kteří se obávají ztráty zaměstnání, v poslední době stále častěji. Kdo k taktovým obavám má největší důvod?

Podle nedávné americké studie je to 85% lidí, jejichž hodinová mzda je nižší než 20 dolarů (cca 450 korun). Já se nicméně domnívám, že jde zejména o míru automatizovatelnosti dané činnosti ve srovnání s úsporou z automatizace. Proto bych se zamyslel, jak vypadá váš běžný pracovní den. Pokud je jeden jako druhý a děláte činnost, kterou vykonává velké množství lidí, tak bych se automatizaci nebo nahrazení robotem v blízké či spíše střednědobé budoucnosti nedivil, naopak pokud často řešíte něco jiného a vaše práce je plná nových podnětů, tak jste do jisté míry „v bezpečí“.

Co například řidiči automobilů?

Po těch je nyní v USA velká poptávka, na druhou stranu se právě jedná o profesi, která je ohrožená tím, jak automobilky masivně investují do samořiditelných vozů. Řízení je totiž do značné míry uniformní a algoritmizovatelná činnost, která je založená na jisté sadě pravidel. Takže se to počítač či robot naučí poměrně jednoduše, jeden kilometr dálnice je stejný, jako druhý.

To dává smysl.

Ano. Ovšem paradoxně například některé obecně prospěšné práce, třeba zametání ulice nebo údržba zeleně, je v tomto ohledu náročnější. Jedná se sice o činnost, kterou by robot nepochybně mohl zvládnout také, ale rozptyl situací, do kterých se může dostat, je větší, než při tom řízení. Musí řešit například okraje chodníků, stromy, keře, zvířata, automobily, či rozpoznat odpad, který má sebrat. Stroj proto v případě těchto činností zatím nedokáže vyhodnotit tu situaci dostatečně spolehlivě na to, aby se zachoval adekvátně v poměru bezpečnost, kvalita služby a úspora peněz nebo času.

Takže lze říct, že zatímco řidiči přijdou o práci, metači si ji udrží?

Může to tak být. V případě úklidu může dojít třeba k nějakému hybridnímu systému, kdy bude pracovat robot nebo jejich četa pod kontrolou člověka, nebo k tomu, že robot bude dělat ty jednoduší činnosti a člověk naopak ty obtížné, hůře predikovatelné. Ale především může dojít k tomu, že dojde k finančnímu přerozdělení ve prospěch těch lidí, kteří práci dokáží vykonávat lépe než robot. S nadsázkou se tedy dá říci že, zatímco řidiče čeká krušná budoucnost, metaři nebo zahradníci dostanou naopak přidáno.

Nezaměstnanost je sice nyní v Česku i v Evropě na minimálních úrovních, ale přesto kolem sebe stále častěji vidíme trendy automatizace, které lidi znepokojují. Automatické pokladny v Tescu, chatboti na internetu. Co dál nás čeká?

Například obchody, kde jen člověk vloží zboží do košíku a z prodejny odchází, aniž by prošel jakoukoliv pokladnou. Po celou dobu tam totiž bude monitorován kamerami, takže se přesně ví, co si z toho obchodu odnese. Ale to je stále ještě budoucnost, byť již existují první plány tohoto konceptu. Nyní bych však tu automatizaci tak razantně nevnímal, mnoha lidem nevadí jít k samoobslužným pokladnám, naopak jsou lidé, kteří stále ještě vyžadují osobní přístup prodavače, a raději si ve frontě počkají na pokladnu s živým člověkem.

Jak tedy vidíte výhled automatizace v Čechách? A kdy podle vašeho názoru automatizace převládne nad lidskou interakcí?

Řekl bych, že dva roky jsou v dnešním měřítku velmi krátká doba, deset let je zase hodně. Myslím, že za pět let je možné udělat poměrně dost věcí. Už dnes přitom vidíme první automatizované odbavovací kanály - ať již u těch zmíněných samoobslužných pokladen nebo u chatbotů a dalších komunikačních kanálů. Dovedu představit, že za pět let některé tyto technologie budou v našem každodenním životě převládat nad běžnou interakcí s opravdovými lidmi, někdy si to ale nebudeme třeba ani uvědomovat. Ale je potřeba dodat, že nejde o široké spektrum lidských činností, ale jen o opakované, stereotypní a automatizované činnosti.

Bude se to týkat jen oblasti nákupů?

Určitě ne, trend digitalizace a automatizace zasahuje do všech oblastí lidského života. Zmínili jsme zde ty nákupy, ale jde současně například i o zdravotnictví, finance, bankovnictví, telekomunikace či o státní správu. Ve všech těchto oborech si dovedu představit mnoho opakovaných a monotónních činností, které by šlo zjednodušit a zautomatizovat.

Elektronické volby

Jako třeba nedávno pořádané volby? Proč vlastně stále nemůžeme volit elektronicky?

To je spíše otázka pro politiky a ministerstva vnitra. Jak já tu situaci vidím, tak existuje několik klíčových technických, ale i procesních problémů, které je potřeba vyřešit. Klíčovou technickou komplikací je zatím stále rozšíření elektronické identity - ztotožnění lidí, kteří takto chtějí volit. Pokud dnes nemáte zaručený elektronický podpis, nebo datovou schránku, tak stát nemá jak ověřit, že u počítače volíte opravdu vy, volíte právě jednou, ve vašem okrsku a nepůjdete znovu volit i osobně.

A ty další problémy?

Další věc je pochopitelně zabezpečení a ochrana dat. A průkaznost. Ono, když se konají klasické volby a někdo napadne jejich transparentnost, tak je relativně jednoduché a pro normálního člověka průkazné vzít hlasovací lístky a znovu je spočítat. Jenže v případě elektronických, nebo ještě hůře smíšených voleb, je to komplikované právě i z důvodu ochrany dat. V mnoha zemích již na to recept mají, takže ani tato otázka není nepřekonatelným problém, proč nemůžeme volit online. Obecně bych řekl, že ten hlavní problém je v tom, aby k tomu dospěla sama populace a vytvořila poptávku. Aby pochopila, že má na dosah ruky stejnou či kvalitnější službu, a to jak v efektivitě, tak i v bezpečnosti a dostupnosti.

Takže čistě technicky elektronickým volbám v Česku nic nebrání?

Myslím, že to není primárně technický problém, ale spíše systémová záležitost. V jedné části jde o vybavení populace elektronickou identitou - abyste někoho důvěryhodně ztotožnil, musí to jednak sám chtít, také ho ale musíte přivést někam, kde ho důvěryhodně ztotožníte fyzicky a přidělíte mu elektronickou identitu, kterou bude moci použít při elektronické komunikaci se státem, včetně například právě voleb. To je spousta kroků a práce, a když k tomu lidé nebudou mít motivaci, tak to nikdo dělat nebude. A potom je to otázka malého množství poskytovaných služeb, které elektronickou identitu využívají.

Jde tedy o spojené nádoby? Jak z toho ven?

Přesně tak, dostáváme se k otázce, zda byla první slepice, nebo vejce. Pokud nebudeme mít dostatek lidí s elektronickou identitou, tak je relativně nízká poptávka po stavbě služeb na ní založených a naopak dokud nebudeme mít tyto služby, tak lidi nemají motivaci si zařídit elektronickou identitu. Je třeba to kolo někde přerušit. Buď generační výměnou, kdy zejména mladá generace je zvyklá čím dál více věcí řešit pouze elektronicky. Anebo poskytnutím masově využívaných služeb, které ty lidi přivedou. Tyto projekty ale často obnáší i nějakou změnu legislativy. Což je ostatně další komponent, který je třeba k tomu, aby šlo volit elektronicky.

Takže tady je zakopaný pes.

Dost možná. Tu změnu legislativy totiž musí někdo chtít, někdo ji musí navrhnout, zpracovat, zákonodárci to pak musí odsouhlasit a najít politickou shodu jak to dělat. Všechny případy digitalizace z minulosti, které přinášely nějakou větší transformaci státní správy, byly spojené s legislativními změnami. Ať již se jednalo o datové schránky, které mají vlastní zákon, nebo zákon o základních registrech, díky němuž si mohou úřady udržovat aktuální referenční data.

Je tedy třeba tlačit na poslance, aby iniciovali změnu.

Technologie zde je, bezpečnost rovněž není problém. Chybí legislativa, respektive vůle a konsensus k její změně. Ale jak se říká, kde je vůle, tam je cesta. A ve stávajících zákonech se najde spousta důvodů, proč to nejde.

Budoucnost patří blockchainu

Patří mezi technologie, které by se daly při těchto změnách využít, i blockchain?

Ano, určitě. Jde o technologii, která umožňuje nový způsob elektronické identity i vypořádání transakcí. Již nyní existují pilotní projekty, jak blockchain využít k náhradě nějakých transakčních systémů nebo dokonce státních rejstříků. Například ekosystém automobilů – dnes existuje centrální registr vozidel. Využití blockchain technologie by mohlo umožnit pro každé auto evidovat transakce počínaje výrobou v automobilce, distribuci, prodej u dealera, ale i mezi jednotlivými majiteli. Elegantně by se mohly připojit komerční subjekty jako pojišťovny, servisy, půjčovny, jiní poskytovalé služeb a i další subjekty. To vše při zajištění bezpečnosti a důvěryhodnosti. Protože v tom systému je vždycky všeobecný konsenzus k proběhlým transakcím, tomu, čí to auto je, jak je pojištěné, jaké mělo servisní prohlídky, možné havárie, stav tachometru, atd. Tato technologie umožní zajistit důvěru subjektům, které se navzájem neznají. Masivní zjednodušení, jako lusknutím prstu.

Kde všude vidíte možnosti aplikace této technologie?

Aplikací je mnoho, pokud zůstaneme u státní správy, tak ty ve světě nejčastěji diskutované jsou obecně rejstříky a evidence – právě třeba registr vozidel nebo, katastr nemovitostí. Další obrovské možnosti se samozřejmě naskýtají v komerční sféře, respektive i ve spolupráci státních a komerčních subjektů. Obecně si myslím, že jde o extrémně zajímavou oblast, do které IBM masivně investuje a vybudovala si velkou konkurenční výhodu. Realizujeme spoustu zajímavých projektů a umíme dobře sdílet zkušenosti.

V čem konkrétně je blockchain lepší než současné technologie?

Ve čtyřech hlavních bodech: bezpečnosti, důvěryhodnosti, nepopiratelnosti, transparentnosti. Bohužel, lidé ještě na ty nuly a jedničky a pokročilou kryptografii, které za blockchainem stojí, nejsou ještě úplně zvyklí, bojí se jich, protože jim úplně nerozumí. A třeba aspekt bezpečnosti a důvěryhodnosti je pro ně extrémně důležitý, elektronické potvrzení pro ně často není dostatečné. Je ale třeba si uvědomovat, že není třeba se takovýchto změn bát, jen je třeba si být vědom rizik a umět s nimi pracovat. Musíme přijímat nové technologie tak, jak přichází.

Společnost IBM se toho procesu aktivně účastní? Zajdete třeba za ministrem dopravy a řeknete, podívejte, my tu máme super blockchainové řešení, pojďme zefektivnit registr vozidel?

My jsme sice na jedné straně ten typ firmy, která toto naprosto běžně dělá a samozřejmě i ten blockchain se snažíme nějak evangelizovat. Na druhé straně to takto úplně nefunguje. Státní subjekty často neumí jednoduše říct: vy máte super nápad, máte super blockchain, pojďme spolu udělat registr na blockchainu. To nejde, celý proces se musí nějak odbavit, jak legislativně, tak například v rámci zákona o veřejných zakázkách. Často jde bohužel o velmi dlouhý proces.

Není to i o politické vůli?

Nejspíše ano. Kde je politická síla, a kde se politická reprezentace dohodne, tak tam to možná jde. A naopak tam, kde panuje nestabilita, tam je samozřejmě obtížnější vzít na sebe osobní odpovědnost a říct: já jdu udělat přelomový projekt. Dost často se totiž v minulosti stávalo, že na pozadí dobrého projektu, mohlo docházet k problematickým věcem. Dnes je proto jednoduché říct – on to nedělá proto, že by mu na srdci leželo vyšší dobro a technologický vývoj, ale protože myslí na svého strýčka nebo kamaráda někde.

Tím ale nemůžeme omlouvat to, že to přestaneme zkoušet.

Přesně tak. A i proto to dále zkoušíme, proto evangelizujeme nové technologie. Proto jsme připraveni trhu ukázat, že umíme naše řešení dělat tak dobře, unikátně a efektivně, že jsme připraveni současné legislativní martyrium absolvovat přihlásit se do veřejné soutěže, změřit síly s konkurenty a vyhrát.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1